Kam nás posúvajú výbuchy Severného prúdu – k vojne, či mieru?

Obrázok od Alexey Hulsov z Pixabay

Sergej Pereslegin^*)

Co výbuchy NS 1 a2 znamenají s hlediska průběhu války, ale i dalšího vývoje v Evropě?

Ta diverze je velmi zajímavá zpráva. Začneme tím, že je to právě diverze, jejíž pravděpodobnost už je kolem 99 % – mezi analytiky. Je-li to diverze, pak vyvstávají dvě otázky:

1. Kdo?
2. Proč?

Ad 1:   – koho můžeme vyškrtnout bez debat a hned? – Rusko a země EU. Důvod? První nemuseli roury vyhazovat, ale stačilo jim jen pootočením kohoutku pohyb plynu zastavit. A druzí mohli prostě přestat plyn kupovat. Ukrajině se to nepochybně hodí, protože zvýšené využití jejího potrubního systému jí poskytuje další kanál působení na RF, ale i na Západ. Je tu ale malý detail: – pokud by to byla ukrajinská diverze, odkud se u nich vzaly podmořské aparáty takové třídy… Navíc, pokud by to byl úspěch Ukrajiny, už by se tím nepochybně pochlubili. Pak nám zbývají dvě země – Británie a USA. A odsud je to velmi zajímavé, protože máme-li odpověď na otázku „Kdo?“, neodpovídá se nám snadno na otázku „Proč?“. Jestliže ve vztahu k Rusku, EU i Ukrajině je odpověď jasná, tak jak u zmíněných dvou?

Ad 2:   – Pokud se pokusíme najít přece jen rozumnou odpověď, dojdeme k závěrům, jež se dokonce i mně samému zdají být velmi divné, ale chci se o ně podělit, protože mohou být správné. Vzpomínáte si, jak někdy zjara 2021, když svět znepokojovaly hlavně otázky kovidu a z toho vyplývajících následků, jsem řekl, že se situace změnila a v otázce kovidu došlo k přechodu, který by V. I. Lenin nazval „přechodem od imperialistické války k imperialistickému míru“… Právě, že ještě nikdo nic neřekl, ale už se připravovalo rozhodnutí o nezbytnosti zastavení „pandemie“ kovidu. Je jasné, že sama pandemie se tím nikam nepoděla, ale že bude možné na ni přestat reagovat, a příslušné manažerské rozhodnutí může být přijato.

Takže to vypadá tak, že k tomu právě dochází i v případě rusko-ukrajinské války. Doufám, že po mobilizaci ji přestaneme nazývat SVO, ale pravým jménem – válka. Tady vznikají otázky:

Kdo je a kdo není zainteresován na zastavení této války?

Možná Vás to překvapí, ale největší zájem na skončení této války mají… USA.

Pozice USA…

Nemám na mysli USA jako zemi, ale Demokratickou stranu a prezidenta Bidena. Proč? Už počátkem léta vypadala situace tak, že pro Demokraty je vše špatně: – nízké ratingy, ještě nižší očekávané k volbám, oni porušují všechna vnitřní pravidla hry – takže byl dojem, že Demokraté už všechno prohráli a zbývající 2 roky do prezidentských voleb budou pro ně mučivou agónií.

Ale péčí americké diplomacie a osobně Nancy Pelosi, vyřešila Amerika dva problémy:

1. Pro sebe problém války na Taiwanu (přinejmenším na nějakou dobu) a velmi ve svůj prospěch změnila situaci v Zakavkazsku. V důsledku toho za léto-podzim rating Demokratů viditelně stoupl, a pokud v této situaci navíc vystoupí jako mírotvůrci, kteří zakončili „nestrašnější konflikt v historii Evropy“, díky čemuž Rusko neobsadilo Ukrajinu, dostanou přesně to, co potřebují při doplňovacích volbách.
   
2. A navíc vyřeší svoje úkoly ve vztahu k Evropě. Řečeno slovy byznysu: – Amerika provedla velmi riskantní ale velmi úspěšnou operaci, a tu je nyní třeba aby se uzavřela. A ukončení konfliktu je k tomu ideální příležitostí, jak se uzavřít.  To je první z hráčů.

Poznamenávám, že to, co je tu typické pro USA, je v menší míře typické i pro Británii…

Pozice Británie…

Ta je ale v poněkud jiné situaci. Nicméně ona se nepotřebuje uzavřít, ale potřebuje změnu kralování, změnu vlády, přičemž nová premiérka nejspíš na řešení problémů takové úrovně nemá. Británie, na rozdíl od USA,  naopak potřebuje pauzu. A má rovněž zájem na tom, aby nyní konflikt skončil, protože další jeho pokračování Británii nic neslibuje, zatímco problémy navíc jí přinést může.

Třetí stranou, která potřebuje urychlené ukončení konfliktu – a to za každou cenu, je – EU.

Pozice EU…

Jde o to, že velmi silný tlak, který válka vytváří na EU, vede k dalšímu jejímu rozvrstvení. Dmitrij Zolotarjev to ještě před kovidem nazval „Evropou různých rychlostí“ – Evropa vysoké, střední a nízké rychlosti. Do poslední spadá většina Východní Evropy, přičemž jestliže mluvím o Východní Evropě, nikdy nemám na mysli Polsko – to je zvláštní blok. Takže situace urychluje rozpad Evropy, turbulentnost a příchod k moci nepředvídatelných (z hlediska evropských hodnot a zájmů EU) vlád – viz situace v Itálii. EU už začíná užívat techniky sankčního působení na členské země (Maďarsko a možná i Itálie). Takže další pokračování konfliktu, navíc v podmínkách chladné zimy pro EU není dobré. Sem patří i vystoupení A. Merkel a uctivé narážky na riziko použití jaderných zbraní – „abychom se k tomu chovali seriózněji“… Znamená to, že EU je rovněž ochotna souhlasit s „Ne“ pokračování války.

A dál se vše stává velmi zajímavým – řekněme, že s mírem by souhlasila i Čína. A před dvěma týdny byly šance na mír dost velké.

Co se stalo?

Ale zjevný taktický úspěch Charkovské protiofenzívy vedl k tomu, že Ukrajina není vůbec ochotna k rychlému uzavření míru. Protože žádný mír s uznáním nezávislosti území, která odešla v důsledku referenda, zřejmě pro Ukrajinu nebude přijatelný. Ona se nachází ve velmi složité situaci. Hrozí jí úplné zničení jako státu i jako nezávislého etnika.

Vítězství Ruska je pro ni nepřijatelné, ale představit si naopak vítězství Ukrajiny spolu s NATO? Vznikla by situace o nic lepší než prvá. A z toho důvodu potřebuje Ukrajina protahovat čas a doufat na přílet „černé labutě“. Tou může být jaderný útok na jedno z území, pak se součástí konfliktu stane celé její území… proto se Ukrajina bude všemožně snažit konflikt protahovat. Takové uzavření Ukrajiny by bylo pro její vládu a podstatnou část byznysu naprostou tragédií.

Znamená to, že Ukrajina začíná být neschopná dohody pro ty, kteří ji podporují, dodávají zbraně?

Odpověď zní ANO! Ona už nyní není s nimi schopna jakékoli dohody, ale Západ se s ní natolik zapletl, že s tím  vcelku nemůže nic dělat. Má to analog v historii, kdy v průběhu 1. světové války Rakousko prakticky vydíralo v řadě otázek Německo pohrůžkami, že ukončí válku, a s Ruskem stejně postupovalo Srbsko, na jehož obranu vlastně Rusko do války vstoupilo.

Proto vznikla situace, kdy jednoznačná podpora EU jedné ze stran učinila Ukrajinu neschopnou dohody, a EU si s tím teď neví rady. USA to ale vůbec neznepokojuje. Teď přicházíme k tomu nejzajímavějšímu: – a tím je pozice Ruska …

Pozice Ruska

Jsem hluboce přesvědčen, že před dvěma týdny Rusko bylo ochotno k relativně rozumným (pro Ukrajinu) podmínkám. Konkrétně Doněck, Luhansk – tedy DNR/LNR v Rusku a neutrální statut Ukrajiny. Mohly být ještě nějaké drobnosti – například část regionu Chersonu. V podstatě by bylo možné se dohodnout.

Ale možnost dohody byla Charkovem naprosto jasně škrtnuta. A v tomto momentě V. V. Putin vyhlásil mobilizaci, do čehož se mu velmi nechtělo (my jsme tu o tom minule hovořili). Bylo to velmi nepříjemné rozhodnutí, nepříjemné pro obyvatelstvo s hlediska jeho jednoty, s hlediska ratingu podpory státní moci, zkrátka ze všech hledisek – včetně rozvoje ekonomiky. A tady se potkáváme se situací: – pokud se nyní zafixuje mír, nakolik to bude výhodné pro ruskou elitu…
Pro Rusko to bude, samozřejmě výhodné, protože svoje dostane a lidé nebudou umírat a bude možné je vrátit do ekonomiky.

Přitom ale vzniká situace, kdy ruská moc fakticky už zaplatila ve směrech souvisejících s mobilizací. Už byla jak protestní vystoupení, tak i střelba na vojenské správě i střelba ve škole, jež mohla i souviset. A fronty na hranicích, vzájemná obviňování, vyjasňování nepřipravenosti země na mobilizaci – vše se v této situaci otevřelo.

Zkrátka řečeno, problémy, které mobilizace mohla způsobit, už způsobila a její rychlé skončení problémy nikam neodsune – naopak: – v opozici vznikne nutkání, jež určitě využije k prohlášení, že právě její protesty vedly k ukončení mobilizace a návratu situace k míru. To nepochybně neladí s plány ruské státní moci. A tak nastává situace, kdy 2 týdny před mobilizací by bylo Rusko ochotno k relativně přijatelným podmínkám, ale nyní nejspíš ne. Navíc je profesionálů všude dost, Rusko chápe, že ukrajinská ofenzíva prošla kulminačním bodem, a sice se bude 1-3 týdny pokoušet o protiútoky, protože jí nic jiného nezbývá, ale protiútoky mají stále menší smysl, a někdy ve druhé polovině října a počátkem listopadu už iniciativa přejde jednoznačně na stranu Ruska, které má reálnou šanci něčeho dosáhnout – i na válečném poli.

Odsud vzato – Rusko nemá zájem na rychlém míru, ačkoli Rusko jako takové možná ano, ale státní moc nikoli. I když, pokud jde o Rusko, je to pod dost cynickým otazníkem: – za kolik lidských životů stojí změna situace směrem, kterým se pro nás v ideálním případě tato situace změní? Je to otázka cynická, nicméně strategická a je nutno si ji v této situaci položit.

Je tu ale ještě jedna strana: – neuvěřitelně je na tom zainteresováno Turecko…

Postoj Turecka…

Erdogan ani nijak svou zainteresovanost zvlášť neskrývá. Pokračování situace s konečným zapojením Ukrajiny až po celé černomořské pobřeží do ruské sféry vlivu a pod přímou ruskou správu, silně komplikuje postavení Turecka v Černém moři a fakticky likviduje jeho možnou černomořskou strategii. Proto by Erdogan chtěl co nejrychlejší mír. Odsud pramení moje přesvědčení, že k podstatné části vystoupení proti mobilizaci (například v Dagestánu) neproběhla bez tureckého vlivu. A vznikla další zajímavá situace …

Co v této situaci dělají USA?

Ony velmi zdrženlivě naznačují Rusku, že jsou největší světovou mocností a že mají možnosti Rusku velmi silně uškodit. Z tohoto hlediska byl SP vybrán jako místo pro diverzi prostě ideálně. Velmi silně to zasáhlo Evropu, která stejně nemůže nic udělat, protože potřebuje mír mnohem víc než Státy. Je to velmi vážná rána Rusku, protože jsme tam vložili velké úsilí, protože to, že se tam situace změnila, není ruské rozhodnutí. Předtím jsme nehráli vůbec špatně v tom, že veškeré změny ve světě, celá likvidace světového pořádku probíhala víceméně podle našich představ a ostatní se tomu museli nějak přizpůsobit a tím přirozeně zaostávali.

Teď ale musíme reagovat my a USA předvedly, že jsou v této zóně silným hráčem a dokázali převzít iniciativu. Přitom si všimněme, že formálně nic tak strašného neudělali: – není to atomové bombardování ani bezprostřední vstup do války, ani americké stíhačky nad válečným polem. A vůbec má Amerika právo na jakékoli výhrady říci, že oni s tím nemají společného a pokud se někdo domnívá, že ano, tak ať jim to zkusí dokázat. To je výborný tah a všichni tomu velmi dobře rozumí.

V této situaci vyvstává otázka:

Co budou dělat Rusové?

Američané svůj tah provedli, stejně jako Ukrajinci, kteří svoje možnosti proměnili ve velmi krásný (jakkoli nesmyslný) úder u Charkova. Evropa teď nemá čím táhnout. A proto celá otázka spočívá v reakci Ruska, přičemž jsou tu možné dva typy reakce:

1. Odpoví čímsi na způsob útoku na mezikontinentální internetové kabely, což je možné a prostředky na to má. Přitom by ale předvedlo jakým je nepřítelem „celého progresivního lidstva“. Ukrajina by se toho chytila a podvrhla by závěr svých analytiků, že Rusko jí předložilo ultimátum, že nejdřív budou údery na celou ukrajinskou infrastrukturu s jejím úplným zničením, a potom jaderné bombardování území Ukrajiny. Západ přitom naprosto jasně dává najevo, že použití jaderné zbraně na Ukrajině mu poskytne vysokou šanci vstupu do války s odpovídajícími jadernými údery.
   
2. Přitom obě strany – tedy Rusko i USA se pokoušejí neoficiálními kanály vzájemně uklidnit, že nic takového nebude. Všichni přitom chápou, že jsme jak do sarajevské, tak i do karibské krize dávno došli – jsou jen lepší mechanizmy diplomatického řízení. Všichni zároveň ale chápou, že napětí už je mezní.

Všichni se mně ptají, zda bude do 2-3 měsíců jaderná válka. Odpověď je pro mě složitá. Jde o to, že pokud právě probíhající válku nahlížíme jako logickou, pak je odpověď zaručeně NE. Nelze ale zapomenout, že tato válka je součástí fázové krize, která je situací prudkého zhoršení kvality řízení, zúžení prostoru pro rozhodování – a odsud přirozené přání použít to, co je po ruce. V těchto podmínkách musím říci, že šance na jadernou válku nejsou nulové, ale dost značné – dle mého tak 10 %. To je (pokud jde o jadernou válku) neuvěřitelně mnoho, nicméně přece jen 10 : 90.

Takže od posledního našeho rozhovoru šance stouply – posledně jste hovořil o 3 %.

Přirozeně, po události s plynovody, tato hodnota vzrostla, protože jako jednu z odpovědí na tuto diverzi docela podstatná část analytiků zvažuje právě možnost jaderného útoku na ukrajinskou infrastrukturu. Proto dnes pravděpodobnost stoupla až třikrát. Pokud by rostla takovým tempem, mohli bychom se dostat do války velmi rychle, nicméně mám pocit, že nyní se začne couvat.

Takže se situace začne trochu měnit lepším směrem.

*) Sergej Pereslegin (1960) – ruský publicista, výzkumník, uznávaný futurolog a expert v teorii her.

Preklad: St. Hroch, 4. 10. 2022

Zdroje: