Čakanie na nových ľudí

Dva měsíce po zahájení speciální vojenské operace je beznadějnou banalitou konstatovat, že události v bývalém SSSR jsou jen součástí celkového obrazu globálních změn a tento obraz je grandiózní a změny jsou tektonické.

Zničen bude nejen celý obvyklý systém politických procesů, ale také životní prostor velkého množství lidí, kteří se alespoň nějakým způsobem podílejí na politické, ekonomické nebo sociální činnosti, a to i na nejnižší úrovni: od dobrovolnické práce až po účast na investičních projektech. Na postglobální svět jsme čekali dlouho a téměř jsme se vzdali toho, že se staneme jeho “otci”. Čína, islámský svět, nový bolívarismus v Latinské Americe a v nejhorším případě africký a blízkovýchodní archaismus, který zapustil kořeny v evropských velkoměstech, se nám zdály být mnohem vhodnějšími kandidáty na autorství nového modelu světa. Ukázalo se však, že to bylo Rusko, které z drobných oblázků z hory globalizace udělalo sesuv půdy, jehož rozsah ještě nebyl plně pochopen.

A to je obrovská zodpovědnost, protože to klade nejen na Rusko jako celek, ale i na každého z nás “břemeno vedení”, po kterém jsme tolik toužili a kterého jsme se tolik obávali. Už samotná realizace tohoto vedení, natož rozsah změny, není snadná. Výzva odpovědnosti je pro naši společnost a celý svět klíčová z hlediska dalšího přežití lidstva. Globalizace jako systém byla totiž postavena právě na oddělení společnosti od moci a pomalu a skrytě, ale zcela hmatatelně se proměnila z moci několika nad mnoha v moc anonymních. Hezké slovo “meritokracie”, že? Síla hodných! Za tím však bylo neodvolatelné rozdělení na ty, kteří vládnou, a ty, kteří jsou ovládáni vyprávěním. Skrývala se za ní moc nejen nevolených, ale i anonymních lidí bez tváře, kteří nikdy za nic neodpovídají. Také pověstná společenská smlouva, základ sociálního státu v kapitalistickém systému, se stávala stále více fikcí. Nastává doba, kdy vláda musí být plně odpovědná za rozhodnutí, která činí, a to nejen ve volbách, zatímco společnost musí být odpovědná nejen za provádění zákonů, ale také za to, jakou vládu si zvolí.

Věnujme však pozornost dalším čtyřem výzvám, které doplňují tu hlavní:

• První a nejzřetelnější výzvou je výzva reality. Svět globalizace byl obecně světem fantazií a očekávání, ale svět pozdní globalizace byl v zásadě světem bezbřehé virtualizace. Pandemie tento stav jen posílila tím, že nás od sebe společensky vzdálila a mnoho aspektů života přenesla na internet, čímž hluboce zkreslila náš pohled na svět i na nás samotné. Během speciální vojenské operace na Ukrajině jsme vlastně viděli mnohé z toho, co pro nás globalizace připravila, pokud jde o virtualizaci našich životů. Už to není virtuální realita, která existuje jen několik hodin, možná několik dní. Je to již plnohodnotný virtuální život, jakýsi informační kokon, napodobenina reality. Realita vždy prohrává se seriálem. Ale je tu jedna nuance: show, virtuální kokon, vítězí tady a teď, zatímco realita to dožene ráno. A nikdo tomu ránu neunikne: ani Západ, ani jeho spojenci, ani Čína, která se usilovně tváří jako plnohodnotná velmoc, aniž by k tomu měla politickou vůli, ani Rusko, kde se příliš dbá na “umění zdání”. Otázkou je, kdo z tohoto střetu s realitou vyjde silnější a kdo se zlomí.
  

• Druhá výzva. Výzva “velkého obrazu“, která byla doposud zcela nepochopena a podceněna. A to je také důsledek globalizace: tak jako se ekonomika pod vlivem “mezinárodní dělby práce” mozaikovitě rozmělnila a zbavila téměř každý stát, USA nevyjímaje, ekonomické soběstačnosti, tak se naše vědomí, především veřejné, i když také osobní, upnulo na detaily, na fragmenty, na to, co jsme chtěli, aby nám bylo ukázáno. Naše sociální prostředí se stává stále více virtuálním, roztříštěným, utvářeným našimi představami o žádoucí realitě spíše než tím, co se skutečně stalo. Naučili jsme se vidět skryté v malém, ale téměř jsme ztratili schopnost vidět svět jako celek. Mimochodem, bylo to velmi patrné na prudkém zúžení našich obzorů, na našich znalostech o zdánlivě nepotřebných věcech ve světě globální informační společnosti a přístupu k ní prostřednictvím chytrého telefonu v naší kapse. Banální, urážlivá, ale nekritická maličkost, ale jak znehodnotila náš pohled na svět! Nové Rusko nelze pochopit zevnitř a vybudovat v prostoru mimo pochopení celkového obrazu světa a naší země jako součásti tohoto celkového obrazu. Bylo by však dobré začít znovu získávat schopnost chápat tento celkový obraz.
  

• Z toho vyplývá třetí výzva: “výzva dlouhého času“, kdy rozbředlost pozdní globalizace začalo nahrazovat vědomí nejen trvání, ale i historického charakteru světových procesů. Moderní dějiny, ačkoli zůstávají rychlé, začínají od svých účastníků vyžadovat schopnost dlouhodobého jednání, vytrvalost, schopnost nejen stanovit strategické priority, ale také je klidně a metodicky prosazovat, ať už je tato cesta poseta jakýmikoli obtížemi. To znamená nejen trpělivost, která je sama o sobě velmi důležitá (mimochodem, uvidíme, zda Evropa vydrží hybridní válku s Ruskem v maratónském, nikoli sprinterském režimu), ale také schopnost obětovat každodennost pro budoucnost. A to znamená, že výzvou pro každou národní elitu, a pro ruskou národní elitu jako vůdce změn, je nést břemeno strategie a obětovat politickou ješitnost a přitažlivost politického humbuku. To je mimochodem schopnost dlouhého přemýšlení, ne hysterické výlevy politického aktivismu, ne kult smrti hustě protkaný novopohanstvím. “Lidé dlouhé vůle”, pasionáři, o nichž psal L. N. Gumiljov, jsou také lidé “dlouhé” vůle, kteří nejsou “vyčerpáni” neúspěchy a obtížemi.
  

• Čtvrtou a možná nejdůležitější výzvou je nemožnost návratu do minulosti. Hodně jsme mluvili o “nové normalitě”, ale tento termín sám o sobě znamená, že existovala určitá “normální normalita”, jejíž návrat je nejen žádoucí, ale i možný. Mimochodem, zajímalo by mě, co se tím myslí? – Normálnost devadesátých let, nová léta, kdy celý svět hořel v amerických koloniálních válkách, realita mdlých let po finanční krizi 2010? Co by se vůbec dalo považovat za onu “normálnost”? Zkrátka nic. Jsou to všechno různé formy “nenormálnosti”, které na nás byly vyzkoušeny a vybrány ty, které se loutkářům ve starožitných kožených křeslech londýnských a newyorských sídel zdály být pro ně nejbezpečnější a pro všechny ostatní zničující. Poznání, že není možné vrátit se do minulosti, však automaticky znamená, že je třeba začít budovat budoucnost, protože se ukazuje, že přítomnost není tak důležitá. Je to jen přechodné zpomalení času před novou, mnohem smysluplnější realitou. A tuto budoucnost je třeba budovat nyní, ne ji odkládat.

Čeká nás tedy nový svět. Nový svět však neznamená jen nový prostor, ale také nové lidi, kteří se i navenek výrazně liší od těch “vzorů”, které nám byly v posledním roce a půl nabízeny – jak v Rusku, tak ve světě. Tak vlastně začíná budoucnost, kdy jak ti nahoře, tak ti dole přesně pochopili, co už “nechtějí”, ale ještě si plně neuvědomují, co “mohou”. Rusko čeká na nové lidi. Už nám otevřeli dveře do předzahrádky. Přinášejí s sebou důstojnost a sílu. A rozhodně nemám v úmyslu vrátit se do staré reality, i když je pohodlná. Jsou právě tím novým světem, který pohřbí skomírající a degradovaný svět pozdní globalizace.

A stane se to rychleji a bolestivěji, než si myslíme.