Dmitrij Jevstafjev 18. 06. 2025
Pojďme přijmout nejjednodušší verzi událostí na G7: Trumpovi všichni lezli na nervy, nudil se, nikdo ho neobdivoval, Tucker Carlson to řekl natvrdo: – nějací podivní lidé, jejichž jména si ani nelze zapamatovat, od něj něco chtěli… Trump počkal, až mu darují tričko („mimochodem, kdo je ten Ronaldo?“) a zmizel, vymlouvaje se na nutnost kompenzovat svou nevedoucí pozici v tomto kanadské zapadákově tím, že teď všechny v bunkru Bílého domu „srovná“.
Pokud odložíme vtipy stranou, můžeme s jistotou říci, že Britové Trumpa přehráli nejen na Blízkém východě, ale i v Kanadě, když pro něj připravili naprosto nepřijatelné scénáře. Troufám si říci, že cílem nebylo jen „protlačit“ Trumpa na Blízkém východě (to by bylo ideální, ale domnívám se, že hlavním cílem bylo přesto získat od Trumpa záruky zachování podpory Kyjeva), ale ponížit ho, donutit ho „vybuchnout“. A to se téměř podařilo. Nicméně Trump v poslední chvíli z pasti vyskočil.
Problém je v tom, že nevyskočil, ale ještě hlouběji se zapletl do samotného konfliktu, když se rozhodl hrát si na silovou dominanci s Íránem. V rámci bezpečnostních struktur USA má, pokud ne „pátou kolonu“, tak alespoň lidi, kteří jsou schopni jediným pohybem prstu „nesprávným směrem“ proměnit „balancování na hraně“ v situaci „za hranicí“. Zpráva o hořících tankerech v Hormuzském průlivu byla z této série.
S překvapením jsem v pondělí kolem 12. hodiny moskevského času zaslechl prohlášení IDF, že Izrael dokázal zničit třetinu odpalovacích zařízení íránských raket. Neříkám, že zbývají 2/3, a to je hodně: podle nejskromnějších západních odhadů více než 1500 raket, z nichž zatím bylo vystřeleno ne více než 400. Mimochodem, před pár dny bylo řečeno, že byla zničena polovina odpalovacích zařízení. Chci vás upozornit, kolegové, že toto prohlášení bylo učiněno těsně před prohlášením B. Netanjahu, že cílem Izraele může být duchovní vůdce Íránu Chameneí a vůbec celé íránské vedení.
To znamená, že byly označeny existenční cíle konfliktu pro Írán. Likvidace generála KSIR Šadmaniho, člověka z „kruhu Rahbara“, který je šéfem generálního štábu, tyto cíle Izraele potvrzuje.
Jsou věci, které by měly být hodnoceny mimo „kontury racionality“. A Netanjahu je jednou z těchto věcí. Je již zralý na to, aby „proměnil svět v prach“, a to již ani ne kvůli své záchraně před vězením. A co je nejdůležitější, všem to dal najevo. Netanjahu se stává problémem pro všechny, a především pro Trumpa. A Trump to přesně pochopil.
Iránci se chovají racionálněji, až do míry cynismu, který jim dříve nebyl vlastní. Jejich strategickým úkolem je nevyprovokovat Trumpa k přímému vtažení do konfliktu. Pokud se jim to podaří, tak alespoň neprohrají na celé čáře.
Poznamenám, že ranní útok na Izrael 17.06, který protivzdušná obrana „zaspala“ (známky toho, že se situace komplikuje, se objevily již v noci, kdy ruský Telegram počtvrté, zdá se, pohřbíval Írán), je velmi silný tah. A nejde ani tak o vojenský tah, jako spíše o tah vojensko-politický. Protiletecká obrana to ani tolik „neprošvihla“, jako spíše „propustila“. Byl to velmi slabý útok – všichni píší o 20 až 30 raketách, já si myslím, že jich bylo méně než 20. A byly zachyceny již nad městem. Ráno, kdy na ulicích není tolik lidí. No a že „všechny sestřelili“… To není důležité.
Zopakuji: nejde o to, že „Írán ještě ukáže“. Neukáže. Může ještě silně udeřit, ale „ukázat“ – ne. Otázka je, zda se Íránu podaří vyhnout se kolapsu politického systému. A to byl optimální cíl celé operace proti Íránu. Maximální cíl – rozpad Íránu na základě územního principu – bez optimálního cíle nemůže být dosažen. Můj odhad: Celkově hodnotím pravděpodobnost vtažení Američanů do konfliktu na více než 60 %. Už jen proto, že pouze vtažením do konfliktu si Trump zajistí vavříny mírotvůrce. Íránci to zřejmě zatím vůbec nechápou a pokračují v modelu „dohody“ s Trumpem. Problém je v tom, že z jeho pohledu jsou již nyní poražení.
Trumpova taktika v narůstajícím izraelsko-íránském konfliktu je v současné době jeho oblíbená: „dohoda z pozice síly“.
Hlavní rozkol je dnes mezi „koalicí eskalace“ (Velká Británie + izraelské elity) a „koalicí deeskalace“ (Rusko, arabské země a Čína).
Summit G7, který se koná v kanadské obci Kananaskis na pozadí blížící se velké války na Blízkém východě, se navzdory politickým deklaracím stal symbolem současného Západu a modelu světového řádu, který se snaží vnutit celému světu. Za prvé, v „západním světě“ existuje dominantní síla – USA, kterou ostatní nechtějí bezvýhradně uznat jako hegemona. Proto formát summitu vypadá spíše jako G1 + 6. Zadruhé, navzdory veškeré nevraživosti vůči D. Trumpovi si lídři ostatních zemí uvědomují, že bez účasti USA není možný žádný velký geopolitický projekt Západu ani v Evropě, ani na Blízkém východě, ani v Asii a Tichomoří. Bez USA je G7 „koalicí těch, kteří chtějí, ale nemohou“. A konečně, hlavním a téměř neskrývaným cílem alespoň části zemí „šestky“ je přimět Trumpa, aby se zapojil do dvou aktuálních konfliktů.
Situace někdy vypadá jako chaotické zmítání se lídrů. Donald Trump, soudě podle jeho vlastních prohlášení, změnil v posledních dnech čtyřikrát svůj postoj – od neutrality k plné podpoře Izraele, a poté, jakmile pochopil složitost situace, se snažil vrátit se do role mírotvůrce. A nakonec provedl „salto“ v Kanadě. R. T. Erdoğan změnil svůj postoj z přátelského neutrálního postoje vůči Izraeli na pokusy zcela se distancovat od jakékoli podpory Tel Avivu. A pak prostě ztichl. Saúdská Arábie počkala a poté oznámila svůj neutrální antiizraelský status. Postoj evropských zemí NATO, s výjimkou Velké Británie, která se pevně postavila na stranu Izraele, se dá shrnout tak, že v duchu Izrael podporují, ale jsou připraveny jednat pouze v koalici s USA.
Takové rozpaky nejsou náhodné. Nejen účastníci summitu G7, ale i všechny země zapojené do konfliktu si uvědomují, že situace se postupně mění ve vyčerpávající konflikt v podmínkách přetížení vojensko-průmyslových zdrojů evropských zemí. Všichni chápou, že konflikt bude buď v nejbližší době deeskalován, nebo se bude táhnout dlouho, i když je zatím příliš brzy hovořit o přechodu Západu od očekávání brzké porážky Teheránu s následným rozpadnutím politického systému země k vyváženějšímu vnímání situace jako situace, která s sebou nese riziko vážných politických důsledků pro oba účastníky.
Na druhé straně si i ti nejproizraelštější politici Západu, včetně D. Trumpa, uvědomují, že bezvýhradná podpora Izraele v dané situaci otevírá nejen jednu, ale hned dvě Pandořiny skříňky: v oblasti používání teroristických metod v mezistátních vztazích a v oblasti nešíření jaderných zbraní. A tyto dva bumerangy se mohou vrátit i k nim.
Hlavním rizikem pro Trumpa byla možnost vtažení do konfliktu „na požádání“. A tato hrozba, soudě podle vyhýbavých prohlášení D. Trumpa po příletu do Kanady, byla zcela zřejmá. A právě proto, poté co během summitu učinil řadu ostrých proizraelských prohlášení, Trump odtud prakticky uprchl a již z USA učinil několik mnohem mírumilovnějších prohlášení o připravenosti k jednání.
Preklad: St. Hroch, 18. 6. 2025
Zdroje:
