Putin na Valdaji – tento rok zásadná zmena – adresáta prejavu

Rostislav Iščenko, 20221028
 
Putinův projev na Valdajském fóru byl obsažný, stručný i poučný. Shrnul všechny projevy ruského vůdce od Mnichova v roce 2007 a shrnul tak dlouholetou snahu Ruska vyjít se Západem za vzájemně přijatelných podmínek. V zásadě však neobsahoval nic nového. To vše bylo řečeno a napsáno samotným Putinem a dalšími politiky a experty za posledních patnáct let (a některými za celých třicet).
A přece se tento projev od těch předchozích zásadně lišil v jedné věci. Došlo ke změně adresy.
 
Až do října letošního roku byly Putinovy projevy vzkazy adresovány Západu. Všechny stížnosti, všechna nespokojenost, všechny náznaky toho, že takto se žít nedá, nakonec vedly k tomu, že Západ měl učinit správné rozhodnutí a dříve, než bude pozdě, zahájit konstruktivní jednání s Ruskem o novém světovém řádu.
Zpočátku si Rusko nedělalo nárok na nic jiného než na samostatnou sféru výlučných zájmů (tzv. bezpečnostní zónu). Postupem času, jak posilovala ruská ekonomika, a rostly ruské podnikatelské ambice, rostl i požadavek na respektování ruských ekonomických zájmů a zajištění plné ekonomické rovnosti zastavením praxe umělého vytlačování ruských firem ze západních trhů (nekalá konkurence).
 
Rusko pak rozšířilo své chápání bezpečnostní sféry. Během syrské kampaně získalo pevné postavení na Blízkém východě, začalo pronikat do Afriky, získávat zpět pozice na černém kontinentu, které ztratilo po rozpadu Sovětského svazu, a získávat nové.
V závěrečné fázi přestalo Rusko mluvit se Západem jen za sebe. Rusko a Čína začaly vystupovat solidárně a rychle získávaly další a další spojence.
 
To, co dnes Putin ve svém projevu nazval”takzvaným Západe” a co sám Západ nazývá”světovým společenství”, se v terminologii 70. let označovalo jako”svobodný svě” nebo”první svě”. Jsou to USA a jejich spojenci a vazalové: EU, Norsko, Švýcarsko, Kanada, Austrálie, Nový Zéland, Japonsko a Korejská republika. Vše ostatní je buď vznikající rusko-čínský blok, nebo”šedá zón”, o kterou se bojuje, a to i ozbrojenou silou (jako na Ukrajině a v Sýrii).
 
Putin tento svět nazývá multipolárním, ale ve skutečnosti je bipolární, protože rusko-čínský blok je vojensky, finančně a ekonomicky spojen proti USA, americké hegemonistické hrozbě, se kterou se nemůže vypořádat každý zvlášť. Skutečný multipolární svět může vzniknout pouze porážkou kolektivního Západu a zlomením jeho ambicí. Nemusí však vzniknout, pokud konkurence mezi Ruskem a Čínou překročí rozumné meze, a takový vývoj nelze vyloučit, protože boj národních společností o trhy se nikam neposune.
 
Již samotný fakt potřeby asimilovat západní dědictví může způsobit vážné rozpory. Jak vidíme na Ukrajině, v Evropě, na Blízkém východě a v Africe, bývalí američtí klienti, kteří byli donuceni k svobodě, nejsou schopni samostatně existovat. Jsou stejně málo přizpůsobeni samostatné ekonomické činnosti jako dvořané v době zrušení nevolnictví, kdy bylo velké množství lidí, žijících a sloužících v panských domech ( drbači, podavači kávy, nosiči panských židlí atd.) náhle vyhozeno na dlažbu, protože jejich vydržování bylo příliš nákladné.
 
Američané”zapomínaj” na nechtěné, oloupené vazaly, jako ve Višňovém sadu zapomněli na Fierse – ať se o ně postarají noví majitelé. A noví majitelé nemohou říci, že to nepotřebují. Nejde ani o to, že když člověk sesadil draka z trůnu, musí se sám stát drakem, protože někdo musí být zodpovědný za pořádek ve světě. Můžete být dobrým a spravedlivým hegemonem, ale periferii světa je třeba ovládat, jinak se po světě začnou šířit zóny chaosu, které se spojí v jeden obrovský prostor chaosu, a po nějaké době si ani nevšimnete, jak veškerou energii vynakládáte na boj s tímto chaosem, na beznadějnou snahu ochránit před ním hranice civilizace.
Řízení a správa zase zahrnuje investice do rozvoje (i pes na dvorku potřebuje přinejmenším postavit boudu a denně krmit). Investice se musí vyplatit. Pes na dvoře hlídá dům před zloději, zatímco sanovaný stát musí generovat zisk. Zisky se mohou lišit. Někdo z nich má zajímavé a potřebné nerostné suroviny k těžbě a některé jsou zajímavé z hlediska strategické vojenské bezpečnosti. KLDR například spolehlivě chrání sever Číny a náš Dálný východ před Spojenými státy a jejich spojenci, což nám a Pekingu umožňuje soustředit hlavní síly do jiných oblastí zahraniční a bezpečnostní politiky.
 
Otázka, kdo bude obnovovat a kontrolovat které zóny planety a jak z této kontroly těžit, se může v dlouhodobém horizontu stát kamenem úrazu mezi námi a Čínou (nebo také nemusí, pokud se nám podaří dohodnout). Tento problém by však měl nastat až po Putinovi a Si Ťin-pchingovi.
 
Alespoň ve svém projevu, který, jak již bylo řečeno, byl poprvé zcela adresován (v předchozích projevech byly patrné tendence, ale tento je zcela) nikoli Západu, ale ruské společnosti. Putin řekl, že nás čeká obtížné desetiletí. Deset let je dlouhá doba. Je to mnohem více, než je nutné k odstranění Ukrajiny. Stačí se podívat na demografické údaje a zjistíte, že i bez války bude za deset let na tom území žít 15-17 milionů lidí, což zjevně není dost na to, aby to pro Rusko představovalo vážnou hrozbu. Ale protože válku nikdo nezrušil (a nezruší), bude dobře, když na Ukrajině za pět let zůstane alespoň 15 milionů lidí.
 
To znamená, že sázením na deset obtížných let si ruské úřady jsou jisté, že Západ ve své marné snaze udržet si hegemonii vydrží až do konce, a my budeme muset po celou dobu pokračovat v boji v politické, diplomatické, ekonomické, finanční a samozřejmě vojenské rovině, a to jak se samotným Západem, tak s jeho žoldnéřskými zeměmi (Ukrajina není jediná, kdo je ochoten a schopen bojovat proti Rusku za zájmy USA).
 
V tomto ohledu je Putinovo opětovné prohlášení, že jsme jeden národ, spíše přáním a šancí danou Ukrajincům než konstatováním skutečnosti. Proto Putin na logickou otázku vyplývající z tohoto prohlášení:”Takže máme občanskou válku“, odpověděl:”Ano, částečně” Nedávno jsem napsal, že válku na Ukrajině by bylo možné nazvat občanskou válkou odloženou při rozpadu SSSR (má některé rysy takové války), kdyby se na Ukrajině po třicet let nevytvořil buržoazní národ. Jeho formování není dokončeno a (z objektivních důvodů) nikdy zcela zformován nebude, ale je v té fázi formování, kdy již zřetelně pociťuje své odcizení od Ruska, svou neruskost, ba dokonce protiruskost.
 
Proto máme válku, která je”částečně občansk”, ale nikoliv občanská. V občanské válce strany nezpochybňují jednotu státu – bojují o jeho ovládnutí, o ten či onen systém jeho řízení. Ukrajinci naopak bojují za právo žít odděleně od Ruska, nenávidět Rusko a bojovat za jeho zničení. V tomto ohledu jsou jejich cíle zcela totožné s cíli Polska nebo Ameriky: i ve Washingtonu a Varšavě věří, že jejich národní zájmy budou bezpečně chráněny pouze tehdy, bude-li Rusko zničeno.
 
Naše válka se stane občanskou pouze v případě, že všechna území Ukrajiny prohlásíme za ruská (jako Záporoží a Cherson). Pak se ti, kdo se nám postaví na odpor, stanou v našem pojetí povstalci. Tak se stala občanská válka Severu a Jihu v letech 1861-1865 a jižané  se v chápání Severu stali povstalci až poté, co Lincolnova vláda a jím řízený Kongres (z něhož jižané odešli, neboť již předtím vyhlásili vytvoření nezávislých Konfederovaných států Ameriky) zpětně zrušili právo států na secesi.
 
Yankeeové a Dixiové nežili odděleně třicet let, ale mezi obyvateli Severu a Jihu se už projevily vážné rozdíly. Byly to dva různé vznikající národy, které se během občanské války násilně spojily v jeden. Američanům trvalo padesát let, než překonali šok z občanské války a konečně se stali skutečně jedním národem. Pokud Ukrajinu začleníme do Ruska, což budeme muset udělat, abychom porazili Západ (pravděpodobně bez Haliče), bude nám trvat neméně dlouho, než se vrátíme k tomu, že jsme jeden národ. V tomto ohledu náš boj daleko přesáhne obtížnou dekádu, kterou Putin slíbil. Problémy po vítězství, které odvádějí síly a prostředky, však již neovlivní konečný politický výsledek, stejně jako zoufalý boj banderovců a pobaltských lesních bratří, aktivní do roku 1949 a slábnoucí, sporadický a ohniskový až do roku 1956, nemohl ovlivnit konečný výsledek druhé světové války.
 
Nakonec byl Putin rozčarován z možnosti kompromisu se Západem a promluvil k Rusku a jeho spojencům na Valdaji. Jeho projev nebyl tak patetický jako Churchillův první projev v Dolní sněmovně po nástupu do funkce premiéra 13. května 1940, v němž britský premiér prohlásil, že nemůže nabídnout nic než krev, tvrdou práci, slzy a pot. Význam je však stejný.
 
Na našem prahu je krutý nepřítel. Chce nás zničit a nic nás nemůže zachránit, jen my sami. Boj bude dlouhý, ale pokud chceme přežít, musíme zvítězit.