Ilustračné foto – Pixabay
Andrej Fursov v preklade a spracovaní St. Hrocha
.
O Abramovičovi a dalších oligarších… Tito lidé zřejmě neumějí číst ve znameních osudu. V roce 2012 na společném zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky ve dnech 12. a 13. října Christine Lagarde uvedla, že jedním z hlavních cílů pro nadcházející roky je vyvlastnění tzv.“mladých peněz“. Když byla požádána o upřesnění, řekla, že „mladé“ peníze jsou ty, které si přivlastnili oligarchové z různých zemí, včetně Ruska…“ Rusko, Indie, Čína, Brazílie. A úředníci, kteří jim slouží. A řekla, že „všechny morální a právní důvody pro to existují“. Ale právní důvody…
Na právní důvody se novináři ani neptali, protože všichni novináři věděli, o čem je řeč. Byl to londýnský proces Abramovič versus Berezovskij, kde na sebe tito dva lidé pod přísahou řekli takové věci… Obecně vzato, přiznali se, že si své jachty a paláce nezasloužili poctivou prací. V zásadě to tedy bylo zvonění. Bylo to zvonění! Ale oni ho neslyšeli… O tom všem i o troše dalšího hovoří populární ruský historik Andrej Fursov (pozn.překl.)
Oni pokračovali v tomto svém pikniku, aniž si uvědomili, že je to piknik na krajnici, a že v libovolném momentě přijdou a všecko jim seberou. A pustili ze zřetele, že nynější anglosaská elita jsou dědici následníci banditů, pirátů, rytířů štěstěny, a navíc nepochopili, že na ně stejně hledí jako na domorodce, na domorodé náčelníky, s nimiž lze vyměnit korále a zrcátka za otroky, a bude-li třeba, jednoduše zabrat i to co směnili.
V devadesátých letech jim řekli: – noste sem vaše penízky, k nám je noste, tady se zakopou a vám pak stačí jen říci „simsalabim“ a vyroste strom obalený zlatými dukáty. A tak to také proběhlo: – a teď přišla hodina pravdy, čas zúčtování…
A teď pokud jde o nacionalizaci elity. Pokud stávající vládnoucí režim v Rusku v této složité situaci přežít, musí, tak říkajíc zmoudřet a určitě potřebuje kádry, protože ty rozhodují vše. Stalin nečistil kádry v letech 1936-37 jen tak. Samozřejmě to byl boj o moc atd., ale bylo naprosto zřejmé, že kádry které zůstaly po občanské válce, dokáží jen zabavovat a dělit – nebyli tvůrci. Ale po 18. sjezdu VKP(b) přišla generace, která skutečně budovala a povznášela zemi, ačkoli i po občanské válce byli činitelé, kteří pozvedali zemi, ale byla skutečně potřeba výměna elit a Stalin ji provedl rázně. To je ale přirozené, proto léta 1937-38 byly pokračováním občanské války, ovšem ne všech proti všem, ale v horních patrech.
To neznamená, že dneska to musí být také tak. Dnes stačí odříznout lidi od informačních toků a ocitnou se vůbec mimo hru. V roce 2015 jsem poskytl interview pod titulkem „Údělem těch, kdo nemají ideologii je piknik na krajnici historie“. Řekl jsem tam, že klanově-oligarchistické režimy ve světové hře nevyhrávají a navíc ji nepřežívají.
Klanově-oligarchistické režimy (a případ Abramoviče je toho příkladem) mi velmi připomínají ty, koho trestanci, když prchali z lágru přes tajgu, nazývali „konzervami“. Šlo zpravidla o dostatečně dobře vyživené vězně, aby nezemřeli hladem. A klanově-oligarchistické režimy, ať už Zaire nebo Rusko, jsou pány světové hry nahlíženi jako konzervy, jako to, co lze ve složité situaci, kdy jsou třeba peníze, pustit pod nůž – ačkoli, s Ruskem je to složitější, protože je přece jen jadernou velmocí. Nicméně ten proces právě probíhá.
Vůbec obě bitvy v historii vyhrávají elity. Podívejte se: – v polovině osmdesátých let se jak SSSR, tak i USA ocitly ve velmi složité pozici. V říjnu 1987 v Americe propukla krize fondového trhu a Allen Greenspan tehdy řekl, že je spasí jen zázrak… – zázrak se dostavil v podobě zhroucení SSSR. Nad propastí byly obě země, ale zkušenější západní elita tupou sovětskou elitu prostě přehrála a ukázalo se, že byl Stalin prorokem, když řekl, že až umře tak je imperialisti oblbnou jako koťata.
A podíváme-li se na naši vládnoucí elitu, na toho Chruščova a Brežněva, tak to byli lidé své doby. Ať si myslím, co chci, v nejmenším neidealizuji Kennedyho ani Nixona, ale srovnáváme-li, pak oba byli moderními lidmi, lidmi své doby. Ale tito v čase zaostávali a ocitali se v jiném čase.
A pak vůbec přišla generace Gorbačova, lidé s úrovni, v lepším případě,… předsedy kolchozu, kteří byli zvyklí, že nad sebou mají šéfa. No, a tím šéfem se stal „washingtonský oblastní výbor“. Pak vyrostla následující generace, už generace dětí privatizátorů. Spisovatel Kozlov velmi trefně ukázal tvář této generace v románu „Nový zloděj“ – tito lidé se velmi snaží přizpůsobit západnímu světu a nechápou, že si kupují lístek na Titanic. Hlavní ale je, že je postzápadní svět nechce! Chce je obrat a vyhodit na mráz – udělat s nimi to, co udělali na rumunské hranici s Ostapem Benderem*). Oni to ale nechápou.
Tady může zafungovat jen jedno – pud sebezáchovy. Pokud nějaká část elitky tento instinkt má, pak se z elitky změní v elitu, která bude, přinejmenším, ochotna se rvát. Ovšemže je velmi, velmi těžké, z lidí vychovávaných jako spotřebitelé, přičemž spotřebitelé obrácení k Západu, bude velmi těžké z nich slepit něco bojeschopné…
Možná jsem nadmíru pesimistický, stejně ale doufám v lepší variantu – možná je to „ruský zázrak“. Rusko pokaždé ze světové nebo evropské krize vyskočilo… Teď se ta krize rozhořívá a možná, že historická paměť zafunguje tak, že tuto krizi využijeme, jako surfař využívá vlny a klouže po nich. Přinejmenším by se chtělo tomu věřit …
*) Ostap Bender – Hlavní antihrdina románů Ilfa a Petrova „Dvanáct křesel“ a „Zlaté tele“
Preklad: St. Hroch, 24. 3. 2022
