Prof. Dmitrij Jevstafjev: Co je dnes důležité

O vojenské složce konfliktu na Ukrajině téměř nepíšu. Ale politická a vojensko-politická stránka věci se mě velmi týká.

Troufám si říci, že jde o určitý prototyp války z doby přechodu ke konvenční „polycentričnosti“. Současný konflikt kolem Ukrajiny je samozřejmě válkou „přechodného období“, tedy období, kdy se formují nové obrysy makroregionů, nikoliv jen nová hranice v západní Eurasii. Mnohé z toho, co se objevilo, však bude v budoucnu zapotřebí. A to je v mnoha ohledech odmítnutí koncepce „válek budoucnosti“, která nám byla podsouvána ze Západu. Západ sám měl o válkách budoucnosti mnohem mnohovrstevnatější představu, než jakou nám „nasvítil“. A to, co zatím vidíme, zjevně není „síťově orientovaná válka“. Existují prvky „síťově orientované války“, chcete-li – pokus o ni – ale nic víc.
 
Důležité je, že v současné konfrontaci se více než kdy jindy projevují dva aspekty: prostorovost a politický charakter. Zejména ten druhý: vojenské úspěchy jsou pouze nástrojem k dosažení politických cílů. Samostatná „hodnota“ vojenských úspěchů je bohužel minimální. To svědčí o tom, že skutečná konfrontace probíhá na mnohem větším a víceúrovňovém prostoru, než je linie dotyku v zóně SVO.
 
Tři, jak se mi zdá, důležité poznámky týkající se politicko-vojenských (nikoli vojensko-politických) závěrů, které by měly být v této fázi učiněny:
 
1. Za prvé. Hlavní věcí, která bude určovat schopnost státu zvítězit ve vojensko-vojenské konfrontaci, je schopnost vydržet. To není vojenský, ale sociálně-politický faktor a ten Rusku téměř vždy chyběl. Ani v krymské válce v letech 1853-1856, ani v rusko-japonské válce v letech 1904-05, ani v první světové válce („imperialistické“) Rusko nevydrželo. Nevydrželo ani ne tak časově, ale na tom nezáleží. Ale „bod výdrže“ v konfliktech není nikdy stejný. Je jasné, kdy byl první „bod výdrže“ během SVO: listopad 2022 – jaro 2023. Nejtěžší doba, kdy jsme byli dotlačeni ke kapitulaci „za neurážlivých podmínek“ (později, po „zmrazení“, by se staly zcela jinými – „urážlivými“). Pak jsme to dokázali vydržet. Nyní procházíme druhým takovým bodem. Je třeba rozhodnout o dalších krocích. Nebo přistoupit na „remízu“, která jako by brala v úvahu naši pozici, ale ve skutečnosti – ne. Bude to také kapitulace, ale odložená v čase a s pukrlaty vůči části naší elity.
 
2. Za druhé. Pochopení dramaticky posíleného spojení „fronty“ a „týlu“. Už neexistují žádné „nehybridní“ války. Ve skutečnosti nikdy neexistovaly, ale nyní se toto spojení vyhrotilo do krajnosti. Hlavním cílem moderních válek není vojenská porážka nepřítele, ale zničení jeho suverénní schopnosti vládnout. Podstatou současného „bodu výdrže“ není jen stoicky akceptovat jurodivé chování našich „spojenců“. Jakmile překročíme „bod trpělivosti“, vše se velmi rychle změní, než stačíme mrknout. Mimochodem, kde je v prvním vydání „čínský mírový plán“? To je to, co říkám. Nejdůležitější je zabránit destabilizaci situace uvnitř země. Všechny předchozí případy „nesnášenlivosti“, včetně krymské války, byly spojeny s vážnými problémy uvnitř země, se ztrátou komunikace mezi úřady a společností, se vznikem rozkolu mezi nimi, do něhož vstupoval nepřítel, který využíval zcela jiné síly a mechanismy. Nyní se definitivně nacházíme v období pokusů o rozbití zevnitř. A vnější eskalace bude mít smysl jen tehdy, pokud „vpluje“ dovnitř.
 
3. Za třetí. Předvídavost. Schopnost nikoli předvídat, ale předem kalkulovat s dalším krokem protivníka. Náš protivník může hrát „jako číslo jedna“. My proti koalici více než 50 států nemůžeme. To je třeba si uvědomit. Musíme pochopit, kde může náš protivník udeřit příště. A to je, připomínám, vlastně prostor celého geografického a ekonomického světa. Aby se neopakovaly první dny „kurského průlomu“, ale už v geopolitickém měřítku. Ale to je samostatné téma a někdy o něm napíšu.
 
Napsal jsem výše, že pro nás se nejdůležitějším faktorem pro dosažení významného geopolitického vítězství stává schopnost předvídat, kde a jak bude zasazen nový úder. Nejen geograficky, ale i odvětvově. Prostor naší konfrontace se Západem je víceúrovňový a vícesměrný. Začali jsme si to uvědomovat a už je to dobře…
 
Západ se po slovech našeho prezidenta o důsledcích použití zbraní dlouhého doletu zjevně zachvěl. To je dobře. Musíme se posunout dál.
 
Rusko žádné zákazy a omezení nemá. Všechny zákazy byly uvaleny právem systému mezinárodních vztahů, Západem zničeného. Tento systém de iure stále částečně existuje, ale de facto neexistuje.
Je třeba ho vytvořit.
 
Rusko nemá žádné zákazy, kromě sebeomezení. A svět je ve skutečnosti závislý na míře hlouposti Západu a dobré vůli Ruska.
 
Tam u nich nemůžeme doufat v ostrou nezávislou moudrost. Takže věc je v naší dobré vůli. Je účelné ji někde omezit, aby se Západu vrátil rozum a donutil ho smířit se s novou rolí a novým stavem věcí.
 
Pro začátek bych rád zmínil dva body:
 
1. Za prvé. Když říkáme „Západ“ a/nebo „Anglosasové“, poněkud zkreslujeme obraz. Vždycky to byl spíše mozaikovitý obraz. A zvláště nyní. Nejnebezpečnější je pro nás v současné situaci symbiotická skupina radikálů z řad Američanů, Britů a kontinentálních Evropanů, kteří se k nim přidali na základě naprosté kritičnosti zachování hustých euroatlantických vztahů. Tyto lidi spojují nejen peníze, ale i některé ideologické faktory. Jsou přesvědčeni, že pokud Spojené státy Evropu nejen opustí, ale i omezí svou přítomnost v ní, nastane pro ně skutečný, nejen politický „konec světa“. A objektivně nebudou mít lepší platformu než Ukrajinu, aby dokázali, že „euroatlanticismus žije“. A také nemají žádnou budoucnost. Ale o tom jsem psal už mnohokrát. To ovšem neznamená, že jsou jediní ve skutečném politickém Washingtonu. Jsou jen momentálně situačně dominantní. Ale i v rámci „klanu Clintonových“ existují velmi odlišné zájmové skupiny. A je třeba počítat s tím, že určité skupiny elit mohou působit nejen proti této skupině, ale i paralelně s ní, a to i „pod cizí vlajkou“. Včetně eskalace mimo „ohnisko“ hlavní konfrontace.
 
2. Za druhé. Radikální euroatlantisté tento úder prostě nemohou neprovést. Nejde o to, že v takovém případě budou všechny jejich předchozí akce prostě bezvýznamné, ale o to, že v případě odmítnutí eskalace, která spustí zcela nové politické mechanismy a znehodnotí zjevně se vyvíjející dohody s Moskvou, je samotné prostě nebudou potřebovat. A jít do vězení za korupci není ten nejhorší osud. Zvláště pro „operativce“ na střední úrovni (štábníky, Cia-šníky a Anb-šníky, sabotéry a poradce pro sabotáže v rámci VSU), jejichž „střechou“ je americký stát – a ti toho vědí hodně. To je příliš mnoho na to, aby zůstali naživu. Budou uklizeni, ale to nás nemusí rmoutit, i když by bylo hezké přetáhnout pár postaviček ve stavu plukovníka nebo brigádního generála na naši stranu, když si uvědomíme, že je odvolávají do USA „na porážku“ – řečeno na rovinu.
 
Podrobněji se touto problematikou zabývám v soukromém kanálu, ke kterému se dostaneme na odkazu:
https://t.me/evstafievOpen
 
Pokud jde o domácí situaci …
1. Je tu špatná zpráva, která je zároveň zprávou dobrou. Myslím, že Západ, který je v jasné časové tísni, nebude mít nová témata. Pouze to, na čem v poslední době pracoval. Migranti, korupce, rozšiřování na globální, regionální problémy, politické prznění mladých a vyvolávání mezigenerační nenávisti (tomu bych věnoval zvláštní pozornost) atd.

2. Za druhé, oni, euroatlantičtí radikálové už nemají jiné než silové možnosti destabilizace. Což znamená, že takové pokusy lze jednoduše rozdrtit silou. Mimochodem, odhalení šesti britských špionů a následné velmi nenápadné jejich mediální podhození naznačuje, že Kreml (a mohlo jít jen o rozhodnutí na nejvyšší úrovni) je právě na takový vývoj bez varování připraven. A kdyby to náhodou někoho trefilo … No, tak to oni přece chtěli, my jsme je varovali.
Ale je zřejmé, že mnohým lidem se přece jen dostalo nápovědy.
 
https://t.me/s/dimonundmir