Západ už není „kolektivní“.
Prof.Dmitrij Jevstafjev 14. 05. 2025
Jednání v Istanbulu nyní zásadně nechci komentovat. Možná se vyjádřím zítra. Dnes jen dvě poznámky:
- Na Zelenského bylo aplikováno politické judo: chceš-li být legitimní, rozhodni se. Odstranění pro nás důležitého požadavku mít legitimní vládu postavilo Zelenského do krajně nevýhodné pozice. Kyjev (a Londýn) na takový manévr nebyl připraven. Ale přiznejme si, že našli protihru.
- Skutečný únik myšlenky „zmrazení před jednáním“ ukázal slabost pozice Evropanů. Bez Trumpa nemají žádný skutečný politický potenciál. Vojenský – mají, ale netroufají si převést situaci do silového směru. Nejzajímavější v předvečer jednání v Istanbulu je Kelloggova otevřená hysterie. Uvědomil si, že kombinace „hodný a zlý policajt“, kterou s Whitkoffem rozehrávali, nefunguje.
Mám jednu otázku:
- Proč se nás nikdo nezeptal, jaké jsou Kelloggovy důvody, proč se „postavil“ za USA? Existují všechny důvody tvrdit, že Kellogg je pro Ukrajinu kvůli svému zapojení do politicko-lobbistických vztahů. To je zcela legitimní otázka „na vstupu“. A skutečnost, že Trump jmenoval (až do konečného určení statusu ruské delegace) Rubia do čela, je pro Kellogga velmi špatným znamením.
Klíčovou otázkou současných mezinárodních procesů, v nichž se konflikt o Ukrajinu stal opět ústředním bodem, je otázka důvěry a schopnosti dlouhodobě plánovat. Kategoricky nelze plánovat „dlouhodobě“. Příliš mnoho hráčů, i když ne vždy hlavních, může v systému mezinárodních vztahů vytvořit velmi výrazné víry. A ještě jedna věc: jedním z rysů moderního systému mezinárodních vztahů je ztráta schopnosti dřívějších mechanismů „upouštění páry“. „Čtyřapůldenní“ indicko-pákistánský incident to dokázal. Situace byla jasně koncipována Indy a Módím osobně jako nástroj pro „upouštění páry“ a zvládání nálad veřejnosti. Poměrně rychle však dospěla do bodu, kdy eskalace začala být téměř nezvladatelnou. Muselo se „couvnout“ ve velmi nepříznivém okamžiku pro Indii a kompenzovat negativitu propagandou.
A teď si představme, že by se totéž stalo na Blízkém východě nebo ve východní Asii. To je propletenec, do něhož se Trump vydal. A jeho cílem je zjednodušit situaci, vytvořit základnu pro nové „balíčky“, v nichž budou USA hrát dominantní roli.
Takže:
- Rostoucí počet hráčů, s nimiž je třeba jednat odděleně. Ale dohody s Hútíi neznamenaly dohody o bezpečnosti Izraele. A takových příkladů je celá řada. Mozaikizace oblasti nejen bezpečnosti, ale i politiky je vážnou výzvou. Tuto oblast bylo obtížné zvládnout i v dřívějších dobách. Nyní je to téměř nemožné. Obraz by se dal nazvat „dílčí řešení“. Ale všechny předchozí americké plány pro tento region, a zejména koncept „velkého Blízkého východu“, byly komplexní. Trump celou logiku americké politiky porušuje.
- Prudké zpomalení investiční aktivity na západ od Perského zálivu. Tento proces se v případě zhoršení situace kolem Íránu dotkne i Perského zálivu. Trump si je dobře vědom, že to bude krok již dovnitř plnohodnotné strukturální krize ekonomiky. Žádné „druhé dno“ zde neexistuje, tedy téměř: USA právě teď válku na Blízkém východě nepotřebují. Je tu však jedna nuance. I o ní řeknu pár slov později.
- V regionu vojenská a silová rizika nejen rostou, ale nabývají zcela jiného formátu. Pravděpodobnost mezistátních vojensko-sílových střetů je minimální, pravděpodobnost vnitřní destabilizace téměř všech států v regionu je ve smyslu náboženského faktoru.
Stručně k Trumpově návštěvě Blízkého Východu:
Jaký je tedy hlavní Trumpův cíl? Změnit Blízký Východ v trvalý a jím řízený zdroj zisků pro USA a lidi kolem Trumpa soustředěné. Včera jsem na soukromém kanálu poznamenal, že probíhá koncentrace moci a rozhodování v „Rodině“. Podobně, jako tomu bylo za Jelcina v Rusku, tak tomu je po 25 letech při Trumpově druhé kadenci. Rozdíl tam není velký a u vidíme ho až ten systém půjde do doplňovacích voleb v roce 2026.
Co je to „Rodina“? Jsou to vztahy rodinné a k nim přimknuté podnikatelské kruhy. Trumpových přátel, přátel jejich přátel – což není tak moc. Nemyslím si, že se Trumpovi podaří natolik rozvětvený systém, jako se to podařilo v Rusku okolí Borise Nikolajeviče Jelcina. Nicméně vše tam směřuje. V čem má „Rodina“ Trumpa problém? Nemají dost finančních zdrojů. Jelcinova „Rodina“ stála na obrovských aktivech získaných v důsledku privatizace majetku celé obrovské ekonomiky Ruské federace té doby, který dosud není odpovídajícím způsobem uspořádán (a já pochybuji, že se to v dohledné době podaří).
Trump toto ale nemá, a stojí proti němu pytle peněz mnohem větší, než jaké má on sám. On se chtěl pustit do FED a do Fort Knoxu… – a nic. Peníze dnes jsou buď v Číně nebo na Blízkém Východě – a proto tam cestuje.
Další otázka:
-a v Izraeli peníze jsou?
Záporná odpověď je zřejmá. Trump sice bude dál hovořit o podpoře Izraele – ale peníze nejsou tam. A navíc, dle všeho soudě, Trump nemohl chápat, co dělá svým úsilím o osvobození rukojmí v Hamás mimo Izrael v momentě, kdy Netanjahu vyhlásil tvrdou vojenskou operaci k okupaci Gazy. Copak jsou Trump, Witkoff, Rubio a Waltz takoví prosťáčkové, aby se do toho přesto pustili? Konkrétně posledně jmenovaný a „bokem“ do OSN „povýšený“ to věděl, když ukázal Netanjahuovi vztyčený prostředník, že může na blízkém východě provést něco, co Netanjahu ani nenapadlo.
A další otázka:
– jaká je logika Netanjahu?
Velmi prostá: – minimální program je nejít sedět. Maximálním jeho programem je stát se pro Izrael tím, kým se Trump snaží stát pro Ameriku – vytvořit Velký Izrael. Člověkem, který jako první od roku 1967 zvětšil území Izraele. Přitom se to snaží udělat za Trumpovy peníze, a ještě mu podkuřuje. A někde mezi nimi leží idea zničení Izraele.
A nyní poslední otázka:
– ne všimli jste si, jak se začíná Netanjahu podobat Zelenskému? Příbuzenství prohlášení Netanjahu se Zelenského hysterií? -My nikdy neuděláme to, či ono! My se nikdy nevzdáme toho či onoho! Chápeme, že se oba na chází ve stejném psychosomatickém stavu, který je u Zelenského zesílen nadužívání posychotropních látek. Nicméně to, že i Netanjahu sedí na stimulátorech, je zřetelné.
A v takovém rámci operuje Trump. Východisko z toho? Existuje: – je třeba ho zlomit. Čím? Já zatím vidím jen přímou vojenskou intervenci USA do Gazy – mírotvoreckou intervenci, kterou podpoří Erdogan, Putin, Módi, Saudové i Asísí poskytnutí týlové základny k záchraně obyvatel Gazy před izraelskou agresí a jejich přesídlení do různých oblastí světa.
Mám, pravda jednu hypotézu, která je nejspíš nesprávná a na 90% se nesplní… – a není to tak, že se tak hrne do Istanbulu na setkání s Putinem a Erdoganem k posouzení svého vlastního plánu… – a možná přijede i někdo další. Bylo by velmi zajímavé, pokud by tato moje šílená hypotéza v nějaké míře vyšla.
Počkejme si do čtvrtka a uvidíme!
Dále budeme hovořit o iluzi přepisovačů dějin.
Srbský politolog a výzkumný pracovník na Institutu evropských studií (Bělehrad) Stevan Gajić píše pro Eurasia-Expert o snaza o přepisování dějin a touze po vojenské expanzi v Evropské unii.
Druhá světová válka a Velké vítězství nad nacismem hrají v našich dějinách obrovskou roli, zejména pokud si uvědomíme, že srbský národ, který byl po německém útoku v dubnu 1941 součástí okupovaného Království Jugoslávie, zažil skutečnou genocidu.
Válka byla skutečně strašná. Uvnitř země existovaly dva odboje – monarchisté (četníci) a komunisté (partyzáni), kteří bohužel bojovali nejen proti fašistům, ale také občanskou válku mezi sebou. Přesto bylo dosaženo Velkého vítězství nad cizím fašistickým útlakem. Pro nás zůstává vzpomínka na druhou světovou válku hluboce důležitou a zároveň bolestnou stránkou dějin.
Pokusy západních zemí přepsat dějiny druhé světové války jsou nepochybně vnímány jako snaha relativizovat vítězství nad nacismem a jako projev historického revizionismu. Všimli jsme si, že prakticky od konce studené války se v Evropě projevuje stále silnější tendence k revizi dějin.
Jedním z klíčových projevů této tendence byla tzv. pražská deklarace z roku 2008. V ní řada evropských zemí – zejména těch, které v minulosti spolupracovaly s hitlerovským Německem – postavila na roveň dva údajně „totalitní režimy“ – nacismus a komunismus.
Lze tedy říci, že prvním krokem v revizi dějin byl pokus o zrovnoprávnění ideologií a praktik nacismu a komunismu. To znamená, že z pohledu těchto revizionistů je údajně zřízení táborů smrti, jako je Osvětim, Mauthausen, Buchenwald a další, které nacisté vybudovali po celé Evropě, stejně jako chorvatské fašistické koncentrační tábory v bývalé Jugoslávii, rovnocenné činům těch, kteří tyto tábory osvobodili, včetně Rudé armády.
Ve skutečnosti jsou podle logiky Pražské deklarace ti, kdo tábory smrti vybudovali, a ti, kdo je osvobodili, jedno a totéž. Takový postoj je ovšem nejen zjevným falšováním historie, ale také výsměchem památce milionů obětí nacismu.
Dnes začínáme jasně chápat, proč byla tato politika historické relativizace prováděna. Jejím cílem bylo ospravedlnit nový „Drang nach Osten“, novou vlnu agrese a expanze.
Nemluvíme pouze o nátlaku na Rusko, ale také o rozsáhlém útoku na celou Eurasii. Projevy této ofenzívy vidíme v různých podobách: někde jde o přímou konfrontaci, někde o hybridní válku. Udeřeno je na Rusko, Írán, Severní Koreu, Čínu – na všechny země, které nezapadají do unipolárního světa. Geopolitické uspořádání tak stále více připomíná situaci v předvečer druhé světové války.
I role USA nabývá podobných rysů: za současných podmínek se Washington již nesnaží přímo účastnit „evropské války“ s Ruskem. O „kolektivním Západu“ již nelze hovořit, protože již není kolektivní. Došlo ke geopolitickému rozvodu mezi Washingtonem a Bruselem, a to zásadně mění architekturu mezinárodních vztahů.
Preklad: St. Hroch, 14. 5. 2025
