S prichádzajúcimi vianočnými sviatkami si kladiem otázku, prečo sa nedokážeme, nedokážu politici oslobodiť od prízemnosti bežných pletiek, hnevu a frustrácie. Uvedomujem si, že vyrastáme a rozvíjame sa v rôznych prostrediach, s rôznymi hodnotami a presvedčeniami o svete. Nie je jednoduché spolu existovať v takomto koktejli vnímania, cítenia a myslenia. Je to pestrofarebná zmes, kde všetky farby je ťažko vnímať. Práve v pestrosti názorov je pravdepodobnejšie, že budú vznikať nezhody. Jemnejšie sa budú prejavovať ako výmeny názorov, tvrdšie ako konflikty, odlúčenia, urážanie a hádky.
Sme toho svedkami v našom súčasnom parlamente.
Jedným z kameňov úrazu je práve jednostranný, jednofarebný pohľad na vec. Deje sa nám to často. Buď nevieme popustiť z nášho pohľadu na vec my alebo ten druhý, alebo obaja naraz. Každý máme svoju pravdu. A práve presýtenosť vlastnou pravdou hlavne o politických elít, nás môže priviesť ku katastrofe.
Nie je totiž náhodou, že máme radi jednostrannosť. V jednostrannosti je sila. Pomáha nám udržať bezpečné hranice našej osobnosti, bezpečné hranice našej rodiny, našich presvedčení o živote a o tom, ako by mal spravodlivý a bezpečný svet vyzerať. Prečo sa teda dokážeme rozdeliť alebo aj ublížiť si slovami a činmi? Veď chceme to dobré na obidvoch stranách. Prečo chcenie dobra na obidvoch stranách môže vytvoriť aj zlo? Jednou z odpovedí na prečo by sme mohli nájsť vo vyššie spomenutej rôznorodosti a v bezpečnej jednostrannosti. Ak však ostávame na jednej strane, konflikt sa skôr prehlbuje a polarizuje. Čo by nám mohlo, hlavne politikom posunúť sa v prehlbujúcom sa konflikte rôznorodosti, bez toho, že by som musel vopred niečo zásadné meniť na svojich hodnotách a presvedčeniach.
Všimnime si svoje silné emócie. Hnev, strach, des, odpor, znechutenie, to všetko nám skôr berie schopnosť komunikovať. Obyčajný záujem a snaha porozumieť tomu druhému. Na chvíľu odložiť svoje zásadné nie. Skúsiť sa zaujímať o druhú stranu. Odložiť nabok kritizovanie, bojovanie, hodnotenie. Pýtať sa, zaujímať sa, vypočuť. To predsa ešte neznamená súhlasiť.
Základom neschopnosti slušne sa správať, nieto sa dohodnúť, je absencia spoločného záujmu, cieľa. Prezentácia všeobecného dobra je len zásterkou na napĺňanie veľmi osobných, narcisticky uspokojujúcich túžob a potrieb. Čím agresívnejší a hostilnejší postoj, tým viac ega je účastného.
Ak sa nám však podarí neostať na hranici svojej jednostrannosti a skúsime byť zvedaví a skúmať aj názor a pravdu druhých, niekedy postačí len vypočutie môžeme sa stretnúť na spoločnej pôde ľudskosti, kedy obsahové a myšlienkové názory nie sú až tak dôležité. Do politiky má ísť sociálne silná, vysoko vzdelaná, pracovne skúsená, eticky vyvážená elita.
Dušan Piršel
Dodatok Mariána Moravčíka
Tá jednostrannosť a hluchota k iným ako vlastným postojom je dôsledkom v sociológii známeho javu, o ktorom odborníci píšu ako skupinové myslenie (Group Thinking). Príznaky Dušan Piršel popísal veľmi presne, no horšie je, že skupinové myslenie má veľmi negatívne dôsledky. Vedenie firiem a politických strán rado pestuje vo svojich prívržencoch skupinové myslenie, lebo motivuje a pomáha skôr dosiahnuť vytýčené ciele. Ale rub tohto prístupu sa veľmi rýchlo ukáže vtedy, keď sa vyskytnú nečakané okolnosti, nedarí sa a bolo by vhodné zmeniť prístup. V dôsledku skupinového myslenia si spravidla nikto netrúfne vedenie upozorniť na riziko a na nutnú zmenu. Dôsledky bývajú fatálne.
Len heslovite spomeniem niekoľko príkladov: Titanic, plán Barbarossa, aj posledná cesta batyskafu k Titanicu, a ešte mnoho…
Proč se tedy dokážeme rozdělit nebo i ublížit si slovy a činy? Vždyť chceme to dobré na obou stranách…
Odpověď je mnohem jednodušší. Je to tak už od rozbřesku v existenci těch Vašich “obou stranách“ (když o tom „ to dobré “ radši pomlčím!).
A já bloud si myslel, že tohle je jasný každýmu, kdo UŽ má nějaký životní zkušenosti. Dyť píšete přece do BELOBOGU (proto se ho tedy přidržím). Měl byste proto vědět, že tuhle otázku nevyřešil ani Otec Rod, když si z rozmaru stvořil ten svůj Všehomír. Jó holenku, ono by to Vaše snad i šlo nějak vyřešit, třeba vzájemnou tolerancí, ale to by si ON ve svým stvořitelským rozmaru nesměl pořídit D V A syny = Beloboga a Černoboga = ty dva světy = ty dvě rvačky = ty dvě nekonečný touhy po moci …tu:
.
.
.
bílou & černou
den & noc
oheň & vodu
pravdu & lež
dobro & zlo
lásku & nenávist
východ & západ
sever & jih
moc & otroctví
bohatství & chudobu
pokrok & zmar
budoucnost & minulost & přítomnost
touhu & zatracení
smysl & nesmysl
muž & žena
já & ty
.
.
.
ž i v o t & s m r t !!!
To máme totiž v sobě (genech) od nepaměti, tím se každej z nás brodí celej život, v tom spočívá totiž podstata našeho bytí.
Proto to Vaše:
”Takto to dále může pokračovat!“ … co platno, že b o h u ž e l !!!
Zkusím to sem dát znovu, když první pokus nevyšel.
Proč se tedy dokážeme rozdělit nebo i ublížit si slovy a činy? Vždyť chceme to dobré na obou stranách…
Odpověď je mnohem jednodušší. Je to tak už od rozbřesku v existenci těch Vašich “obou stranách“ (když o tom „ to dobré “ radši pomlčím!).
A já bloud si myslel, že tohle je jasný každýmu, kdo UŽ má nějaký životní zkušenosti. Dyť píšete přece do BELOBOGU (proto se ho tedy přidržím). Měl byste proto vědět, že tuhle otázku nevyřešil ani Otec Rod, když si z rozmaru stvořil ten svůj Všehomír. Jó holenku, ono by to Vaše snad i šlo nějak vyřešit, třeba vzájemnou tolerancí, ale to by si ON ve svým stvořitelským rozmaru nesměl pořídit D V A syny = Beloboga a Černoboga = ty dva světy = ty dvě rvačky = ty dvě nekonečný touhy po moci …tu:
.
.
.
bílou & černou
den & noc
oheň & vodu
pravdu & lež
dobro & zlo
lásku & nenávist
východ & západ
sever & jih
moc & otroctví
bohatství & chudobu
pokrok & zmar
budoucnost & minulost & přítomnost
touhu & zatracení
smysl & nesmysl
muž & žena
já & ty
.
.
.
ž i v o t & s m r t !!!
To máme totiž v sobě (genech) od nepaměti, tím se každej z nás brodí celej život, v tom spočívá totiž podstata našeho bytí.
Proto to Vaše:
”Takto to dále může pokračovat!“ … co platno, že b o h u ž e l !!!
… takže nějaké asi opoždění či co!
Takže za to zdvojení se tedy omlouvám.
Priateľu Blbíši, je to asi nedorozumenie. Vy nie ste s Dušanom Piršelom v protiklade, len podávate podobné myšlienky iným spôsobom. Samozrejme, že sa nemôžeme zbaviť dialektického boja a jednoty protikladov, na čo poukazujete, a Dr. Piršel by ani nenamietal, lebo on práve kritizuje jednostrannosť. Mladá progresívna generácia, ktorá ako každá mladá generácia zjedla všetku múdrosť a nepotrebuje nás, kašle na dialektiku a z Vami podaných dvojíc si vyberá vždy len tú jednu – dobrú. Nič im nehovorí ani zákon príčiny a následku, takže sa netrápia s budúcnosťou. Lenže z tohto ich prístupu sa nám na západe nakopilo toľko „karmy“, že sa to už nedá uniesť. To je to, čo má D. Piršel na mysli – nemôže to takto ísť ďalej, preklopí sa to práve na tú druhú nechcenú stranu.
A presne o tom istom nám včera poslal článok St. Hroch od Fursova – začína nová doba temna…
No jestli Vy, příteli, a D. Piršel o koze a já o voze? Tedy jestli se nemíjíme v pojmech… tedy ve vztazích: mezilidských & politických? Napíšu to tedy surověji: to, co by mělo platit v běžným životě mezi lidmi, neplatí v politice (a to ani náhodou)! Tam se hraje podle zcela jiných pravidel, pravidel moci a zájmů . Proto to, o čem píše D. Piršel vidím jako neuskutečnitelné přání právě pro tu mnou již zmíněnou protikladnou dvojakost… tedy, co je pro jednu stranu /Beloboga/dobro, není dobrem pro druhou stranu /Černoboga/, jinak by přece nešlo o dvě v politice soupeřící strany, vlastně ani o politiku! Metody jakými se tak děje nás sice mohou dráždit a znepokojovat, ale to je asi všechno, co s tím naděláme, co říkáte?
Priateľu, súhlasím so všetkým, čo ste napísali, vrátane tej poslednej vety, že s tým nič nenarobíme. Ja sa len už pomerne dlho snažím šíriť postoj, že podľa „tých“ pravidiel nemusíme hrať my. Dokonca tie „ich“ pravidlá nemusíme zohľadňovať a rešpektovať v našich pravidlách. Chápem, že ten dav lumíkov, ktoré so svietiacimi očami bežia samy nevediac kam, že tie nezastavíme a neotočíme. Ale ani nemusíme bežať s nimi…
Bezvýhradně souhlasím s výše uvedenými názory přítele „blbíše“.
A také chválím komenty Mariána Moravčíka, kterými řádky D. Piršela uvádí na „pravou míru“ /pochybuji, že si to uvědomoval autor sám/,
Řeči typu „podejme si ruce a mějme se všichni rádi“ /podobně, jako tu lze číst i od jedné autorky/ jsou zcela mimo mísu.
Přesně to, podle mého názoru, vystihl Marián Moravčík aplikací zákona o „jednotě a boji protikladů“. Protože reálný život každého jedince a společnosti je zcela zákonitě možný jen jako kompromis mezi „kladnými“ a „zápornými“ hodnotami, jak je demonstrativně předložil blbíš.
Už i jen z toho příkladmo jediného důvodu, že to co pro jednoho jedince /podobně skupinu, národ, stát/ a jejich zájmy představuje „dobro“, může /a zpravidla i znamená/ pro jejich antipody, tj. v tomto případě jedince či množiny lidí „zlo“ – i když to pojmenování tady trochu kulhá, přesnější by bylo označení znaménky plus – „+“ a mínus „-„, tedy bonus a malus /existence hmoty složené z atomů, jenž je možná jen jako balanc protonů v jádru a elektronů na valenčních drahách, budiž nám příkladem/.
A na místě je vzpomenout i další ze zákonů dialektického materialismu, tj. zákona negace negace spolu se zákonem o přerůstání změn kvantitativních v kvalitativní. Protože právě a jen ten boj protikladů je způsobilý přinášet vývoj. Ve spirále, ve které je jedna negace negována další, ale na vyšším „levelu“. Každý pokrok, každý vývojový stupeň je možný jen jako jejich důsledek. Opakem by byla stagnace a zánik.
Rozepisovat se o tom, kdo a co v současných mezilidských a tím spíše mezinárodních vztazích /ono je to vlastně asi permanentní stav/ představuje opravdové zlo, by bylo asi něco jako „nošení sov do Athén“.
Jenom dodám, že v intencích toho, co jsem výše napsal, ta „druhá strana“ si zákonitě myslí, že představuje „dobro“.