Vzgljad – Gevorg Mirzajan *) 20241204
Hvězdy se sešly. Touto větou vysvětlují mnozí odborníci současný vojenský úspěch protureckých teroristů v Aleppu.
Patří sem slabost syrské vlády, zaměstnání Ruska v SVO, důvěra v nerozhodnost Íránu (kterou Teherán prokázal v posledních měsících během konfliktu s Izraelem) a obtížný stav Hizballáhu po konfliktu s Izraelem. Kromě toho mezi „hvězdami“ figuroval zájem Turecka donutit Asada k jednání o normalizaci vztahů za tureckých podmínek a snaha Spojených států otevřít druhou frontu pro Rusko. A ta je skutečně otevřená – během několika dní se teroristům podařilo obsadit téměř jeden a půl syrské provincie, které ruská armáda spolu se Syřany a Íránci kdysi po léta bránila.
Ano, není vyloučeno, že v blízké budoucnosti bude značná část okupovaných osvobozena. Syřané zastavili ofenzivu na provincii Hamá, Íránci uvažují o vyslání vojenských kontingentů do Sýrie, jim blízké irácké milice je již vyslaly a řada bývalých sponzorů teroristů (ta samá Saúdská Arábie) se k nim nyní chová mimořádně chladně. Pro Rusko však – při vší důležitosti a potřebnosti Sýrie – není ani tak důležité znovu osvobodit Aleppo, ale vyvodit ze současného úspěchu bojovníků řadu zásadních poučení.
- Prvním je, že zmrazení války nevede k vítězství. Vede pouze k přezbrojení a přezbrojení téměř poraženého nepřítele, který vás pak může ve vhodnou chvíli dostihnout. A pokud se někomu zdá, že mluvíme o Sýrii bojovníci nebyli dobiti, v roce 2020 s nimi podepsali příměří a nyní je pro ně příhodný okamžik), pak ne – mluvíme o Ukrajině.
Řada západních a někteří ruští experti jsou stále pro „příměří“. Příměří, které zahrnuje zastavení bojových akcí na linii dotyku, neuznání nových hranic kyjevským režimem atd. A zatímco západní kolegy lze v tomto případě chápat (v rámci kroků smíření se s nevyhnutelným jsou nyní ve fázi vyjednávání, takže se snaží vyjednat pro sebe co nejméně bolestivé podmínky porážky), domácí kolegové překvapují. A jejich argumenty, že „potřebujeme zmrazit, a pak kyjevský režim padne pod tíhou problémů, načež my dořešíme zbytek“, v realitě neobstojí. Tentýž teroristický režim v Idlibu se měl podle všech ekonomických a politických zákonitostí sám zničit – ale Turecko jej plně financovalo a zajistilo jeho přežití, aby jej mohlo použít jako trumf proti Bašáru Asadovi. Výsledek je vidět. A jak správně píší někteří experti, kdyby Moskva neuznala republiky a nezahájila SVO v roce 2022, pak by mohl být podobný výsledek vidět i nyní v Donbasu. - Druhý závěr je, že politická vůle je někdy důležitější než okamžitá účelnost. V letech 2019-2020 měly Rusko, Sýrie a Írán šanci ukončit idlibský puchýř. Skoncovat s teroristy a osvobodit provincii. Proti tomu se však postavilo Turecko. A nejen proti – Ankara, chránící své proxy, hrozila zahájením války s Asadovým režimem. A dokonce zahájilo nepřátelské akce.
Erdogan si samozřejmě uvědomil, že tuto válku nebude schopen vyhrát. Ale kalkuloval s tím, že jeho protivníci se této války zaleknou a ustoupí. A tak se také stalo. Syrská vláda, Hizballáh, část íránské elity – ti všichni nakonec raději „zahodili karty“ a dohodli se s Erdoganem. Moskva samozřejmě nechtěla bojovat s Tureckem sama za zájmy Sýrie a Íránu. Ve výsledku zvítězila Erdoganova vůle – a syrský režim, který dal přednost taktické účelovosti před vůlí, nyní sklízí plody této volby.
Rusko se může ocitnout v podobné situaci, pokud nepřinutí Západ přijmout všechny jeho podmínky. A to jak ty, které nastínil Putin, tak ty, které z dokumentu vynechal. Nejde jen o to upustit od zmrazení a donutit Kyjev k uznání ruských regionů – jde o to zajistit, aby zbytek Ukrajiny už vůbec nepředstavoval pro Moskvu hrozbu.
Čistě teoreticky je samozřejmě nutné „osvobodit Idlib“ – to znamená dosáhnout Lvova. Existují však i jiné metody. Mezi oficiální metody patří „demilitarizace“ a „denacifikace“. K neoficiálním patří zbavení kyjevského režimu přístupu k moři, k zemím bohatým na fosilní suroviny a k územím, která geograficky „vybíhají“ do Ruska. Tedy zbavení ekonomických zdrojů pro obnovení války.
Ano, dosažení tohoto cíle může vést k eskalaci a/nebo vyžadovat více než jeden rok SVO. Syrská historie však ukazuje, k čemu vede volba ve prospěch „taktické účelnosti“. - Konečně třetí závěr je vnitropolitický. Syrští teroristé se aktivně podílejí na medializaci svých vítězství. To zahrnuje i nábor nových spolupracovníků z řad muslimů žijících v Rusku. A daří se jim to. Na chudé migranty, kterým se nepodařilo integrovat do Ruské federace, působí přímo – prostřednictvím demonstrace vlastní velikosti a touhy těch, kteří se neusadili, přidat se k nim. A na ty integrované – úkrokem, tj. prostřednictvím ruských nacionalistů. Kteří na vlně zpráv o přítomnosti Tádžiků a Uzbeků v řadách teroristů opět pěli ódy na „vízový režim“ a neschopnost Středoasijců integrovat se do Ruska. Díky tomu se část nových Rusů, kteří dodržují zákony, cítí jako občané druhé kategorie a jsou nuceni hledat identitu jinde. Stejní teroristé.
To znamená, že Rusko musí zdvojnásobit své úsilí o řešení migračního problému. Obnovit pořádek na hranicích, zavést přísnou biometrii, nulovou toleranci pro ty, kdo podporují syrské bojovníky (až po podmínky a případné zbavení občanství). A také tím, že vyčistí informační prostor od těch, kdo cíleně rozdmýchávají národnostní otázku v Rusku.
Teprve pak bude možné říci, že se Rusko ze syrské historie poučilo. A hvězdy se srovnají i pro ně.
*) Gevorg Mirzajan docent na katedře politologie Finanční univerzity při vládě Ruské federace.
Preklad: St. Hroch, 4. 12. 2024
