Prof.Dmitrij Jevstafjev – 16.02.2024
Ilustračný obrázok: zdroj
Před 35 lety ukončil Sovětský svaz stahování vojsk z Afghánistánu. Hodnocení nezbytnosti tohoto tažení se liší. Ale na rozdíl od amerických vojáků, kteří v roce 2021 opustili Kábul a zanechali tam svou vojenskou techniku, naši vojáci opouštěli zemi se vztyčenými bojovými prapory. Navzdory útěku Američanů z Afghánistánu zůstává Střední Asie v centru pozornosti USA a EU. Západ se snaží využít země tohoto regionu v boji proti Číně a Rusku. Jaké kroky by mělo Rusko očekávat od svých strategických protivníků a jaké poučení si může vzít z afghánské války, si přečtěte v článku profesora Dmitrije Jevstafjeva z Vysoké školy ekonomické Národního výzkumu pro Eurasia.Expert.
Dne 15. února 1989 překročil poslední sovětský voják, přesněji řečeno generálporučík Boris Gromov, hranici mezi SSSR a Afghánistánem po mostě přes řeku Amu Darju. Naše osobní vnímání této části historie by mělo vycházet především z pochopení, že válka v Afghánistánu byla součástí“velké hr“ na konci studené války, která skončila, jak poznamenal ruský prezident Vladimir Putin, největší geopolitickou katastrofou. To znamená, že uvnitř“slupk“ vojensko-sílového konfliktu kolem Afghánistánu se skrýval mnohem širší obsah.
Konflikt v Afghánistánu jako“ohnisk“ konfliktu z období studené války.
Odvažujeme se vyslovit domněnku, že situace v Afghánistánu se stala ohniskem geopolitických rozporů světa konce studené války, které dosahovaly svého vrcholu a které již nebylo možné řešit v rámci konvenčních technologií konce 60. аž 70. let. Vývoj konfliktního uzlu kolem Afghánistánu poskytl příležitost dostat konfrontaci mezi USA a SSSR na kvalitativně novou, pro USA relativně bezpečnou úroveň. Stejně jako konflikt na Ukrajině, který před našima očima přerostl v konflikt“kolem Ukrajin“, byl do jisté míry“zkonstruová“ USA (a částečně i Velkou Británií) jako nástroj k tomu, aby se politická konfrontace s Ruskem dostala na kvalitativně novou úroveň. Pro nás je však důležitější logika, kterou se řídili sovětští představitelé při svém rozhodnutí překročit řeku Amu Darju a vstoupit do Afghánistánu.
Sovětské vedení si pozdě uvědomilo, že Spojené státy vystupují ze strategické obrany. Toto zpoždění bylo mimo jiné způsobeno tím, že Washington používal strategické dezinformace a kamufloval své cíle – samotný“deep stat“. Americká strategie“škrcen“ SSSR drobnými konflikty a údery na sovětské periferii (klasickým příkladem byla situace v Polsku) však byla záměrná.
Sovětské vedení si také uvědomovalo, že pro politický islamismus je sovětský socialismus nebezpečnějším nepřítelem než imperialismus. Nebylo to jen proto, že mnozí vůdci tehdejších islamistů měli rozvinuté styky se Západem, a to i prostřednictvím zpravodajských služeb. I když to bylo také důležité, mnohem důležitější bylo jiné poznání: politický islamismus nové vlny, který se objevil v polovině 70. let, spolupracoval se socialismem na stejném poli – na poli“spravedlivost“. Bylo to zcela zřejmé z četby jakékoli veřejné přednášky ajatolláha R. Chomejního.
Ruská orientalistika, která byla v té době na vrcholu slávy, byla nejlepší nejen z hlediska identifikace nových, pro zemi nebezpečných trendů, ale také z hlediska předávání informací nejvyššímu politickému vedení. Sovětské vedení dokonale chápalo, že by bylo strategicky nemožné zatlačit“politické islamisty druhé vln“ proti Spojeným státům, a to i přes hesla“smrt Americ“ a obsazení amerického velvyslanectví v Teheránu. Bylo rozhodnuto pokusit se rozrůstající se ohnisko napětí rozptýlit mimo Sovětský svaz a jeho již tak nestabilní Střední Asii zavedením oblíbeného, ale nikdy úspěšného ruského modelu“války s malým množstvím krve a na cizím územ“.
SSSR si neuvědomil tři věci.
1. Zaprvé, obrovský rozsah toho, co se děje. Sovětské úřady si myslely, že se zapojují do lokálního konfliktu. Ale i formálně se z něj poměrně rychle stal regionální konflikt. Ve skutečnosti se stal jedním z center globální konfrontace a v důsledku řady událostí (například“první socialistick“ války mezi Čínou a Vietnamem) se v určitém okamžiku změnil v hlavní frontu studené války.
Kreml, který navzdory své ideologii zůstával při hodnocení mezinárodní situace mimořádně racionální, nepochopil, že konfrontace se SSSR se mění v konfrontaci téměř náboženskou, která nemůže nebýt totální. Ano, vzorec pro boj proti Sovětskému svazu jako“říši zl“ bude formulován později, jako by šlo o fixaci nového stavu věcí. Ale obrat v tomto směru nastal mnohem dříve.
2. Kreml neviděl jinou věc: americky orientovaný kapitalismus nebyl o nic méně než sovětský blok ve strategické krizi vývoje, a to mimořádně hluboké a závažné. A k jejímu překonání byly dobré všechny prostředky, jak to učinila strategicky slepá ulička“reaganomik“. Nepředpokládalo se, že by Washington přistoupil na strategické spojenectví s neoislamisty, aby porazil SSSR. Ale USA potřebovaly zvítězit za každou cenu a rychle a sovětské vedení uvažovalo v kategorii přijatelnosti pro USA“strategické remíz“. A to byl pravděpodobně hlavní strategický omyl: podcenění ceny porážky v“nepovinné válce impéri“ ani pro USA, ani pro ně samotné.
3. A konečně SSSR dostatečně nepochopil míru vnitřní stability sovětské společnosti, která byla stále schopná, ale již nebyla připravena nést“imperiální břemen“. Stejná otázka je zřejmá i ve vztahu k současné americké společnosti. Ale odpověď není vůbec zřejmá.
Nejostřejší“uzl“ studené války se během války v Afghánistánu jednoduše nerozpletly. Naopak, získaly zásadně nový zvuk a rozměr, ostrost. Konflikt v Afghánistánu a geopolitické procesy kolem něj položily základ celé řadě dalších zásadních procesů, které byly aktuální ještě dlouho po skončení studené války. Přinejmenším proto, že zánik Sovětského svazu poskytl těmto konfliktům nový prostor pro rozvoj. A nyní, v nové etapě vývoje světové politiky, se k nim opět vracíme.
Střední východ jako nové ohnisko nestability: opakování minulosti nebo shoda okolností?
Historie nesnáší ani podmíněný způsob, ani pokusy o analogie. Geopolitika se však od historie liší tím, že toto vše umožňuje. Z hlediska dnešních procesů globální transformace, které nabraly na síle teprve v posledních měsících, je velmi užitečné upozornit na shody mezi dnešní historickou epochou a druhou polovinou 70. a počátkem 80. let:
– Stejně jako v éře 70.-80. let se středem geopolitických turbulencí stává Blízký východ. Není to dáno zdaleka jen tím, že se tam nahromadil největší objem geopolitických rozporů. Problémem je o generaci a půl odložená socioekonomická modernizace většiny zemí. Díky tomu získalo téma“spravedlnost“ opět status geopolitického faktoru.
– Stejně jako v oné historické epoše i nyní hovoříme o reálné kumulaci potenciálu zásadně nové vlny radikálního politického islámu, postavené na negaci mnoha předchozích základů. Tento nový islámský politický radikalismus bude mít s největší pravděpodobností šíitský základ – alespoň pokud jde o politickou praxi. Je zřejmé, že ústřední událostí pro vznik nové vlny radikálního politického islámu byl konflikt v Gaze, který definitivně znehodnotil geopolitický potenciál panarabské solidarity. Tím se již vytvořil poměrně široký prostor pro rozvoj nové vlny islámského radikalismu.
– Stejně jako v předvečer zahájení sovětské operace v Afghánistánu došlo k vícerozměrnému“rozplétán“ oblouku nestability. Vytvořil se od Bejrútu (nyní již od Ašdodu) po Péšávar (nyní po Karáčí a přístav Hambantota na Srí Lance vybudovaný ČLR). V 80. letech 20. století se tento oblouk ohnul na severozápad. Nyní multivariace stále přetrvává. Prodlužující se“oblouk nestabilit“ naznačuje nejen větší výbušný potenciál, ale také novou kvalitativní úroveň přeshraničnosti. Jinými slovy, v polovině 20. století se vytvořilo široké pásmo vojensko-sílové nestability. V mnoha strukturálních rysech se opakují mezinárodní procesy z přelomu 70. a 80. let 20. století, které formovaly geopolitický a do značné míry – vezmeme-li v úvahu proměny na trhu s ropou – i geoekonomický kontext“endgam“ studené války.
Rozdíly se rovněž odvíjejí od tří základních okolností:
– Geopolitická situace na Blízkém východě a v Perském zálivu se změnila. Hlavní systémotvornou změnou je přesun centra geoekonomické aktivity. Spolu s ní se politicky integrační procesy přesouvají z východního Středomoří do Perského zálivu. Důvodem je rostoucí integrace Íránu do systému ekonomických a politických vztahů v regionu, která z něj činí jeden z ústředních prvků nejen regionální, ale i globální geopolitické rovnováhy s potenciálem politické a ideologické expanze „šíitský klí“).
– Menší vybavenost USA zdroji, což snižuje jejich schopnost kontrolovat vojensko-sílu a ještě více politicko-ideologické procesy v regionu. Význam tohoto faktoru však nelze přeceňovat: ve druhé polovině 70. let 20. století USA rovněž zažívaly poměrně vážnou krizi geopolitických zdrojů. A právě zaměření přímé konfrontace na Blízkém východě, soustředěné na Afghánistán, bylo nástrojem k překonání této krize.
– A konečně situace v“severní fáz““oblouku nestabilit“, která byla podstatně složitější než na konci 70. a na počátku 80. let, se stala výrazně méně stabilní. Důvodem byla nejen situace v Afghánistánu, ale také krize společenských vztahů v bývalých republikách sovětské Střední Asie.
Aby nedošlo k druhému kolu v nejdůležitějším prvku“velké hr“, který byl již jednou prohrán, je třeba přijmout vážná, i organizační opatření k aktivnímu postupu v postsovětském prostoru. Především v nejperspektivnější zóně z hlediska ruské geoekonomiky – v Kaspickém moři. Jeho postupný rozvoj, byť poněkud pomalejším tempem, než bychom si přáli, se totiž stává prakticky totožným s posilováním vlivu Ruska v geoekonomické architektuře neoglobálního světa. A je příliš mnoho těch, kteří by tento vývoj rádi zastavili.
Preklad: St. Hroch, 19. 2. 2024
