Dôvody Zelenského nezraniteľnosti

Tradiční klaunovská čepice s rolničkami je stylizovaná koruna. Zdůrazňuje, že klaun není jen bavičem vyšší společnosti, ale i alter egem krále. V této dichotomii je král jako Boží pomazaný spojnicí s nebeským patronem a šašek s lidovými masami.

V ideálním případě, pokud všechny strany hrají správně své role, vzniká klasická triáda: Bůh – autorita – lidé.

V jistém smyslu je zde role šaška důležitější než role panovníka. To pochopili jak velcí panovníci, tak velcí šašci. Proto šaškovský klobouk (obrazně i doslova) nosila i elita. Někteří z nich se přidali k šaškům, aby si zlepšili blahobyt (“bolestně padl, dobře vstal“), ale byli i jiní, kteří působili jako “hlas pádišáha” a otevřeně říkali věci, které panovník osobně říci nemůže. Většina z nich, jako Ivan Alexejevič Balakirev, poslední oficiálně titulovaný “chán (car) Kasimov”, kterého císařovna Anna Ioanovna osobně chránila před zvědavým zájmem tajné kanceláře v jeho “pobuřujících projevech”, však spojovala “příjemné s užitečným”.

Stabilita systému byla zajištěna tím, že car, ať už byl jeho osud jakkoli pohnutý, se nemohl stát šaškem a šašek, ať už se vyšplhal jakkoli vysoko, si nemohl nárokovat trůn. Dnešní terminologií řečeno, byla zajištěna spolehlivá dělba moci.

Na Ukrajině s oblibou obviňují Rusy z otroctví, nazývají ruského prezidenta carem a staví ho do kontrastu s ruským politickým systémem, který je ve srovnání s jejich systémem, příkladem demokracie evropského typu.

Ruští prezidenti mají obrovské pravomoci jen do té doby, dokud se opírají o důvěru lidu a masovou podporu. Jakmile tato podpora slábne, vidíme pozdního Jelcina, který už není schopen střílet z tanků na parlament nebo zavírat své odpůrce, kteří stále naléhavěji požadují změnu vlády a jejího kurzu a opírají se o alternativní politické struktury (parlament, vláda, místní samospráva). Nejlepší, co může takový prezident, kterého lid odmítl, udělat, je pokusit se najít nástupce. Nemá však příliš na výběr: Jelcinův nástupce se stal třetím premiérem během jednoho roku (situace mu nedovolila déle to protahovat).

Na rozdíl od Ruska jsou pravomoci ukrajinského prezidenta podle ústavy výrazně omezeny. V historii nezávislé Ukrajiny se objevovaly pokusy (často úspěšné) o jejich další omezení. Zároveň nic nebránilo ukrajinským vůdcům, aby vládli nejen autokraticky, ale dokonce despoticky a pravidelně porušovali (nebo dokonce znásilňovali) ústavu a zákony. Juščenko například zosnoval dva státní převraty během pouhých dvou a půl let své vlády (2004/5 a 2007). Udělal by i třetí, ale Američané se rozhodli, že “proruský” Janukovyč, který podepíše asociační dohodu s EU, bude příjemnější kombinací a způsobí Rusku větší škody s menším rizikem pro Washington. A pak by mohl být nahrazen. Nakonec se spletli a byli nuceni rozpoutat na Ukrajině občanskou válku, ale málem se jim to podařilo.

Posvátnost despoty-prezidenta (jeho angažovanost ve vyšších sférách) zajišťoval jeho aparátnický životopis. Kučma, Juščenko a Janukovyč dokázali pracovat jako premiéři (Janukovyč dvakrát). O post premiéra se ucházeli prezidentští kandidáti Marčuk a Tymošenková. Moroz byl předsedou parlamentu. Porošenko bojoval s Tymošenkovou o premiérské křeslo, prohrál a byl jmenován pro “útěchu” tajemníkem Rady národní bezpečnosti a obrany, v jejímž rámci vytvořil alternativní vládu.

A pak se objevil Zelensky. Včerejší klaun. Ne šašek na trůně, ale bavič davu, který náhle vystoupal na vrchol mocenského žebříčku a obešel všechny ostatní. V očích prostomyslných Ukrajinců, kteří ho volili, měl despotickou mocí sjednotit ctnosti krále a šaška, spojit nebe a zemi, Boha a člověka, provést revoluci ve společenském vědomí, v jejímž důsledku na Ukrajině okamžitě, bez dalšího úsilí, zavládne všeobecný mír a berani a hyeny se budou v míru pást společně a velebit největšího státníka všech dob a národů.

Když se Zelenský ujal úřadu, brzy se ukázalo, že jeho šaškovské schopnosti nestačí nejen na to, aby byl králem, ale dokonce ani na to, aby plnil povinnosti dvorního šaška. Podle Saltykova-Ščedrina “od něj očekávali krveprolití, ale on snědl čížka^*)“.

Zklamání bylo hrozné. Hodnocení se propadlo a rychle dosáhlo směšných 14 %. Pro srovnání, “starý nemocný Biden”, kterého jeho vlastní spolustraníci chtějí poslat do důchodu, má stále více než 35 %. A pak je tu válka. Nezapomeňte, že se od něj očekávalo, že uzavře mír.

Zdálo by se, že klaun měl být už dávno vynesen z paláce na bajonetech (které sám rozdal mezi obyvatelstvo) a roztrhán na kusy. Ale necítí se nijak nepohodlně (rating už je opět nad 50 %), dovoluje si zcela neslušně vystupovat před televizními kamerami a žene statisíce občanů Ukrajiny, kteří nejsou ochotni nejen umírat, ale ani jít do války. Přestože po prvních týdnech války, které byly pro Ukrajinu vyhlášeny jako vítězné, přišly měsíce katastrofálních porážek a masových ztrát, na Ukrajině není slyšet žádné hlasy, které by agitovaly proti Zelenskému, žádné revoluční davy se nechystají na Bankovou ulici, kde má sídlo.

Přiznejme si, že antifašisty a dokonce i některé umírněné eurointegrátory prostě zavřel do vězení a na ty, kteří zůstali na svobodě, uspořádaly tajná policie SBU a územní obrany TrO skutečné safari. Nenávidí ho však jak nacisté, kteří tvoří vojenskou “elitu” Ukrajiny, tak obyčejní “vlastenci z řad rolníků”, kteří Zelenského volili jako mírotvůrce. A oligarchové, kteří trpí strašlivými materiálními ztrátami, už nejsou jeho přítelem nebo, ale nepřítelem. A všichni jsou ozbrojeni (v březnu dostali na Ukrajině zbraně všichni) a organizováni (buď do státních bezpečnostních složek, oligarchických armád, nebo teroristických gangů). Zelenskij jim nemá co oponovat, ale oni za něj poslušně jdou na smrt a svého “velkého velitele” začnou obviňovat ze zrady, až když se volba mezi smrtí a zajetím stane nevyhnutelnou.

Proč se tedy nepostaví proti Zelenskému, který je ničí pro své ambice a americké zájmy?

Zaprvé se bojí příchodu Ruska. Dobře vědí, že se dopustili zrady ruského světa. Pamatují si všechny zločiny, které spáchali. Vědí, jak strašně by se jim to vymstilo, kdyby byli na místě Rusů. Na tomto pozadí jim smrt v bitvě nepřipadá tak strašná a naděje na přežití a vítězství jim dodává sebedůvěru.

Za druhé, statistiky ukazují, že nyní je již 45 % ukrajinských občanů přesvědčeno o vítězství. Zhruba třicet procent má pochybnosti, ale přiklání se k názoru, že Ukrajina je schopna dosáhnout remízy, i když nevyhraje. Možná mi řeknou, že nelze věnovat pozornost číslům průzkumů veřejného mínění u vystrašeného obyvatelstva. Tyto údaje však potvrzují jednak informace z terénu, které nám předávají lidé z území pod kontrolou kyjevského režimu, a jednak osobní zkušenosti Rusů, kteří komunikují se svými příbuznými a známými na Ukrajině. Málokomu se podařilo udržet normální vztahy, ale i mezi těmi, kterým se to podařilo, se asi polovina snaží nediskutovat o politických tématech, natož o rusko-ukrajinských vztazích.

Za třetí, údaje z průzkumu potvrzují tvrdohlavý odpor VSU. Všimněte si, že i podle oficiálních ukrajinských údajů počet mrtvých vojáků VSU převyšuje počet těch, kteří se vzdali. Ruské údaje uvádějí 30 000 až 50 000 zabitých a 10 000 až 15 000 válečných zajatců. Problémem je, že celkové počty válečných zajatců nejsou nikdy uváděny, mluvíme zvlášť o válečných zajatcích v DNR, v LNR a v Rusku. Ale ani maximální počty nedávají dohromady více než 15 tisíc vězňů. To znamená, že vězňů je dvakrát až pětkrát méně než zabitých. To nepočítáme raněné a dezertéry.

Přibližné informace, které lze čerpat z videí šířených na síti a natočených ukrajinskými vojáky, v nichž obviňují své velení, že je posílá na smrt, aniž by je řádně vyzbrojilo, svědčí o tom, že první dva až tři týdny po příjezdu na frontu ztrácí nově zformovaná vojenská záloha a bojové útvary až 35 procent mužstva zabitými nebo zraněnými, zhruba stejný počet ztrát tvoří zajatci a dezertéři. Dezertérů je však třikrát až čtyřikrát více než těch, kteří se vzdali. V téže době jsou chytáni dezertéři a posíláni zpět na frontu a pro válečné zajatce válka definitivně skončila a na mír budou čekat v relativně pohodlném prostředí v Rusku. Zároveň ti, kteří byli mobilizováni, ještě neměli čas spáchat válečné zločiny.

Zbývajících třicet procent navzdory všemu zůstává v řadách a jen žádá své velitele, aby je lépe vyzbrojili a podpořili těžkou technikou a dělostřelectvem. Jak je vidět, počet těch, kteří se chtějí vzdát, je v porovnání s celkovými ztrátami ukrajinské armády poměrně malý. Nejsou ochotni obrátit své zbraně proti režimu, který je pronásleduje a zabíjí.

Na osvobozených územích se velká část obyvatelstva postupně začíná hlásit k ruským úřadům, ale když se nějaká vesnice dočasně vrátí pod ukrajinskou správu, nedochází k masovému exodu obyvatelstva; mnohem více lidí (dvakrát až třikrát) uteklo na západní Ukrajinu a do Evropy než na východ, do DNR/LNR a do Ruska. Přesto boje na jihovýchodě země, v oblastech, které považujeme za relativně loajální, stále pokračují. Zároveň je zřejmé, že ukrajinské bezpečnostní služby nemají nouzi o lidi, kteří se chtějí stát partyzány – téměř denně se objevují zprávy o teroristických činech proti lidem, kteří přeběhli k Rusku.

Rád bych znovu zdůraznil, že stížnosti přicházející z fronty se týkají toho, že jsou špatně vyzbrojeni, špatně veleni a ponecháni v kotlích. Nikdo si však nestěžuje na samotný fakt vedení války ani na způsoby, jakými je vedena. Bez dobrovolné spoluúčasti mas řadových vojáků by Zelensky a jeho generálové nemohli provádět politiku “lidských štítů”, brát civilisty jako rukojmí ani organizovat teroristické ostřelování Doněcku a dalších velkých měst v Donbasu v dosahu svých dělostřeleckých systémů.

Nakonec dojdeme k závěru, že Zelenského nedotknutelnost je založena na tom, že dělá přesně to, co by na jeho místě udělal nějaký Myroslav z Huculska nebo Vasilij z Poltavy, nemluvě o četných Mykolech z Novorosie. Mykolové, Vasilové a Myroslavové mají problémy, když se ocitnou v Azovstalu nebo na jiném stejně nešťastném místě, ale dokud nekapou, nemají tendenci nejen soudit, ale dokonce ani diskutovat o politice a strategii svého prezidenta a vrchního velitele VSU. Navíc píší udání s horlivostí hodnou lepšího využití a zabíjejí ty, kteří se jim zdají být zrádci, protože příliš často vyjadřují pochybnosti o správnosti jednání vedení.

Morálka ukrajinské armády neustále klesá. Ale armáda připravená k rozptýlení a armáda připravená obrátit bajonety proti svým nadřízeným jsou odlišné armády. Zelensky se snaží tento nedostatek morálky kompenzovat tím, že posílá na frontu další kolo masových odvodů všech, které se podaří shromáždit na vojenském úřadě. Ukrajina zatím nemá nouzi o kanonenfutr – budou chcípat jako králíci. Kyjev pouze požaduje, aby Západ drasticky zvýšil dodávky těžkých zbraní, obrněných vozidel a munice.

To je zřejmě důvod, proč Rusko Zelenského přes všechny jeho zločiny nestíhá, protože Kreml chápe, že s takovým uspořádáním vnitroukrajinských politických sil bude příští vůdce této země ještě horší…

*) „snědl čížka“ – pojem z „Knížky pohádek pro dospělé“, napsané klasikem ruské literatury Saltykovem-Ščedrinem v roce 1884. 
V běžné ruštině je užíván pro člověka, který dosáhl nicotného výsledku, ve srovnání se svými velikými plány.