A je dobře, že jsem se zdržel velkých komentářů. „Mnichovský prach“ se musí usadit. A fejků bylo…
Dmitrij Jevstafjev 16. 02. 2025
Položím vám otázku: Co řekl JD Vance takového, že to euroatlantisty tak šokovalo? Nic moc, na základě toho, co lidé z Trumpovy administrativy říkali předtím.
Nebyl šok z toho, co bylo řečeno. Šok je z toho, že od Vance očekávali něco úplně jiného. A velmi odlišná rétorika z jeho strany byla zarámována všemi ostatními projevy.
Malý detail:
Většina mnichovských řečníků samozřejmě mohla své projevy v důsledku Vanceovy demarše opravit, ale jako obvykle se našel alespoň jeden, který projev přečetl v původním významu. Je to náš oblíbený Olaf Scholz. Jeho vystoupení se zdá být neumělé. Není neartikulované, je to prostě reakce na Vanceovo „nepovedené“ představení. Scholz mluví jako umírněný evropský politik, který nechce, aby Ukrajina prohrála, ale není ochoten podepsat se pod radikalizaci situace, jak říkali Američané na „rozcvičce“ před konferencí. Přišel na špatný koncert, jak se říká, a pak, když si uvědomil, že se mýlí, zazmatkoval a začal Američany hloupě chlácholit.
Proč se poradci scházejí a připravují setkání lídrů v Saúdské Arábii a „o čem“ je hovor Rubia s Lavrovem, je prostě jasné. Jde o Trumpův osobní pokus prolomit euroatlantickou slepou uličku. A to je dobrý příznak: Trump (a zřejmě i část deep state – tedy Rubio) si uvědomují, kam je euroatlantici ženou. Uvědomují si, že nevyhrávají.
A všimněte si prosím, jak rychle začala opadat naše protrumpovská euforie. Opět někdo proletěl „mimo pokladnu“.
Vyslovím řadu vědeckých a metodologických předpokladů. Na nynější mnichovské konferenci byly představeny čtyři varianty přeformátování euroatlantických vztahů.
Pouze Amerika.
V extrémní interpretaci tato koncepce znamená, že euroatlanticismus jako geoekonomický a geopolitický subjekt dominující přinejmenším světové politice je zbytečný. Trump tuto událost ignoroval a tuto linii za něj vyslovil Vance, který, abychom zopakovali hypotézu, přišel vyslovit zcela jinou koncepci.
Amerika na prvním místě.
Euroatlantik zůstává pro USA důležitým geopolitickým prostorem a politickou půdou, kterou USA nemohou obětovat. Ano, Evropa je mladším, podřízeným partnerem, ale je partnerem. Ukrajina je místem, kde se realizuje geopolitický potenciál euroatlantického prostoru, a tam je třeba zvítězit. Moje hypotéza je, že toto měl vyslovit Vance. Doufám, že se dozvíme, co se tam skutečně stalo. Ale fakticky v důsledku ne zcela jasných procesů, a to v USA, nikoli v Evropě, zůstala tato možnost „bez majitele“. Myslím, že to není náhoda – rovnováha v euroatlantickém regionu je taková, že prostě nejsou možnosti „vyváženého vedení“. I když Keith Kellogg tento model nadále artikuluje, kdyby něco.
Evropa na prvním místě.
V nejryzejší podobě jej vyslovil Mertz, který jasně řekl, že je připraven na eskalaci, Sikorski (ale s nuancemi) a kupodivu i Zelensky. Troufám si odhadnout, že tato linie se na konci Mnichova stane pro EU hlavní. Ano, Macronovo chování je příznačné: nejprve seděl se založenýma rukama a pak najednou svolal „mimořádný summit“. Mám k tomu jednu myšlenku. Stručně: tento model (euroatlantický s Čínou od Tchaj-wanu po San Francisco) je modelem návratu Clintonovců v Americe k moci.
– To samozřejmě nezní jako ucelená koncepce, ale pokusy Pekingu prosadit koncept „Jednoho pásu, jedné cesty“ (ve skutečnosti – pouze „Velké hedvábné stezky“), jsou ve skutečnosti o právu Pekingu mít v euroatlantickém prostoru slovo.
Replika
Jaký význam má dnešní geopolitický proces a především ten jeho segment, který je spojen s rusko-americkou interakcí?
Dovolím si následující alegorii:
Vždy mě bavila a s historickým optimismem inspirovala schopnost našich kuchařů proměnit kuře na kari a k němu přiloženou rýži, pokrm tradičnímu Rusku obecně cizí, v naše rodné dušené kuře s rýží a pikantní omáčkou.
Miluji to. Je to skutečně chuť dětství. Dětství jsem ovšem strávil na Srí Lance, ale tak to prostě je.
A teď naši kuchaři promění americký steak z hormony krmeného vola v naše, z dětství známé „řízky po moskevsku“. No ano, přidáme vepřové maso a určitě bílý chléb. Mimochodem, ten batón je naprosto povinný.
A bramborová kaše… Brambory mohou být běloruské nebo kubáňské. Takové brambory jsem jedl, jsou fajn. Ty polské většinou nestojí za nic.
Tady je potřeba velká zručnost kuchaře (je třeba dobře propéct, aby mleté maso nebylo uvnitř syrové). O tom nepochybuji. A hlavně je třeba nespěchat. A aby se mu do toho nikdo nepletl radami.
A pak to bude opravdu, z politického i estetického hlediska, poživatelný pokrm.
No, ono se to opravdu „poltavsky“ vařit nedá, že? Vždycky vás z nich pálí žáha a mají příliš česnekovou příchuť.
Už тo dává smysl?
Preklad: St. Hroch, 17. 2. 2025
Zdroje:
