Andrej Fursov
Ilustračné obrázky: Wikimedia Commons
V první půli 21.století se sešly současně vlny krize různé délky. Je to tedy jakási megakrize, jaká v historii nebyla. To neznamená, že je nutné se děsit, zvedat ruce a vzdát se. Bylo by to zbytečné a navíc ostudné. Dvacátá léta tohoto století jsou zavírajícími se dveřmi do budoucnosti. Doslova poslední chodba do budoucnosti.
Proto jízdenkou do budoucnosti bude dobré vzdělání a dobré zdraví našich dětí a vnoučat. Teď probíhá poslední moment, poslední dekáda, která určí příštích 70-80 let a prakticky v ní nepůjde o maličkosti. Proto je nutné pečlivě sledovat, co se děje.
Protože když se společnost nachází na vzestupu, je to nejlepší doba pro různé projekty, které se mohou realizovat.
Jestliže ale společnost prožívá systémovou krizi a její terminální stádium (to, co probíhá nyní), pak teď realizovat nějaké projekty je velmi obtížné.
Post-západ a spolu s ním i svět, se noří do 4. doby temna ve své historii. Mám na mysli především historii evropskou. Co je to doba temna? Je to období, kdy to staré skoro, ale ještě ne úplně odumřelo, a nové se sotva proklovává. A jejich vzájemné působení způsobuje zrůdné futuro-archaické formy. V takové situaci není nejdůležitější přestavba, protože hroutící se dům přestavovat nemůžete, protože na vás může spadnout střecha. V této situaci je hlavní projekční činností vytvoření struktur schopných zachovat ohniska civilizace, zkrátit délku doby temna.
Příkladem takové činnosti byly kláštery 2. doby temna (6-9.století), kroužky jezuitů 16-17. století (3.doba temna). V literatuře jsou to dvě „Akademie“ Isaaca Asimova. Celý hroutící se svět předělat nelze. Předělávají se jen ostrůvky a spojení, v nichž vzniká síťová struktura nové společnosti.
Nová společnost vzniká jako síť, systém enkláv. Je to dlouhý proces několika generací ostrého boje. Proto je nutné začínat nyní – jak říkal maršál Louis Lyautey. A začátek vyžaduje hned několik věcí:
- Analýzu historické situace a tendence vývoje dnešního světa.
- Analýzu hlavních sociálních skupin tohoto světa, jejich potenciálu a zájmů – kdo je spojenec a kdo nepřítel.
- Analýzu uzavřených (tajných) struktur, řídících vývoj dnešního světa a jejich projektů. Tedy koncentrované vyjádření jejich zájmů, cílů a úkolů.
Jen na tomto základě lze přistoupit k projekčně-konstrukční činnosti. Při pochopení toho, že se dotýká cizích zájmů, je s nimi v rozporu a vstupuje s nimi do konfliktu.
Ještě něco k projektům. V polovině 60.let sovětská nomenklatura odmítla výpad do postkapitalistické budoucnosti – v jazyce oficiální ideologie – do komunizmu. Moc se mi líbí termín bratrů Strugackých „Svět v poledne 22.století“. Tato nomenklatura se vzdala a začala se integrovat do západního systému. Domnívali se, že jako velmoc číslo dva, se můžeme zcela integrovat – pokud Západ s námi půjde na uvolnění napětí.
Oni nevzali v úvahu jedno: – že ti lidé, kteří 400 let kontrolují svět, za jeden stůl spolu neposadí – ani Rusy, ani Číňany, naprosto nikoho. Je to exkluzivní klub, nicméně, už se stalo…
Uprostřed 60. let jsme se začali integrovat do západního světa podle linie „Římského klubu“ politikou „détente“ – uvolnění napětí. Pak přišla „gorbačovština“, po ní „jelcinština“, a začali jsme se zařazovat… Přičemž v postavení surovinového přívěsku – onoho umírajícího projektu. Vlezli jsme fakticky do mrtvoly a rozhodli jsme se, že nám tam bude teplo atd.
Nyní se ukazuje, oni sice mají nějaký projekt, nicméně jsou stejně značně nervózní. My jsme dosud projekt neměli a nemyslím si, že v dnešním světě vůbec někdo takový stoprocentní projekt má.
Když se mě ptají, co dál, kdo zvítězí, odpovídám, že v budoucnosti, v příštích 10-15 letech vyhraje ten, kdo padne poslední, pokud možno na trup nepřítele. Čistě ve strategii hry GO: – pokud nemůžeme předložit alternativní projekt, protože nemáme průmyslové kapacity, můžeme vytvořit zábranu kolem slepé uličky. Existuje znamenitý polyfantastický román „Obrana slepé uličky“ … – to může řešit některé problémy.
Někdo by mohl říci, že je to strategie Byzance. Ale Byzanc přebývala v nepřátelském obklíčení po tisíciletí. Dnes to bude stále rychlejší. Pokud nemůžete přehrát protivníka v ofenzívní hře, musíte hrát silně v obraně a vytvářet mu problémy – například, aby se zalknul energeticky, a aby západní měšťáci (tyhle chodící žaludky), kteří ničeho nekonformního nejsou schopni, aby ti začali třást svými vládami. Tomu se, podle Liddell Harta, říká „strategie nepřímých akcí“…
Preklad: St. Hroch, 7. 12. 2024
Zdroje:
