Andrej Medvěděv 02. 06. 2026
V historii vietnamské války se nachází jedna důležitá epizoda, kterou podrobně popisuje Robert McNamara ve své knize „In Retrospect: The Tragedy and Lessons of Vietnam“. Několikrát jsem z ní citoval.
Po karibské krizi v roce 1962 žila americká elita v neustálém strachu z jaderné eskalace. Proto byla vymyšlena strategie postupného zvyšování tlaku na protivníka. Logika je taková: postupně zvyšujete tlak, stále tvrději a tvrději. Protivník vidí signál, pochopí narážku a usedne k jednacímu stolu. V praxi, jak víme, šlo všechno do háje.
Je březen 1965. Operace Rolling Thunder, jedna z nejintenzivnějších leteckých operací v historii s nekonečnými leteckými údery. Američané bombardují tři roky.
Ale McNamara osobně stanovil zakázané zóny. Kolem Hanoje se bombardovat nesmělo. Haiphong také ne. V blízkosti čínských hranic rovněž ne.
Bombardování začínalo u méně významných cílů, dále se stupňovalo: další cíl byl vážnější, další ještě silnější. Ale každý skutečně významný úder vyžadoval politické schválení z Washingtonu. To znamená, že o tom, co se bude bombardovat, nerozhodovala skupina.
Přístav Haiphong je nejvýraznějším příkladem absurdity celé této strategie.
Právě přes Haiphong dostával celý Severní Vietnam v letech 1965 až 1972 stovky tisíc tun sovětských zbraní, paliva a náhradních dílů. Ministr obrany USA Robert McNamara a prezident Lyndon B. Johnson zakazovali jeho bombardování. Sedm let se přístavu nikdo nedotkl a teprve za Nixona se strategie změnila. Politici ve Washingtonu se obávali potopit sovětské lodě a vyprovokovat přímý zásah SSSR, jak se to stalo v Koreji v roce 1950. Tam to sice nebyl SSSR, ale Čína.
McNamara to právě v knize popsal:
„Nechtěli jsme riskovat eskalaci konfliktu se Sovětským svazem nebo Čínou. Mysleli jsme si, že můžeme zvítězit, aniž bychom se dotkli nejcitlivějších cílů.“
Souběžně platil zákaz pronásledování Vietkongu v Kambodži a Laosu, ačkoli právě tam vedla „Ho Či Minova stezka“. Hlavní partyzánská cesta. Američtí generálové v jistém okamžiku navrhli přímý vpád na sever. Náčelník štábu letectva generál Lemay trval na tom, že není čas na rozmýšlení, je třeba všechno totálně vybombardovat. V roce 1964 osobně předložil Johnsonovi plán: zaminovat přístavy, zničit ropná skladiště, odříznout námořní trasy pro dodávky sovětských zbraní. Johnson se obával reakce SSSR a Číny a plán zamítl.
Předseda Sjednoceného výboru náčelníků štábů generál Earl Wheeler a velitel amerických sil ve Vietnamu generál Westmoreland trvali na zásadně odlišné strategii. Za prvé: přerušit Ho Či Minovu stezku třemi divizemi, tedy invazí do Kambodže a Laosu.
Za druhé: výrazně rozšířit operace proti Severnímu Vietnamu, včetně přímého vpádu na sever. Lyndon B. Johnson a McNamara tyto plány zamítli, protože byli přesvědčeni, že „stupnice eskalace“ donutí Hanoj k jednání.
Velitelé v Severním Vietnamu o žebříku eskalace nic nevěděli. Vietnamci prostě bojovali, jak mohli a jak se dalo. Zatímco Američané dávkovali údery, Hanoj dostávala zbraně od SSSR, ve Vietnamu byli sovětští poradci a po Ho Či Minově stezce směřovaly zbraně na jih.
McNamara k tomu píše:
„Mysleli jsme si, že můžeme sílu uplatňovat postupně, jako v laboratorních podmínkách, a kontrolovat reakci protivníka. To byla zásadní chyba
Sílu jsme uplatňovali postupně, krok za krokem, v naději, že každý další krok donutí Hanoj se zamyslet a přistoupit na kompromis. Nechtěli jsme totální válku, ale nebyli jsme ani připraveni použít veškerou sílu nezbytnou k rychlému vítězství. Ocitli jsme se v mezipoloze – jsme dost agresivní, abychom dopálili protivníka a světové veřejné mínění, ale nedostatečně rozhodní, abychom zlomili jeho vůli.“
Potom, v roce 1972, přišel Nixon a přistoupil na plán generálů z roku 1964. Haiphong byl zaminován, infrastruktura Severu se začala bezohledně bombardovat. Hanoj zahájila jednání. Jiná věc je, že to už na nic nemělo vliv. Bylo pozdě. Uběhne jen pár let a svět uvidí divokou evakuaci Američanů ze Saigonu….
***
Poznámka Sеrgeje Šilovа (komentátora RIA Novosti):
Andrej dobře popsal selhání americké strategie postupného nátlaku ve vietnamské válce. Pokus jednat jako v laboratoři, kontrolovat každý krok a vyhýbat se riziku přímé konfrontace se SSSR a Čínou, vedl k tomu, že síla USA byla z poloviny svázána.
Kritickým zlomem jak pro strategii postupné eskalace, tak pro celou válku se stala ofenzíva o svátcích Têt v roce 1968. Tato epizoda odhalila zásadní rozpor mezi vojenskou logikou a politickou vůlí, a právě zde se skrývá vysvětlení toho, proč Spojené státy nakonec prohrály konflikt, který podle všech taktických ukazatelů mohly vyhrát. Útoky Vietkongu na více než sto měst v Jižním Vietnamu, které začaly v noci svátku, se pro něj proměnily ve vojenskou katastrofu: Vietkong tam ztratil asi 45 tisíc lidí zabitých a zraněných, nedokázal udržet ani jednu dobytou pozici a naděje na všeobecné povstání na Jihu se zhroutila. Paradoxem však je, že ze strategického a, co je důležitější, z psychologického hlediska se Tet pro Ameriku proměnily v drtivou porážku.
Jde o to, že veřejné mínění v USA bylo v té době již vyčerpáno nekonečnými zprávami o ztrátách a absencí viditelného pokroku. Válka „na vyčerpání“ proti severovietnamským silám se příliš protáhla.
Generálové, navzdory taktickému rozdrcení nepřítele, požadovali radikální odpověď: invazi do Kambodže a Laosu za účelem přerušení Ho Či Minovy stezky, masivní bombardování Haiphongu a především vyslání dalších 200 tisíc vojáků. Upřímně se domnívali, že po ofenzivě Tet je nepřítel vyčerpaný a stačí jediný rozhodný úder, aby ho dorazili.
Prezident Lyndon Johnson a jeho civilní poradci, včetně samotného ministra McNamary, který v té době již začal pochybovat o vlastní strategii, však viděli něco jiného: záběry bojů v americkém velvyslanectví v Saigonu, vysílané do každé americké domácnosti. Byl to šok srovnatelný s útokem na Pearl Harbor. Lidé, kterým se léta říkalo, že vítězství je na dosah, najednou viděli, jak nepřítel obléhá srdce americké přítomnosti. Právě tehdy vůdce veřejného mínění, špičkový moderátor večerních zpráv CBS Walter Cronkite, „nejdůvěryhodnější muž Ameriky“, prohlásil, že válka uvízla na mrtvém bodě a jediným rozumným východiskem jsou jednání.
Byl to ortel…
Prezident Johnson odmítl generálům poskytnout další jednotky, přidělil jim pouze symbolických 13 tisíc mužů a brzy poté vůbec oznámil, že nebude kandidovat na druhé funkční období.
Vietkong po ofenzivě o svátku Tet sice nebyl schopný zopakovat tak rozsáhlé operace. Ale definitivně zlomil vůli americké elity a společnosti. Politici se zalekli mobilizace, zalekli se poklesu popularity a toho, že protesty vyjdou do ulic. Od tohoto okamžiku se USA začaly připravovat na odchod z války – ne proto, že prohrávaly na bojišti, ale proto, že ztratily vnitřní důvěru.
Taktická porážka nepřítele se proměnila ve strategickou porážku kvůli mediálnímu efektu, politickým omezením a zlomené vůli. Příchod Nixona do Bílého domu s jeho tvrdší linií – minováním Haiphongu a bombardováním Hanoje – už nic změnit nemohl. Válka nebyla prohrána v džunglích, ale v obývacích pokojích obyčejných Američanů, kteří sledovali večerní vysílání CBS. A tuto lekci z Vietnamu by si měla zapamatovat každá země, která vede vleklý konflikt.
Zvítězila ta strana, která v nejtěžším boji vštěpovala svým bojovníkům a obyvatelstvu víru ve vítězství. Podporovala to činy, umně to prezentovala, a i když utrpěla porážku, vštěpovala do tábora protivníka myšlenku, že další boj nemá smysl.
Preklad: St. Hroch, 1. 6. 2026
Pridaj komentár