Muži odnikud, kteří odsoudili svět

Jaké jsou analogie mezi Beatles a Zelenským?
Platon Besedin   06.07.2024

Onehdy, když jsem se připravoval na nahrávání svého rozhlasového pořadu, jsem si na gramofon pustil desku The Beatles „A Hard’s day night“, od jejíhož vydání uplyne v červenci přesně 60 let. A kde je jedna deska Beatles, tam je další a další. Tak jsem se vlastně dostal ke kultovnímu albu „Rubber soul“.
 
Kdo si pamatuje, jaká píseň je čtvrtá na první straně elpíčka?

Ano, ano, samozřejmě je to „Nowhere Man“, kterou napsal John Lennon. Skromná poznámka říká, že je to jedna z prvních písní Beatles, která neobsahuje milostné city. Je v ní filozofie – to je vše. Přesto ji mladí lidé používali jako jednu ze svých protestních hymen.
https://www.youtube.com/watch?v=8scSwaKbE64
 
Ale to vlastně nic neznamená. Protože později budou mladí lidé na demonstracích a shromážděních zpívat „Piggies“, kterou napsal George Harrison pro dvojalbum „White Album“, se zvláštním zápalem. K protestu se může hodit leccos – zejména něco od Rage against the machine.
 
 
 
 
Mezitím jsem si při poslechu Nowhere Man najednou vzpomněl na Zelenského. „Jaká zvláštní paralela!“ – Zapůsobilo to, jakoby mě někdo píchl. A ta myšlenka se mi pořád točila v hlavě a nikdy nezmizela. Zůstala ve mně, a když pak skončila první strana desky, začal jsem studovat text Nowhere Man.
 
Ta píseň je o muži, který „sedí sto let a dělá plány, nikoli pro každého“. On, tento „Nowhere Man“, „skrývá své názory a neuvědomuje si, kam věci směřují“. Je „strašně slepý“ ale „mohl by žít lepší život, kdyby poslouchal“. A já si pomyslel: -ano, celý Zelensky.

Ale samozřejmě není jediný. Ne nadarmo tuto píseň používala mládež 60. let jako jakousi hymnu protestu proti generaci chamtivých otců u moci, proti těm, kteří museli být, vzpomeneme-li na dalšího rockera, vymazáni z povrchu zemského. Je to nepochybně píseň o těch, kteří je následují.
 
Ale kdo jsou tito lidé? Kdo jsou ti „šmejdi, kteří je smetou z povrchu zemského“? Nowhere Men (již v množném čísle) jsou lidé odnikud, lidé, kteří byli vrženi na samý vrchol, aby prosazovali určité významy a příběhy^*). Stali se prezidenty, premiéry, vůdci veřejného mínění. Nejsou samostatní, jen sedí a čekají na pokyny, které k nim přicházejí od jejich vodičů.
 
Jejich PR a sebeprezentace fungují plus minus podle stejného modelu: jsou to údajně selfmademani – lidé, kteří se vypracovali sami, osoby z lidu. Ve skutečnosti je to samozřejmě lež. Protože ano, možná začali sami – snažili se, dosáhli nějakých úspěchů, ale pak si jich všimly a vedly je příslušné nadace a kurátoři. A každým rokem je procento skutečné nezávislosti nižší a nižší. Klíčovou roli začínají hrát vodiči, nikoli loutky. A politika se mění v obrovský prostor plný nekonečných inkubátorů, kde se uměle pěstují noví politici.
 
Mimochodem, mezi dnešní a minulou dobou je jeden důležitý rozdíl. A tím nechci říci, že bych si minulost idealizoval. Ne, jen se snažím být objektivní. Politici minulosti se snažili (nakolik je to v politice možné) zachovat si dobrou pověst, říkali mnoho správných věcí (i když zpravidla jednali zcela jinak). Dnešní politici – tito „lidé odnikud“ – plavou v těch nejodpornějších skandálech. Ale to je pro ně svým způsobem plus – jsou snáze kontrolovatelní, jsou prioritním cílem.
 
Takový přístup, takový stav ničí nejen konkurenci a skutečné zastoupení národů a států, ale také mění svět v uzavřenou akciovou společnost, řízenou skupinou lidí, kteří se vzájemně dobře znají a spřádají intriky. To apriori odsuzuje rozvoj a bezpečnost světa, protože je naplněn zkázou starých lidí, kteří jsou ve vzájemných konfliktech a nejsou schopni sledovat mladé, kteří nejsou schopni změnit stav věcí k lepšímu.
 
Výsledek, jak se říká, vidíme. A sotva s ním můžeme být spokojeni. Co jiného můžeme říci?
 
Citujme Johna Lennona a jeho píseň Nowhere Man:
„Nowhere man, please, listen, you don’t know what you’re missing. Nowhere man, the world is at your command…“
 
Člověče odnikud, neseď a slyš,
sám nevíš, o co přicházíš.
Člověče odnikud, vystřel.
tenhle svět máš na povel…
 
 
*) Omlouvám se čtenáři, ale nemohu vystát onen profláknutý amerikanizmus „narrativ“, který použil i autor článku.