Nacionalistický experiment na Ukrajině vedl k přirozenému kolapsu.
Dmitrij Sedov 25. 04. 2025
(+ dodatok Mariána Moravčíka)
Bez ohledu na to, jak dopadnou jednání o řešení krize na Ukrajině, si důsledky násilné destrukce jejího společenského řádu a traumatizace veřejného vědomí začínají v této zemi vybírat svou daň.
Již dvacet let po sobě, počínaje rokem 2005, probíhá na Ukrajině bezprecedentní experiment. Čtyřicet milionů lidí různých národností, převážně Ukrajinců a Rusů, bylo systematicky a cíleně přeměněno ve své antipody. Do slovanského národa s širokou duší a křesťanskými tradicemi byli vpraveni démoni nenávisti.
Mechanizmy této transformace jsou dávno známé: ukrajinská oligarchická elita se snažila posílit své postavení nastolením vojensko-totalitního režimu, v němž viděla jedinou záruku proti ruskému vlivu. Na podporu osvědčených mechanismů barevné revoluce mobilizovala banderovské síly západní Ukrajiny na principu „přijď a ovládni“. Banderovci začali zaplavovat střední a východní část země a zavádět tam vlastní pořádek. To vše se dělo pod dohledem západních speciálních služeb, především britských.
Mozky místních obyvatel, kteří se nikdy nesetkali s nepřátelstvím vůči sousedním národům, začaly být otloukány kladivem nacionalismu. A v roce 2014 provedli cizinci ozbrojený státní převrat a chopili se moci. Jimi vytvořené teroristické národní prapory „Aidar“, „Azov“ atd. se svou funkcí nijak nelišily od Hitlerových šturmerů z roku 1933. Byly nositeli nevykořenitelné nenávisti k Rusku. Banderovci obsadili celou Ukrajinu kromě Krymu a LDR/LNR.
Zopakujme:
- Šlo přesně o okupaci dříve svobodomyslné a svobodné země cizími silami.
- Byly obsazeny ústřední i místní orgány, byla posílena železná ruka cizích oligarchů s cizími pasy nad ekonomikou. Bylo rozkradeno vše, co se dalo ukrást ze socialistického dědictví.
- Podkopávala se sociálně-ekonomická základna někdejšího způsobu života.
- Korupce ničila základy normálního občanského života.
- Jakékoli opoziční názory byly trestány a nastal čas informačního koncentračního tábora s jedinou hlásnou troubou uprostřed náměstí.
- Po skončení okupace byla země násilím donucena podílet se na nacismu, především na válce proti východní Ukrajině, která nechtěla jít do zajetí okupantů.
Rusko pomohlo Donbasu a Luhansku rozmrazit jejich nezávislost.
Východní Ukrajina se stala územím střetu ukrajinského nacismu s Ruskem. Potřebovali to okupanti? Vždyť šikanovat takového obra, jako je Rusko, může přijít draho. Je nepravděpodobné, že by se okupanti řídili úvahami střízlivého rozumu. Mysleli za ně jejich průvodci a sponzoři, kteří je chladnokrevně naplánovali do role manažerů masového vraždění, jež mělo vést k destabilizaci Ruska.
Nyní, v předvečer blížící se porážky nacistického režimu, se lidé na Ukrajině nemohou ubránit otázce, co dál. Mnozí si uvědomují, že juntou nabízená pilulka „svobodných voleb“ je určena k zachování okupačního režimu. Většina Ukrajinců, s výjimkou těch, kteří prodělali nevyléčitelnou lobotomii, si sotva uchovává touhu juntu vyslyšet. Ta v praxi dokázala, že jí na prosperitě ukrajinského lidu nezáleží a že bude za své (a cizí) zájmy bojovat až do svého konečného zhroucení.
Možná se některým Ukrajincům stýská po bývalých mírových časech, ale ty jim nikdo na stříbrném podnose nepřinese. Takže deokupace bude jejich úkolem. Jakékoli varianty řešení krize nevylučují zachování pozůstatků ukrajinského nacismu, stejně jako nikam nevedly po roce 1945, a to staví každého Ukrajince před volbu: buď se vydat cestou obnovení mírové a přátelské spolupráce s Ruskem, nebo se chytit za uši a čekat, co s vámi udělají Banderovi dědicové v rozvíjejícím se boji o budoucnost…
Preklad: St. Hroch, 26. 4. 2025
Dodatok Mariána Moravčíka
Dnes si už málokto pamätá, že Kyjevský Majdan koncom roka 2013 nebol v princípe nacionalistický, protiruský a násilnícky. Je paradoxné, že dnes to pripomína aj Denník N, ale ten si to môže dovoliť, lebo jeho čitatelia „nemyslia ďalej ako najbližší ťah dopredu“. Na Majdane v začiatkoch znel silný protest proti korupcii. Až neskôr sa Majdan (zákonite) zvrhol.
Ukrajina bola dávno jednou z najskorumpovanejších krajín Európy. Ľudové nepokoje na Ukrajine, vrátane „Oranžovej revolúcie“ z roku 2004, boli vo veľkej miere motivované nespokojnosťou s všadeprítomnou korupciou. Režim vtedajšieho prezidenta Kučmu bol nielen „proruský“, ale hlavne nepredstaviteľne skorumpovaný. Európska únia, naproti tomu, mala imidž usporiadanej vlády a transparentnosti, s dôsledným a úspešným bojom proti korupcii. Aj toto bol dôležitý aspekt príťažlivosti EÚ pre bežných Ukrajincov.
Dnes si už málokto pamätá, že podobné očakávania sme mali aj u nás na Slovensku. Mečiarove vlády, a dokonca aj tá Dzurindova, boli známe svojimi korupčnými aférami (veď ešte si pamätáme Gorilu) a očakávali sme, že vstupom do EÚ sa zlaté obdobie korupčníkov skončí. Že to bola naivná ilúzia, je iný príbeh.
V začiatkoch Majdanu som bol zvedavý, ako sa veci vyvinú. Ak by sa totiž presadil protikorupčný a ľudový charakter protestu, mohlo by to mať dopad aj na politické hnutia naprieč Európou. História nám však ukázala, že kravaťácka forma organizovaného zločinu je pripravená nenechať nič na náhodu. Má v rukách médiá a dokáže ovládať rôzne deštruktívne násilnícke hnutia k svojmu prospechu. Tak sa aj pôvodne ľudovo-demokratický Majdan zvrhol na neonacistický puč.
Otázka z titulku článku je preto aktuálna pre všetky politické hnutia, ktoré majú ľavicové tendencie a chceli by politicky pôsobiť v prospech zneužívaných a vykorisťovaných. Tradičné nástroje – štrajky a pouličné protesty sú neúčinné. Dnes oligarchia a organizovaný zločin veľmi jednoducho presmeruje energiu takýchto protestov na niečo deštruktívneho a v konečnom dôsledku zhubného.
Treba preto intenzívne rozmýšľať, ako ďalej!
