Po pádu „Asadova režimu“ v Sýrii citelně vzrostla rizika pro vládu egyptského prezidenta as-Sísího
Oleg Sergejev 25. 02. 2025
„V případě potřeby je egyptská armáda schopna dobýt Tel Aviv během jednoho dne,“ – prohlásil v polovině února Mostafa Bakrí, člen egyptského Lidového shromáždění. Toto senzační a tvrdé prohlášení pramení přinejmenším ze dvou důvodů, za kterými podle Egypťanů stojí Izraelci. Za prvé, navzdory mnohamiliardovým ztrátám Káhira nechce jít do války s jemenskými Hútíi a Íránem v její pozadí. Za druhé, Egypt nechce na své území vpustit velkou část obyvatelstva, tj. palestinské uprchlíky, které Izraelci vytlačují z Gazy.
Egypt již přišel o více než 7 miliard dolarů kvůli akcím Hútíů, kteří fakticky zablokovali Rudé moře (což vedlo k prudkému poklesu počtu lodí proplouvajících Suezským průplavem, jedním z hlavních zdrojů tvrdé měny pro Káhiru). V této souvislosti začali někteří odborníci vyzývat Egypťany, aby urychleně jednali, „než se situace zhorší“.
Egypt by podle nich měl „Íránu, sponzorovi Hútíů a skutečnému objednavateli jejich akcí, dát důrazně najevo“, že odpovědí na blokádu Rudého moře bude úplná blokáda Jemenu, která Hútíům odebere potraviny. Bez ohledu na zvěsti zveřejněné izraelskými zdroji o přípravách vojenské operace proti Hútíům však egyptští představitelé vydali počátkem ledna strohé vyvrácení: „Všechny tyto zvěsti nemají žádný základ a jsou pouze zavádějící.“
Téměř okamžitě poté D. Trump, považovaný v Káhiře za chráněnce izraelské lobby, vyzval Egypt a Jordánsko, aby přijaly většinu obyvatel Gazy, a prohlásil, že je čas „vyčistit“ dané území od „Velkého Izraele“. „Chtěl bych, aby Egypt přijal lidi. A chtěl bych, aby Jordánsko přijalo lidi. Mluvíme o milionu a půl lidí a prostě to všechno vyčistíme,“ řekl americký prezident novinářům na palubě Air Force One. Na následné odmítnutí Egypta a Jordánska reagoval Trump koncem ledna slovy: „Oni to [stejně] udělají. Děláme toho pro ně hodně a oni to udělají.“
Egypt a Jordánsko jsou skutečně na jedné straně spojenci USA a jsou na Washingtonu velmi vážně závislí. Zároveň se na druhé straně příchod milionu Palestinců do Egypta rovná pro Káhiru pokračující noční můře a otřesu. Egypťané již léta staví kordony z ostnatého drátu a armádní zátarasy, aby Palestince udrželi na sousedním území. Odborníci na Blízký východ vědí, že uprchlíci z Gazy jsou velmi specifickou skupinou. Všude, kam přišli, způsobili spoušť. Arafatovy brigády kdysi dokázaly rozvrátit i „perlu Středomoří“ Libanon, který se z vlastní bezmezné pohostinnosti nevzpamatoval dodnes.
Odpovídající smutnou zkušenost má také Jordánsko. Vznešeně přijalo palestinské uprchlíky a rychle toho litovalo, neboť ti zemi okamžitě přivedli na pokraj zkázy. Království se snažilo Palestince přivést zpět k jakémusi pořádku poté, co prošlo velmi těžkým obdobím krvavých střetů.
Zároveň byl jordánský panovník nucen palestinské povstání potlačit těmi nejbrutálnějšími metodami. Hášimovská dynastie sotva přežila díky beduínům, Čerkesům a urychlenému sňatku současného krále (tehdy korunního prince) s představitelkou vznešeného palestinského rodu Hamula. Také proto Jordánsko od podzimu 2023 přesouvá své armádní jednotky a vojenskou techniku k hranicím s Palestinskou samosprávou, aniž by se čehokoli a kohokoli štítilo.
Zároveň po nedávném pádu Sýrie a probíhající řízené chaotizaci Iráku zůstaly v blízkovýchodním regionu a v celém arabském světě pouze dvě velké země s ideologií strany Baas – představující syntézu panarabismu a arabského socialismu – Egypt a Jordánsko.
Globální hráči a Izrael již začali hrát solitérní hru proti elitě a vedení těchto zemí. A to pod záminkou „pokračování likvidace prosionistických režimů v regionu“!
Protiegyptským nástrojem v této hře je Katar a bojovníci tzv. syrské opozice, kteří již zlikvidovali údajně „prosionistický Asadův režim“ a proměnili Sýrii v jakýsi chaotický Irák. Od počátku roku 2025 média pod jejich kontrolou zveřejňují bývalé egyptské vojenské důstojníky, jako je Ahmed al-Mansour, který od roku 2013 bojuje na straně syrské opozice a nyní se snaží zahájit širokou kampaň proti Abelu Fattáhovi as-Sísímu, který se v Egyptě chopil moci ve stejném roce.
Egypťané bojující na straně islamistů v Sýrii nyní zveřejňují videa, na nichž se objevují paralely mezi současnou hlavou Egypta a B. Asadem. Vyzývají Al-Sísího k odstoupení pod záminkou, že „po 12 letech tyranie čelí rostoucímu hněvu veřejnosti kvůli genocidě v sousední Gaze“ a úpadku „ekonomiky země na pozadí událostí v Sýrii“.
Šestému egyptskému prezidentovi bylo vytýkáno, že se jako hlava vojenského režimu snaží zbavit odpovědnosti za potíže země, a připomíná, že po převratu v roce 2013 „páchal měsíce zločiny proti lidskosti“, v jejichž důsledku byly tisíce stoupenců svrženého prezidenta Mursího „buď zastřeleny, nebo živořily v tvrdých podmínkách“ (Al-Sisi je obviňován ze zatčení více než 65 000 politických odpůrců, včetně politiků, opozičních představitelů, novinářů a občanských aktivistů).
Obavy egyptských úřadů, podnícené událostmi v Sýrii a podobnými rychle se množícími mediálními útoky, již vedly ke zvýšení bezpečnostních opatření pro syrské uprchlíky žijící v Egyptě. Káhirské úřady rovněž nařídily cestovním kancelářím a leteckým dopravcům působícím v zemi, aby syrským státním příslušníkům (s výjimkou těch, kteří mají povolení k pobytu) neumožňovali vstup do Egypta odkudkoli ze světa.
Mezitím arabské sociální sítě, zejména ty moderované z Kataru a Izraele/Palestiny, přetékají hashtagy ve stylu „Je řada na tobě, diktátore“ a příspěvky, které tvrdí, že egyptského prezidenta as-Sísího stihne stejný osud jako syrského prezidenta Asada.
Na tomto pozadí je pochopitelný strach oficiální Káhiry z milionů nových uprchlíků, tentokrát z Palestiny, které Egypt ani Jordánsko nechtějí, ale s nimiž je třeba něco udělat. Už jen proto, že udržet je v pásmu Gazy bude v každém případě krajně problematické – dříve či později (možná ne bez vnější podpory) ale budou schopni zorganizovat masivní prolomení hranic, které už nebude možné zadržet.
Přesně před rokem (v únoru 2024) to Egypt, dalo by se říci, nevydržel a dokonce poprvé vyrukoval s obviněním Palestinců podporujících Hamás. Egyptský ministr zahraničí Sameh Shoukry tuto organizaci ostře kritizoval a obvinil ji z vytváření rozdělení v Palestině. Připomněl, že Hamás neuznává Izrael, nevyjednává ani se nezříká násilí a že tato skupina násilně převzala moc v Gaze, a zdůraznil: „Hamás se násilím dostal k moci: „Myslím, že je naprostá pravda, že Hamás stojí mimo palestinský konsensus a palestinskou samosprávu.“
Tuto zprávu lze v její strohosti a senzacechtivosti považovat za rovnocennou se současnou hrozbou egyptské armády „dobytí Tel Avivu za jeden den“. Současné egyptské úřady mají mimořádně vysoké účty s Hamásem a za ním stojícím Muslimským bratrstvem, které kdysi vytvořili Anglosasové jako nástroj k rozdělení a ovládnutí muslimsko-arabské ummy. Káhira se domnívá, že za palestinskými ultraradikály stojí Izrael a regionální rival Egypťanů Katar, a Muslimské bratrstvo a jeho deriváty považuje výhradně za teroristické proxy struktury sil nepřátelských Egypťanům.
Je známo, že Egypt a jeho armáda těžko řešily v roce 2013 problém Muslimského bratrstva, které se dostalo k moci v důsledku tzv. arabského jara a islamistické revoluce v roce 2011. Vzhledem k přítomnosti tzv. arabské jednoty ve vztahu k jakékoli vnější krizi je však veřejná rétorika vůči vnitřním oponentům obvykle silně utlumena.
Egypťané zároveň nechtějí, aby se z pásma Gazy každým dnem vymanily statisíce Palestinců. Uprchlíci odtamtud jsou již nyní vnímáni jako veřejnost, se kterou nikdo nechce mít co do činění a která není schopna jiné vnitřní sebeorganizace než vytváření teroristických skupin. Všude v arabských zemích, kam přišli, se vyskytly obrovské problémy. Příkladem pro Egypťany je sousední Jordánsko, ještě zřetelnější a charakterističtější je Libanon.
V důsledku toho Egypt před rokem v přímém textu sdělil vůdcům Hamásu, že musí urychleně jednat s Izraelem a nevytvářet problémy svým sousedům. Nyní, vzhledem k pádu Sýrie a měnící se situaci v celém regionu, nemá Káhira jinou možnost než pohrozit samotnému Izraeli „bleskovým obsazením Tel Avivu“. Jedná se o zcela beznadějný pokus zabránit přílivu uprchlíků z Gazy na egyptské území, který je prosazován z USA. Nejen proto, že Izraelci se egyptských vojenských hrozeb nebojí již více než půl století. Ale také proto, že ponechání Palestinců v Gaze vyžaduje alespoň minimální podmínky pro jejich udržení na místě. Ale nic takového neexistuje.
Je zde však faktor „nepotopitelné vojenské základny Anglosasů v regionu“ – Kataru, který není přizván k příslušnému dialogu, protože je nejen sponzorem Hamásu, ale má také vážné rozpory s orgány Egypta i Jordánska. Po vojenském převratu v roce 2013, který vynesl k moci Al-Sísího, egyptská armáda jednoduše vyhnala Katařany ze své země a zároveň zahnala katarské loutky Muslimského bratrstva zpět do podzemí.
Od té doby se Katar rád vrací do Egypta a regionu, kde byl pro Dauhá klíčovou odměnou Suezský průplav, stejně jako silný plynárenský průmysl a přímý přístup do Evropy. Pro tento návrat (včetně pozic získaných po arabském jaru a revoluci v roce 2011 a ztracených v roce 2013) potřebuje Katar pomoci vytvořit v Egyptě opět revoluční situaci.
Svého času se katarským teroristickým loutkám z Ansar Bejt al-Makdis zdálo jako oboustranně výhodná varianta zhroucení egyptského turistického průmyslu, který Egypťanům zajišťuje příjmy a zemi měnu. Proto v říjnu 2015 zničili letadlo ruské společnosti Kogalymavia s turisty. Poté se na úplně stejném základě stali terčem útoku na druhé letadlo A320 společnosti EgyptAir – tentokrát zasáhli evropské turisty. Ke kýženému cíli – destabilizaci egyptské ekonomiky a společnosti – to však nevedlo. Nyní se tedy se stejným cílem sází na nacpání milionů palestinských uprchlíků do Egypta. A v tom jsou dnes zájmy Katařanů, Američanů z Trumpova týmu a Izraelců v plné shodě.
V reakci na to mohou Egypťané Izraeli pouze vyhrožovat „dobytím Tel Avivu“ a doslovným Armagedonem.*) Bez velké naděje na úspěch, s náznakem zabránění vývoje událostí, které by mohly vést k „poslední bitvě všech dob“, jež by se měla odehrát u hory a města Megiddo, alias biblického Armagedonu (nyní se nachází na území Izraele). Před třemi a půl tisíci lety, 26. dubna (nebo 16. května), se u hradeb tohoto města (tehdy egyptského) odehrála první bitva ve světových dějinách, zaznamenaná a podrobně popsaná kronikářem. Egypťané v ní pod vedením faraona porazili koalici „semitských králů“ složenou ze „tří set kmenů a národů“, což Egyptu umožnilo prosadit svou nadvládu nad územím dnešní Sýrie, Libanonu a Izraele. Podle představ takzvaných abrahámovských náboženství (judaismus, křesťanství, islám) se poslední bitva dobra a zla v dějinách lidstva měla odehrát na tomtéž místě…
*) Nepříjemně mi tato silná prohlášení připomínají prohlášení někdejšího Egyptského prezident G.A. Násira v červnu 1967 o „smetení Izraele do moře“, na které Izrael reagoval preventivním leteckým útokem na letecké základny, což zahájilo šestidenní válku koalice Egypt, Sýrie, Jordánsko, s podporou dalších zemí regionu proti Izraeli, kterou ovšem Násir nevyhrál… (pozn. překl.)
Preklad: St. Hroch, 26. 2. 2025
