Ilustračné foto – Pixabay
Putinova návštěva olympijských her. USA čekají, až se jeden z jejich protivníků zlomí …
(Rostislav Iščenko, preklad St. Hroch)
Putinova návštěva Číny okamžitě zastínila zahájení olympijských her. Jediná populární zpráva z úvodu se opět týkala Putina. Ukrajinci se urazili, že zaspal průjezd jejich národního týmu (nebo je snad jen nechtěl vidět?).
Hlavní událostí dne bylo společné prohlášení Putina a Si Ťin-pchinga. Již včera se zpravodajské kanály snažily vyzdvihnout “to hlavní z hlavního” tím, že se zaměřily na některé jednotlivé body tohoto prohlášení. Ale byli to Američané, kdo nejlépe zdůraznil hlavní bod. Jejich reakce svědčí o tom, že Washington nic nepochopil ani se nepoučil. Jestliže jsme se dosud mohli pouze domnívat, že zvyšováním tlaku na Rusko a Čínu zároveň USA čekají, až se jeden z jejich soupeřů zlomí, a jeho vyřazením za závorky geopolitické hry bude možné soustředit úsilí na toho zbývajícího (vytrvalejšího), nyní to Američané sami přiznali.
Mezinárodní politická aktivita Spojených států mi v posledních letech připomíná křeče obyvatel Führerova bunkru, kteří koncem dubna 1945 očekávali, že houževnatý odpor berlínské posádky a odblokování protiúderu “Wenckovy armády” z jihu, zachrání Říši. Ne že by očekávali vítězství na bitevním poli. To by byla naprostá hloupost. Ale Hitler se vší vážností věřil (a dokonce se mu podařilo přesvědčit velkou část svého okolí), že pokud budou ještě chvíli vyčkávat, spojenci se rozhádají a rozpoutají válku mezi sebou. Tehdy by se Říše zotavila.
Němci však alespoň bojovali za svůj nesplnitelný sen. Očekávání Američanů se podobají spíše snům regionalistů z konce roku 2004, z období mezi druhým a neústavním třetím kolem prezidentských voleb, kdy se vzdali země ve prospěch prvního Majdanu, ale přesto se snažili dostat na vrchol. V té době jeden můj známý, který navštívil jejich štáb, popsal stav Janukovyčova okolí: “Všichni sedí v restauraci, popíjejí brandy a navzájem se přesvědčují, že Janukovyč má tajnou zbraň “FAU-3″, kterou se chystá použít, a vítězství bude jejich.”
Zde jsou také Američané, kteří bojují o vítězství v prodloužení. Snaží se dohodnout jak s Ruskem, tak s Čínou čistě ukrajinským způsobem – podle svých vlastních podmínek a bez jakéhokoli pomyšlení na možnost kompromisu, ale zároveň očekávají, že někdo (buď Moskva, nebo Peking) nakonec přeběhne na jejich stranu a z neznámého důvodu zradí spolehlivého spojence ve prospěch zjevného nepřítele.
Reakce ministerstva zahraničí na společné prohlášení Putina a Si Ťin-pchinga každopádně naznačuje právě takové nedostatečné vnímání reality. USA neudělaly nic víc ani méně, než že Číně naznačily, že jе povinnа “naléhat na Rusko, aby se vydalo demokratickou cestou a deeskalovalo situaci na Ukrajině”. Chápal bych tyto americké naděje, kdyby Washington alespoň slíbil Pekingu, že na oplátku nebude bránit obnovení čínské svrchovanosti nad Tchaj-wanem.
Ministerstvo zahraničí však očekávalo, že se Číňané postaví Rusku čelem, jen aby se zavděčili Američanům a získali blahosklonné poplácání po zádech a uznání západního vůdce, že se Čína ubírá “správným směrem”. To znamená, že Američané věří, že se hvězdy na obloze srovnají tak, že Peking najednou přispěchá a bude pro USA zadarmo tahat kaštany z ohně.
Mimochodem, totéž očekávají od Moskvy. Američané také pravidelně vytýkají Rusku, že nechce pozitivně ovlivňovat Čínu, konkrétně že nepodporuje americké nároky na Peking.
Nedávno jsem psal o tom, že Spojené státy jako by se chytily do vlastní mediální pasti, uvěřily vlastní propagandě a nyní se na realitu dívají v jejím pokřiveném zrcadle. Reakce USA na rusko-čínské prohlášení tento předpoklad, který se již dávno stal jistotou, opět potvrdila.
Reakce USA se téměř výhradně věnuje Ukrajině a tomu, co by Čína mohla udělat, aby změnila ruský postoj k této otázce. Ale ve společném prohlášení Ukrajina obecně není uvedenа. Tchaj-wan je zmíněn jednou, přičemž je zdůrazněno, že Rusko jej uznává jako nedílnou součást Číny a je proti jakékoli formě nezávislosti. Je zmíněn nedávno založený protičínský vojenský blok AUKUS. Obě strany vyjadřují znepokojení nad americkými vojenskými aktivitami v asijsko-pacifickém regionu.
Čína naopak “s pochopením přijímá a podporuje návrhy Ruské federace na vytvoření dlouhodobých právně závazných bezpečnostních záruk v Evropě”.
Rusko a Čína dále deklarují naprostou jednotu ve svém postoji k plánům a akcím Západu a jejich hodnocení a netají se záměrem vyvinout společné úsilí, aby zmařily destruktivní plány Západu. V opozici k západní vizi civilizačních perspektiv rozvoje Rusko a Čína předkládají svou koncepci multikulturního světa s rovným právem národů na přístup k hmotnému blahobytu a s chápáním demokracie jako variantního systému vládnutí, založeného na moci lidu a bez jediného vzoru.
Velký prostor je samozřejmě věnován společnému chápání perspektivního systému kolektivní bezpečnosti zahrnujícího celé lidstvo, stejně jako rusko-čínské vizi univerzální kulturní a ekonomické budoucnosti.
To vše dohromady z prohlášení nedělá nic víc a nic méně než prohlášení o úzkém spojenectví mezi oběma zeměmi, jež není namířeno proti nikomu, není formalizováno formou písemné smlouvy, ale vychází ze společného vnímání současných hrozeb, způsobů jejich překonání a slibné budoucnosti pro celé lidstvo. Rusko a Čína otevřeně uvedly, za co a proti čemu budou bojovat. Prohlášení však žádnou zemi nedefinuje jako existenčního nepřítele. Je to boj proti negativním jevům a trendům, které jsou vlastní politikám jednotlivých států a bloků.
Moskva a Peking zároveň vyzývají všechny ke spolupráci a společnému řešení existujících problémů. Jako perspektivní platformy pro hospodářskou a politickou spolupráci, v nichž budou obě země koordinovat své úsilí, jsou zdůrazňovány EAEC, SCO, BRICS, OSN, APEC a ASEAN.
Obecně vzato, máme před sebou rusko-čínský program vytváření nového světa, což vyvolává otázku, zda je Západ (především USA) připraven připojit se k procesu mírové transformace, nebo mu bude bránit ozbrojenou silou, protože ostatní prostředky, které měl k dispozici, byly vyčerpány.
Zároveň forma, do níž je deklarované rusko-čínské spojenectví oděno, sama o sobě vytváří pro Západ velké problémy při organizaci protiopatření. Stanovené cíle jsou velmi pozitivní a Západ nemůže popřít jejich užitečnost. I chápání “multikulturní demokracie” více než zapadá do módní západní teorie multikulturní společnosti. Rusko a Čína definují způsoby dosažení svých cílů jako výhradně mírové (kdo a co proti tomu může namítat?).
Neexistence strukturované smlouvy a jednotné organizace, která by (podobně jako NATO nebo ODKB) určovala, kdo, v jakém pořadí a za jakých podmínek musí přijít na pomoc spojenci, prakticky znemožňuje odvetné rozmisťování. K určení nezbytných a dostatečných sil a prostředků potřebují vojáci i politici konkrétní parametry nepřítele, proti němuž je třeba bojovat, a nikoliv vágní obrysy nějaké sjednocující myšlenky mezi oběma zeměmi.
Rigidní struktury (jako NATO a ODKB) dostatečně prokázaly, že mohou být efektivní pouze tehdy, pokud fungují pod diktátem jednoho vedoucího člena (NATO bylo efektivní, dokud se nikdo v Evropě neodvážil argumentovat s USA, a ODKB prokázala svou efektivitu v Kazachstánu, když v postsovětském prostoru nezbyl nikdo, kdo by byl schopen jít do sporu s Ruskem). Ve svazku rovných však rigidní mechanismy nemohou fungovat, protože neexistuje síla, která by mohla jednoho člena svazku donutit jednat proti jeho vlastním zájmům. Jedná se tedy o svazek, který drží pohromadě pouze dobrá vůle a vědomí společných cílů a zájmů, z čehož vyplývá forma a způsob fungování společných akcí.
Podotýkám, že Čína i Rusko (každé zvlášť) nejprve otevřeně naznačily, že jsou připraveny zvýšit sázky co nejvýše, až k vojenské konfrontaci s USA, a teprve poté vydaly společné prohlášení, v němž postavily svět před faktické, ale právně neexistující rusko-čínské spojenectví. To znamená, že ke sjednocení dochází spíše na základě již uskutečněných akcí než na základě očekávání budoucího sjednocení.
Udržení účinnosti takového spojenectví nepochybně vyžaduje neustálé konzultace, ale na druhou stranu neustálá interakce zajišťuje lepší vzájemné porozumění a posiluje spojenectví.
A nyní, na pozadí této globální, epochální události, se najednou objevuje vyjádření amerického ministerstva zahraničí, že by se Čína mohla také postavit za Ukrajinu vůči Rusku. Pociťujete míru nedostatečnosti? To je důvod, proč Rusko a Čína musí do Krásného Nového Světa přejít nikoliv s květinami, vlajkami a balónky, ale razit si cestu pancéřovanou pěstí (kterou nemusí bít, ale hlavně ji správně demonstrovat), aby Západ, který se snaží bránit zastaralé struktury a vdechuje nový život mrtvým myšlenkám, postupně přestal být nejen civilizací, ale i součástí lidstva a přešel do světa jím samým vytvořeného matrixu, který nemá s realitou nic společného.
.
Preklad: St. Hroch, 7. 2. 2022
