Prof. Kamil Askerchanov 16. 08. 2026
Včerejší výpadek proudu ve Střední Asii bych neposuzoval izolovaně, ale v kontextu mnohem rozsáhlejšího procesu.
14. srpna postihly výpadky současně Kazachstán, Kyrgyzstán, Uzbekistán a Tádžikistán. V Kazachstánu došlo k nouzovému odpojení tří 500 kV vedení, došlo k oddělení jižní zóny národní energetické soustavy od energetické soustavy Střední Asie a omezení výkonu dosáhlo 2 810 MW.
Jednalo se o sabotáž nebo o záměrně zorganizovanou akci? V současné době pro to neexistují žádné důkazy. Velmi zajímavý je však okamžik, kdy k tomu všemu došlo…
Téhož dne vyšlo najevo, že Washington připravuje fakticky ultimátum pro účastníky „Pax Silica“: – zemím je navrženo, aby se rozhodly mezi americkými a čínskými technologickými systémy.
Zvláště je přitom zvýrazněn právě Kazachstán – jediná země, která stihla současně vstoupit do Pax Silica i do čínské World Artificial Intelligence Cooperation Organization. Agentura Reuters píše, že návrh dopisu ze strany USA vyžaduje „uvážené rozhodnutí“ a přímo varuje před neslučitelností účasti v konkurenčních technologických systémech. Na první pohled se zdá, že se USA snaží vytlačit Čínu ze Střední Asie a upevnit Kazachstán uvnitř své vlastní technologické zóny.
Myslím si však, že se děje prakticky pravý opak.
USA samy opouštějí starý globální systém a soustředí se na svou vlastní zónu. To je již zcela oficiální americká strategie. V Národní bezpečnostní strategii 2026 je priorita kladena na ochranu vlastního prostoru a indicko-tichomořského regionu, zatímco spojenci v jiných částech světa by měli převzít podstatně větší odpovědnost. Proto současné ultimátum Kazachstánu nemusí být vůbec pokusem udržet si ho za každou cenu, ale spíše zástěrkou a politickým ztvárněním již probíhajícího rozdělení světa.
Washington dokonale rozumí geografii Kazachstánu. Rozumí jeho ekonomickým vazbám s Ruskem a Čínou. Rozumí tomu, že Astana se prakticky nemůže vzdát ani jednoho z těchto dvou směrů.
Právě teď jí však demonstrativně nabízejí, aby udělala to, co je prakticky nemožné.
Vyvstává otázka: počítá vůbec USA s souhlasem Kazachstánu?
Nebo je návrh od samého počátku formulován tak, aby vyvolal odmítnutí a poté bylo možné konstatovat: – navrhli jsme pravidla americké technologické zóny, Kazachstán se sám rozhodl jinak.
A právě zde vše dokonale zapadá do procesu energetického a logistického obklíčení Evropy, o kterém již dlouho píšu.
Jak jsem již zmínil v předchozích textech, dnes se v Eurasii střetávají dvě velké osy — Východ – Západ a Sever – Jih. První z nich spojovala Střední Asii se západními trhy přes Rusko a Černé moře nebo přes Kaspické moře, Kavkaz a Turecko. Druhá postupně vytváří kontinentální euroasijskou kostru: Rusko – Střední Asie – Írán s přístupem k jižním mořím, k níž se z východu připojuje Čína.
A v současné době se rovnováha mezi těmito dvěma osami rychle mění.
Hlavní západní ropný vývozní koridor Kazachstánu přes ropovod KTK se stává stále rizikovějším. Útoky na infrastrukturu v Novorossijsku opakovaně narušovaly odesílání ropy. Současně se Rusko vzdalo myšlenky příměří na Černém moři.
Střední koridor přes Kaspické moře, Ázerbájdžán, Gruzii a Turecko není schopen tuto trasu plně nahradit.
Projekt TRIPP, který měl propojit Ázerbájdžán přes Arménii a Nachičevan s Tureckem a vytvořit tak další větev západního výstupu ze Střední Asie, zůstává pouze projektem, navzdory obrovskému množství politických prohlášení, která se kolem něj točí. V podstatě jde o překážku.
A samotné Turecko, které je konečnou bránou prakticky celé této konstrukce, se stále hlouběji zaplétá do formující se architektury velké války na Blízkém východě.
To znamená, že západní brány Střední Asie jsou jedna po druhé stále méně spolehlivé, a v širším smyslu se postupně uzavírají. Vřelý pozdrav britskému Turanu!
A to se děje souběžně s odříznutím samotné Evropy od vnitřní Eurasie.
Proto lze současné dění vnímat jako protichůdný proces.
Evropa je oddělována od zdrojové základny Hartlandu a Střední Asie od evropského směru.
A právě zde je třeba připomenout faktické ultimátum „určitých kruhů“ adresované Putinovi, o kterém hovořil Tokajev v Omsku, ohledně nutnosti ukončit ukrajinský konflikt. Pro tyto „kruhy“ by bylo ukončení války mimořádně výhodné.
Snižuje to rizika spojená s ropovodem KTK a Černým mořem, vrací stabilitu západnímu obchodu a zachovává možnost rozvoje Středního koridoru. Jinými slovy, zachovává materiální základ celé středoasijské a konkrétně kazašské mnohostrannosti.
Kdo jsou tyto „určité kruhy“?
Pokud se na dění podíváme právě optikou dvou os, evropský zájem je zde zcela zřetelný. Evropa si musí zachovat přístup ke zdrojům Střední Asie a Střední Asie zase k evropskému trhu. A samozřejmě Britové – kde by se bez nich něco nekonalo, navíc ještě v Kazachstánu?!
Rusko, mírně řečeno, nemusí mít nutně stejný geoekonomický zájem.
Čím méně spolehlivým je západní směr, tím silněji se Střední Asie váže k vnitřnímu prostoru Eurasie. Na severu – Rusko. Na východě – Čína. Na jihu – Írán a přístup k Indickému oceánu.
Hartland se začíná upevňovat a rozšiřovat.
Železnice, ropovody, energetika, ložiska surovin, průmysl a finanční systém začínají tento prostor spojovat do jednoho celku. Jedná se o boj o infrastrukturní suverenitu Střední Asie. Právě proto je včerejší signál v podobě výpadku proudu tak symbolický.
A zde se dostáváme k hlavnímu problému Kazachstánu. Multivektorová politika, která byla třicet let považována za hlavní výhodu země, se dnes postupně mění v hrozbu pro její stabilitu. V době globalizace fungovala skvěle. Bylo možné současně přijímat americký ropný kapitál, obchodovat s Čínou, nacházet se ve stejném ekonomickém a vojensko-politickém prostoru s Ruskem, prodávat suroviny do Evropy a rozvíjet vztahy s Tureckem. Nyní se však tyto směry mění v odlišné systémy.
A právě proto je americké ultimátum ohledně Pax Silica zajímavé. Washington se možná vůbec nebude snažit zachovat kazachstánskou mnohostrannost. Naopak — veřejně prohlašuje, že éra mnohostrannosti skončila, a to pro všechny. Američané si budují svou sféru vlivu. Rusko a Čína si objektivně budují své sféry vlivu v Eurasii. A mezi nimi se postupně vytyčuje hranice.
To je obzvláště nebezpečné kvůli nejednotnosti samotné kazašské elity.
Během desetiletí se v jejím rámci vytvořily různé ekonomické zájmové skupiny: jedny spojené se západním ropným a plynárenským kapitálem a finančním systémem, druhé orientované na obchod a investice Číny, i třetí začleněné do ruského ekonomického prostoru. Samozřejmě je nelze primitivně rozdělit na „americkou“, „čínskou“ a „ruskou frakci“. Když však vnější mocenská centra vyžadují volbu, rozdíly v ekonomických zájmech se začínají proměňovat v potenciální politické linie rozkolu. A leden 2022 již ukázal, jak rychle může vnitřní krize v Kazachstánu vyvolat otázku stability celé státní struktury. Proto dnes může být mnohostrannost již nikoli pojistkou proti vnějšímu tlaku, ale mechanismem jeho přenosu do vnitrozemí.
Právě zde se nachází hlavní rozcestí pro Tokajeva.
Dokud existují obě osy – východ–západ a sever–jih, může Kazachstán udržovat rovnováhu. Zatímco však západní osa nadále upadá, ropovod KTK a Černé moře zůstávají pod neustálou hrozbou, projekt TRIPP se zjevně stal překážkou a Turecko se stále hlouběji zaplétá do blízkovýchodní krize, začíná se rozpadat materiální základ této mnohostrannosti. Přitom Rusko a Čína vůbec nemusí Kazachstánu předkládat ultimátum.
Ultimátum předložily USA. Moskvě a Pekingu stačí postupně vytvářet takovou infrastrukturní a finanční realitu, v níž rozhodnutí učiní samotná ekonomika. A to je to hlavní.
Nejde o boj USA a Číny o Kazachstán. Jsme svědky střetu dvou os – Východ–Západ a Sever–Jih, izolace Evropy a návratu Hartlandu.
Tyto procesy navíc mohou být součástí jedné velké restrukturalizace.
- USA se soustředí na svou vlastní zónu a indicko-tichomořský region.
- Evropa se postupně odděluje od zdrojové základny vnitřní Eurasie.
- A samotná Eurasie se sjednocuje kolem Ruska, Číny, Střední Asie a Íránu do propojenějšího kontinentálního prostoru.
A pak lze Pax Silica vnímat nikoli jako začátek amerického tažení na Střední Asii. Možná se jedná o jeden z nástrojů k vymezení budoucích hranic. Washington prostě nabízí Kazachstánu, aby se veřejně rozhodl, na které straně této hranice se nachází. Přitom odpověď je možná známa již předem. Kazachstán totiž již není pouhým státem někde mezi Ruskem, Čínou a Západem, ale ocitá se v samém centru formující se Eurasie. A hlavní otázka nyní nespočívá v tom, kterou stranu si Tokajev vybere, ale v tom, zda Kazachstán stihne změnit svůj model a dohodnout se uvnitř vlastní elity na novém postavení země ještě předtím, než tuto volbu za něj určí geografie, infrastruktura a okolnosti.
Protože nekončí jen kazachstánská vícesměrnost.
Končí samotný světový systém globalizace, v jehož rámci byla tato mnohostrannost možná.
Preklad: St. Hroch, 16. 8. 2026
Zdroj: https://t.me/KamilAskerkhanov
Pridaj komentár