Většina mých kontaktů s arabskými Palestinci, které pro zjednodušení budu dále nazývat Palestinci, se však odehrála v továrně na výrobu salátů „Salatej šamir“. Proč „nazývat“? Protože se domnívám, že takový národ neexistuje. Vysvětlím to ještě jednou, protože jsem o tom již psal. Národ je historická sociální komunita lidí, která se vyznačuje souhrnem takových znaků, jako je společný jazyk a území, blízkost kultury a způsobu života, společný historický vývoj. Existuje národ – Arabové. Palestinci jsou geografický pojem. Například Rusové jsou národ, zatímco Sibiřané jsou geografický pojem. Rusové žijící na Sibiři. Zde je několik dalších argumentů: do roku 1967 nejsou známy žádné zmínky o Palestincích jako samostatném národu; neexistuje a nikdy neexistoval palestinský jazyk, palestinská kultura ani žádné jiné znaky, podle kterých by bylo možné odlišit palestinské Araby od Arabů z Egypta, Libanonu nebo Jordánska; ani v době, kdy bylo toto území pod arabskou kontrolou, neexistoval stát zvaný „Palestina” a spravovaný Palestinci. Palestinci byli nazýváni všichni, kdo žili na tomto území, Arabové i Židé.
Další argumenty: v roce 1937 arabští vůdci prohlásili členům britské Pilleovy komise (komise pod vedením lorda Pillea, jmenovaná po začátku arabského povstání v letech 1936–1939 na území britského mandátu v Palestině, aby zjistila jeho příčiny), že termín „Palestina“ je vůbec „výmyslem sionistů“. Prohlášení, že Palestina patří Sýrii a že žádný „palestinský národ“ neexistuje, učinil také syrský prezident Hafez Asad. Tak například 14. března 1977 v rozhovoru pro časopis Newsweek řekl předseda politbyra OOP Farúk Kaddúmí: „Jordánci a Palestinci jsou OOP považováni za jeden národ.“
Jordánský král Husajn na zasedání Ligy arabských států v Ammánu v listopadu 1987 prohlásil: „Vznik palestinské národní komunity jako národa byl odpovědí na tvrzení, že Palestina patří Židům.“
Ministr vlády Hamásu v Gaze Fathi Hamad: „…Chvála Alláhu, všichni máme arabské kořeny, každý Palestinec v Gaze a na Západním břehu se může pochlubit předky ze Saúdské Arábie, Jemenu nebo odjinud. Všichni jsme spojeni pokrevními pouty. <…> Povím vám něco o sobě. Jsem napůl Egypťan. V Gaze žije 30 klanů s příjmením al-Masri (egyptské). Bratři! Polovina Palestinců jsou Egypťané a druhá polovina jsou Saúdové! Kdo jsou Palestinci? Jsou to lidé, jejichž předkové se sem přestěhovali z Káhiry, Alexandrie, Asuánu, z Horního Egypta. Všichni jsme Egypťané!…“
Nechtěl jsem psát o politice, ale nemohl jsem odolat. Dodám k tomu, že většina Palestinců žijících v Judeji a Samaří (západní břeh Jordánu) má jordánské pasy. A jeden můj kamarád (o nich níže) měl například pas Kuvajtu, protože se tam narodil. Ten pas jsem viděl na vlastní oči.
Co je tedy „Salty Shamir“? Je to jedna z největších továren na výrobu salátů v Izraeli. Samozřejmě, podle ruských měřítek je to malý podnik – asi se stovkou zaměstnanců. Továrna se nachází na území palestinské autonomie. Majitelé, vedoucí, ředitelství, účetní – celkem 10 lidí – jsou Židé. Stejně tak i elektrikáři a instalatéři (3 lidé). Technologické oddělení – také 3 lidé. Dva vedoucí skladu. Málem jsem na ně zapomněl – samozřejmě ortodoxní věřící – kontrola kašrutu (košer čistoty). Kdybych vám měl vysvětlit, co je to kontrola kašrutu, mohl bych o tom napsat celé stránky. Ostatní jsou všichni Palestinci z okolních vesnic. Vedoucí směn, vedoucí linek, oddělení – všichni jsou Palestinci. Pracoval jsem tam na různých pozicích a samozřejmě s Palestinci. Vztahy s mnoha z nich byly prostě skvělé. Začal jsem tam pracovat jako vedoucí skladu. No, vedoucí skladu v Izraeli, to je relativní pojem. Samozřejmě jsem přijímal suroviny, skladoval je, posílal do dílen (vše na počítači), ale často jsem si sám sedl za elektrický vozík a přemisťoval palety s pytli. Měl jsem ale i speciálního člověka, který celý den pracoval na vysokozdvižném vozíku – „ještěrkáře“ Muhammada. Skvělý chlap. Jednou jsem byl nemocný a on měl zrovna narozeného syna. Podle zvyku musí šťastný otec v případě radosti obdarovat všechny sladkostmi. Tak mi dal bonbóny. A ty jsou drahé. A když mu shořel dům, chodil jsem za majitelem a prosil ho o finanční pomoc pro něj. Kterou mu, mimochodem, poskytli. Vlastně jsem někdy musel s majitelem bojovat za jejich práva. Dali mi třeba pět kluků, aby lepili nálepky na sklenice se saláty. Pracovali dobře, a protože to bylo také ve skladu, vedl jsem evidenci o množství odvedené práce a předával ji do účtárny. Jednou vidím, že kluci (ve věku 14–25 let) pracují nějak bez elánu. Ptám se, co se děje, a ukazuje se, že jim majitel nezaplatil. Pracovali téměř nelegálně, ne jako dospělí. Musel jsem to jít vyřešit. Zaplatil. No a jaké vztahy jsem s nimi mohl mít potom? A pak už na tyto práce oficiálně najali mladé kluky. S nimi jsme si ve volném čase, a nejen ve volném čase, hodně povídali. O různých tématech. Bylo jen jedno nepsané tabu – nemluvili jsme o izraelsko-palestinských vztazích. Neptejte se proč… Ale diskutovali jsme o Libyi (kde tehdy byla válka), Sýrii a Íránu. Ten, který se narodil v Kuvajtu a jehož rodina byla po válce v Perském zálivu deportována do autonomie, hodně vyprávěl o Kuvajtu a válce. O sportu a ženách – to je samozřejmé. A jaké mi přes počítač ukazovali videa o válce v Sýrii – Bůh chraň, abyste to viděli… Viděli je hlavně obyvatelé regionu. Bití železem, údery betonovými cihlami do hlavy, vrážení kůlů do krku… Uvědomte si – to dělali Arabové Arabům. A nikdo nevyšel do ulic s demonstracemi …
Trochu přeruším chronologii svého vyprávění, protože se mi nahromadily vaše otázky a komentáře:
Například takováto otázka: „Je izraelská společnost silně rozdělena v otázce, zda pokračovat v boji s teroristy, nebo ho na čas ukončit?“
Ano, silně. Přibližně 50 na 50. Neobejde se to bez fanatiků na obou stranách. A navíc se vyskytuje takový fenomén, že mnozí takzvaní „Rusové“ (ačkoli se většinou jedná o přistěhovalce z Ukrajiny) zastávají extrémně pravicové postoje. Zničit, rozdrtit atd. Mimochodem, právě na jejich názor se orientují ti blogeři, kteří nás nazývají fašisty a pokaždé melou nesmysly o počtu obětí. Z nějakého důvodu se domnívají, že názor hrstky šílených rusky mluvících lidí je názorem celé země. A proč by neměli za názor země považovat desítky tisíc demonstrantů, kteří požadovali, aby Netanjahu ukončil válku?
Ale co máme na druhé straně? Slogan, který je vnímán jako výzva k akci: „Od řeky k moři bude Palestina svobodná“. Tj. je třeba zničit Izrael a všechny Židy. Pouze 6 z 21 celosvětově uznávaných zemí Ligy arabských států navázalo diplomatické vztahy s Izraelem; přičemž dvě arabské země sousedící s Izraelem, Sýrie a Libanon, jsou s ním stále ve válečném stavu. Írán si oficiálně stanovil za cíl zničení Izraele a financuje teroristické organizace, které sdílejí tento cíl. Ve 3. třídě ve školách palestinské samosprávy se děti učí, že ve svobodné Palestině není místo pro Izrael, v hodinách výtvarné výchovy dostávají děti za úkol nakreslit svatbu šahída. Využití dětí jako sebevražedných atentátníků bylo palestinskými teroristickými organizacemi mnohokrát praktikováno k útokům na izraelské civilisty a příslušníky bezpečnostních sil, zejména během druhé intifády (2000–2005). Po roce 2008 byla tato praxe ukončena. Myslím, že jsem na tuto otázku odpověděl.
Zde je komentář: „Za 34 let v Izraeli jsem byl na těchto územích 4–5krát. Od té doby se těmto územím zásadně vyhýbám. Jsou mi cizí a nemám tam co dělat.“
A lidí s takovým názorem je dost. Pamatuji si, jak dlouho jsem přemlouval jednoho opraváře, aby k nám přijel (tehdy jsme bydleli v Zur Igal – osadě nedaleko „zelené linie“ – pomyslné hranice mezi Palestinou a Izraelem), ale on nechtěl, protože se bál jet na tato území. Někteří se bojí, někteří tam z principu nejezdí. No a co? Znám Židy, kteří z principu nejezdí do Německa. Stejně jako ten, kdo mi napsal komentář, neví se komu, neví se co dokazují. Velmi mnoho Židů, kteří žijí na těchto územích, si tam koupilo domy, protože tam byly mnohem levnější. Mimochodem, k tomuto komentáři: na cestě do průmyslové zóny, kde se nacházel „Salatej Šamir“ a kam jsem jezdil každý den, byla arabská vesnice, na jejímž hlavním náměstí se vždy, a zejména v sobotu, konal obrovský trh. Přijížděli Židé z Petach Tikva a dalších měst a nakupovali vše, co mohli: od rajčat po nábytek. Místní Arabové vydělávali obrovské peníze. Ale dále na silnici často docházelo k teroristickým útokům, a tak byla postavena nová silnice, která arabské vesnice obchází. Trh se zavřel. Kdo nakonec kvůli terorismu Arabů přišel o práci? Arabové! Desítky, ne-li stovky z nich přišly o zdroj obživy. A je tu ještě jeden detail. Evropské země kdysi vyhlásily bojkot zemědělských produktů, které byly vyráběny na těchto územích. V Evropě i ve zbytku světa to bylo prezentováno jako akce na podporu Palestinců. Podniky zavřely a tisíce Palestinců, kteří v nich pracovali, přišli o práci. Taková je péče Evropy o Palestince, taková je její podpora.
A ještě odpovím na jednu otázku…
Často se objevovala v různých formulacích… Tak tedy: – jako Moskvan a divadelník jsem odjel do… No, chápete, do toho, co jsem popsal v první části.
1. V té době (!) jsem si myslel, že protože jsem Žid, měl bych žít v Izraeli.
2. Prakticky všichni přátelé naší rodiny, naše okolí, všichni, s nimiž jsme trávili čas mimo práci – také odešli nebo se chystali odjet.
3. Necítil jsem k své vlasti, k SSSR, k Rusku takovou lásku, jakou cítím teď. Ono je to z dálky lépe vidět…
4. Nezáleží na tom, kde člověk pracuje, důležité je, co má (tím nemyslím peníze).
Své znalosti, například v oblasti výtvarného umění, jsem využil při četných cestách po Evropě. Dokonce mě pozvali, abych pracoval jako průvodce v cestovní kanceláři – vozil skupiny do frankofonních zemí. Kromě toho mi moje vzdělání pomáhá psát, seznamovat lidi s výtvarným uměním. A nezáleží na tom, kde a v jaké práci to dělám.
P.S. Řekněte mi, vypadám snad jako člověk, který nezná Starý zákon? Na portálu „Vkontakte“ mi totiž nějaká Anna L. píše: „Přečtěte si Starý zákon a také se hodně dozvíte.“ Možná by si měla, než se mě pokusí urazit, alespoň několikrát přečíst to, o čem píšu už několik let. Souhlasím, je to maličkost, že to nestojí to za pozornost, ale mrzí mě to…
Nicméně, den se chýlí ke konci a Šaherezáda přestává s povolenými řečmi…
