Nie sme spokojní s financovaním slovenského regionálneho a vysokého školstva a nesúhlasíme s návrhom štátneho rozpočtu na rok 2025. Upozorňujeme, že podľa tohto návrhu už druhý rok po sebe nebudú valorizované tarifné platy zamestnancov školstva, čo je v rozpore so záväzkom vlády z jej programového vyhlásenia, uviedol vo videu na sociálnej sieti Odborový zväz školstva s tým, že v stredu budú vzdelávať žiakov v čiernom ako symbol smútku s financovaním slovenského školstva.
Niekedy sa mi zdá, že ani zvýšenie platov v školstve nezabezpečí zníženie deficitu učiteľov v školstve. Dopracovali sme sa do doby, kedy učiteľ pre žiaka nie je veľká autorita, názor žiaka je často nad názorom učiteľa a nech skúsi učiteľ pritlačiť samozrejme v rámci normálnych nástrojov učiteľa. Hrozí mu pozvanie od nadriadeného. Ďalšou inštanciou je agresívny väčšinou finančne dobre situovaný rodič. No a občas určité neštátne a aktivistické organizácie tlačia na to, aby mal žiak ešte väčšie práva, ako má doteraz. Takže do takéhoto prostredia je už ťažko dostať rozumného človeka.
Ku všetkej úcte, niekedy to vnímam tak, že mnohí chcú všetko hneď. Nemecké platy, južanské ničnerobenie aj švajčiarske dôchodky.
Identifikujem sa s názorom, že by to malo ísť ruka v ruke s kvalitou, a dôležité sú hlavne výsledky. Možno je načase neefektívne školy, kde sa len produkuje kvantita a trh absolventov nepotrebuje, transformovať, aby absolventi boli zaujímaví pre trh práce. Valorizácia, teda zdvihnutie platu o infláciu, samozrejme zmysel má. Je to nevyhnutná požiadavka stability všade, vo všetkých oblastiach, vo všetkých firmách. Zdvíhanie platov nad infláciu je už na zváženie.
Na vysokých školách sú však platy také nízke, že sa to prejavuje aj na ochote, hlavne mladých, zostať pôsobiť na univerzitách. Mám na mysli počet doktorandov. To je rovnaký problém ako zdravotníctvo. Ak sa na univerzitách nenastavia adekvátne platy, úroveň bude klesať, čo sa prejaví aj v ekonomike.
Čítal som zaujímavý názor. Regionálne školstvo treba riešiť postupne tiež. Tu by možno bolo vhodné aj zohľadniť výsledky. Rôzne kredity, bodovanie za niečo ale nemusí zlepšiť situáciu, učitelia sa sústredia na definované činnosti ale celý proces vyučovania sa nezmení.
V konečnom dôsledku, kvalitu školstva všetci pocítime. Na tom, aké zručné sú predavačky v počtoch, koľko gramatických chýb nachádzame v novinových článkoch, aj na tom, akí „myslitelia“ sa v konkurencii prekrúžkujú do parlamentu a aké zákony potom formulujú.
Dušan Piršel
Dodatok Mariána Moravčíka
Pri tejto téme mám zmiešané pocity. Jednak ma na jazyku svrbí otázka, koľko chcú učitelia slovenčiny za to, aby garantovali profesionálnu úroveň gramatiky a slohu novinárov. Ale, žiaľ, toto je len podružný problém. Podobne ako v zdravotníctve, aj tu je najvypuklejším problémom personálna otázka a výška platov. Ale spomenie niekto celoživotný záujem detí? Formovanie osobností a vytváranie celoživotne užitočných návykov? Rieši to vôbec niekto?
… před nedávnou dobou jsem byl shodou okolností přinucen se podívat do teorie pedagogiky na tzv. transmisivní a konstruktivistické pojetí výuky.
S vysvětlením, co je transmisivní (=klasická, tradiční) výuka jsem neměl potíže, koneckonců jsem jejím produktem, kdy učitel je nezpochybnitelná autorita a garant pravdy a „jen“ předává (od slova: transmise = přenos, vysílání, zprostředkování) znalosti těm, kteří vědí méně a ne tak dokonale.
Ale horší jsem to měl s konstruktivistickým pojetím výuky, zvlášť když čtu od nějakého Čapka, že:
cituju… „jeden ze základních pilířů k.v. výuky je, že učitel přistupuje k žákovi a k sestavování výukových jednotek (bloků) s vědomím, že žáci do školy vstupují již s určitými vědomostmi, dovednostmi a zkušenostmi. Každý z nich je má pochopitelně na odlišné úrovni a učiteli nepřísluší je všechny dorovnat na požadovanou (ideální) rovinu, nýbrž každého žáka individuálně vést k tomu, aby sám vůči sobě dosáhl co nejvyšší možné úrovně těchto vědomostí a dovedností. Žák, který opouští vyučovací hodinu, školní rok či stupeň školy, nemá být totožným univerzálem se svými spolužáky, ale má zůstat individualitou, obohacenou, případně restrukturovanou. Tato filozofie je podporou pravého individuálního přístupu k žákům!“ … konec citace!
…. tak jsem si z toho sedl na prdel, řeknu vám, ale ještě před tím jsem zavřel oči, představil jsem si toho inovačně-aktivistického učitele, který hodlá tu vyučovací hodinu vést konstruktivisticky, jak stojí před plně obsazenou třídou asi tak s 30-ti žáky, jejichž IQ by se dalo přirovnat k jízdě po horské dráze. Tzn., že tam má žáky, kteří s učením, pochopením a zapamatováním učiva nemají výrazné problémy, přes žáky s menšími poruchami se učit, chápat a zapamatovávat, dále přes žáky s velkými poruchami, kterým dělá potíž zapamatování byť malé násobilky, dále přes žáky, které mu do třídy zákeřně vnutila inkluze, tedy naprosto nevzdělatelné žáky s tzv. speciálními potřebami (=v převážné míře prostě adepti pomocných škol), až po žáky-cizince, kteří neumí žbleptnout slovo česky!!! … jak s tímhle materiálem vůbec ten učitel přežije tu vyučovací hodinu, aniž by mu asi tak do jednoho měsíce nehráblo?
… si říkám, jestli ta odpověď na ty moje „zavřené oči“ nebude tím pudlem věci, který předchází všemu tomu, o čem Vy tady píšete?
Presne.