Vstoupí NATO do války přímo?

Sergej Pereslegin       05.05.2024

Aliance je svému přímému zapojení do konfliktu stále blíže. Nejzajímavější je, že formálně takové rozhodnutí nikdo nevydal, a navíc je považováno za naprosto hloupé. Nicméně je dost jestřábů ve vedení ani ne tak v armádě, jako spíš v politickém vedení zemí NATO, což činí takové rozhodnutí stále pravděpodobnějším.
 
Hlavní roli tam nepochybně hraje Macron, svými slovy, že nepochybně na Ukrajinu vojska vyšle. Dále sice hovoří o „určitých podmínkách“, ale tyto podmínky ve značné míře už existují a už nepochybně přijdou do konce června. To je první, co v této situaci vzniká a je tu hned vše velmi zajímavé.
 
Vojenské velení NATO naprosto není k boji připraveno a ani ochotno, protože velmi dobře ví, že pro tuto válku 100% garanci úspěchu nemá a nemá dokonce ani garanci 50 %. V důsledku toho aliance vstoupí do masakru za naprosto neadekvátních podmínek, protože úkol rozbití Ruska, které je jediným důvodem zahájení války NATO proti Rusku, podle posledních dvou let soudě, má krajně málo šancí na úspěšnou realizaci. Lze dokonce říci, že je vidět, že takovou šanci už nemá.
 
V tom případě vyvstává otázka, co může získat NATO v důsledku války – pokud se dokonce tato válka pro něj vyvine nanejvýš pozitivně a velmi úspěšně, co je ale také nutno dokazovat:
 
– Polsko získá Bělorusko, což přinese alianci obrovskou a nepříjemnou slabinu;
– NATO získá značnou část Ukrajiny – a to je maximálně možný úspěch při velmi vysokých rizicích;
– Ta rizika začínají tím, že aliance nebude mít Polsko, Litvu, Lotyšsko Estonsko a Finsko, a možná i víc;
 
Takže vychází, že šancí prohrát je mnohem více než šancí na výhru. Vojenské velení to velmi dobře chápe, a navíc zkušenost s letní ukrajinskou ofenzívou mu na náladě nepřidávají. Je naprosto jasné, že pro válku potřebují nové zbraně, které je třeba vyprojektovat a pak vyrobit v potřebném množství. Seriózní naděje na využití základního vybavení USA od zimy umřela a dle všeho soudě USA rovněž propásly poslední zásadní převrat ve zbraních a jejich armáda možná ani není tak silná, jak se sama domnívá. A pokud jde o flotilu je to ještě markantnější.
 
Proto tam vzniká hromada rizik, ale ve velení NATO nejsou lidé zdaleka hloupí, a tak v zájmu zamaskování této situace zorganizovali nyní celou skupinu manévrů. Pokud vnímáme tyto manévry jako provokaci, děláme chybu, protože to není provokace, ale diplomatické přikrytí vstupu aliance do konfliktu. Toto je třeba chápat v první řadě. Je jasné, že nikdo nebude vstup do války maskovat manévry, aby protistrana zvýšila stupeň obrany a připravenosti vojsk k zaujetí pozic.
 
NATO zatím zorganizovalo krásné manévry ve východním Polsku, vedeno předpokladem útoku Bělorusů na Varšavu, počemž zorganizovalo naprosto legrační cvičení v Pobaltí, jehož smysl byl zřejmě v demonstraci Pobaltům, že v případě útoku Ruska je aliance bude chtít a dokáže podpořit. To je z hlediska vojenské strategie kterékoli generace naprostá blbost, což NATO chápe lépe než kdokoli jiný a v průběhu manévrů to došlo i Pobaltům, a tak začali melancholicky kopat zákopy podél hranice s Ruskem v naději, že jim to pomůže…
 
Může se odlišnost pozic mezi vojenským a politickým vedením NATO nějak vyhrotit?
To nepochybně, protože obě mají za to, že mají pravdu a žádná z nich nehodlá ustoupit ze své pozice. Politické vedení vsadilo na úspěch na Ukrajině a jistou prohru Ruska. Zformuluji-li to kulantněji: – na takové události, které bylo možné podat v médiích jako rozhodnou porážku Putinova Ruska. Oni na to vsadili svoje politické kariéry a vzdát se toho nemohou, protože jakékoli výroky typu: –„pojďme se nějak dohodnout, k čemu vlastně tu Ukrajinu potřebujeme, tak proč bychom měli tolik ztrácet pro pomoc zemi, která nikdy nepatřila do naší zájmové sféry…“ a podobné pokusy, okamžitě vyvolají reakci, aby tedy udělali místo těm, kteří toto říkají už dva roky.
 
Takže z mého pohledu to, co se teď formuje, vypadá asi následovně:
– Velmi brzy země aliance typu Francie, Polska, Německa a možná některé další, začnou vytvářet vlastní výzbroj, odlišnou od zbraní NATO, protože se obávám, že jakýkoli pokus o přímé nebo nepřímé použití vojsk NATO na Ukrajině dostanou formální Stop-příkaz velení aliance.
– Už samo provedení zmíněných manévrů jasně prokázalo, že si NATO přeje předvést, že je bojeschopné a nutno ho brát v potaz při uzavření míru – ale bojovat nebude.
 
Pokud jde o výzbroj NATO, tak pro to je nutná nějaká ekonomická základna, energetika, představa o tom, jaké zbraně to mají být atd. Jsou toho vůbec nyní schopni?
Pokud se zabývám ekonomikou a politikou Evropy, musím konstatovat, že Evropa má ekonomiku silnou a silnější, než si v Rusku kolikrát myslíme. Ale dokonce ani velmi silná ekonomika nedokáže současně řešit několik úkolů – a oni mají úkoly:
– Přejít na bezuhlíkovou energetiku, a ten nikdo neodvolal, ačkoli přijali takový docela plastický dokument, umožňující, aby si každá země sama odpověděla na otázku, jak tyto úkoly bude plnit a v jakém pořadí. Nicméně je tam setrvačnost taková, že s tím těžko něco udělají;
– Oni dost už dávno neobnovovali základní fondy;
– Vytvoření nového světa technologií, umělé inteligence – a to znamená také obnovu výrobních fondů ne proto, že jsou staré, ale vycházejí z předchozí technologické vlny;
– Na objednávku vojáků musí vyrobit mnoho zbraní starých a zavedených – dělostřeleckých systémů, systémů PVO a spotřebního materiálu k nim (granátů a raket);
– Vytvoření nové generace zbraní a techniky – pokud k nim přidáme ještě tento, pátý úkol –  tak současné jeho řešení s předchozími je nanejvýš složité. Neříkám, že zásadně nemožné, ale za celou historii industriální fáze se to evropským zemím nepovedlo ani jednou. Vždy při řešení takového úkolu se vraceli k předchozím. Británie například během 2.světové války výborně zvýšila výrobu zbraní, ale po válce se ukázalo, že kriticky zaostává za výzbrojí moderní. Měli sice výborné reaktivní motory a vyrobili nemnoho reaktivních letadel, která ale byla horší než u USA a dokonce i u Švédů, kteří k té době už stihli spustit sériovou výrobu.
 
Je tu ale jiný problém a pro Západ nepříjemnější. Dokonce i kdyby nad vším tím mávli rukou a začali dělat nové zbraně, tak jim, dle všeho, chybí čas. A pokud není čas, mělo by chytře uvažující a sebe i druhých si vážící vedení říci, že „tato bitva je pro nás prohrána, ale máme ještě šanci připravit se na tu příští“. K tomu ale musí přinejmenším přiznat, že tato válka pro ně skončila a pokusit se začít nový takt rozvoje a nepokoušet se pokračovat v dosavadním. Na to ale ani Macron ani Scholz nemají ani vůli, a dokonce ani fantazii.
 
Proto si myslím, že konflikt, o němž jste mluvila, bude. A bude se vyostřovat natolik, že ačkoli všichni budou vykřikovat, že „u nich to přece není možné“ budu já považovat za zcela přípustnou variantu vojenského převratu ve Francii, který sice bude nejspíš potlačen, ale pochopení toho, že armáda nemusí podpořit dobrodružství rozvíjené vládou, Macronovi dojde docela bolestivě.
 
To ale ještě není vše.
Máme tu manévry, které vidím jako takt ústupu NATO. Máme tu manévry v Pobaltí, které můžeme vyhodnotit jako přiznání toho, že vedení aliance nakonec došlo, že Pobaltí je exklávou, kterou bude mimořádně těžké udržovat v případě vážné válečné operace. Došlo jim to, na jedné straně později, ale na druhé straně je lze pochopit, protože když pobaltské země vstupovaly do NATO, byly vztahy mezi Západem a Ruskem v nejlepším pořádku a žádné riziko z toho nevyplývalo. To riziko vzniklo až v poslední době. A tady lze hovořit o velmi těžké strategické chybě NATO ve vztahu k Ukrajině, protože s přáním trošku si vylepšit vlastní, už tak velmi dobrou pozici, se zabořili do velmi nepříjemného konfliktu, který navíc vyhrotil všechny jeho existující slabiny. Ale válka pokračuje a to nejzajímavější, co se teď děje, je očekávání…