Krátkozraká politika NATO v Evropě nahrává Rusku

Třetí inkarnace NATO se tento týden vyznamenává

Responsible Statecraft  – Anatole Lieven*)
Překl. Alexej Vitvickij 08.07.2024.

Na výroční summit do Washingtonu cestují tisíce hostů, přesto tvrdíme, že se aliance rozpadla a jako šílená kráčí k válce.
NATO se rádo prezentuje jako „nejúspěšnější aliance v dějinách“ nikoli proto, že by uspělo na bojišti, ale spíše proto, že válce zabránilo – nemluvě o tom, že většinu ostatních prostě přežilo.
Toto propagandistické razítko však zastírá skutečnost, že NATO kdysi zabránilo tomu, aby se studená válka stala „horkou válkou“, a to nejen tím, že zadržovalo Sovětský svaz, ale také tím, že se zdrželo vlastních akcí plných konfliktů.
Jediná pozemní válka za účasti NATO – v Afghánistánu – skončila katastrofálním neúspěchem. Jeden americký důstojník v Kábulu mi shrnul pohled americké armády na evropské spojence v Afghánistánu a na strukturu samotné aliance:
„Oni předstírají, že bojují, a my předstíráme, že posloucháme“.
 
Za 75 let existence NATO tu byly vlastně tři aliance: dvě s úkolem zadržet Rusko a další, která se při hledání svého cíle divoce a katastrofálně potácela. Ve své první inkarnaci dosáhlo NATO naprostého, ale mírového vítězství, když se sovětský blok rozpadl zevnitř – i když to bylo především kvůli porušeným slibům samotného komunismu.
Druhé NATO plody tohoto vítězství promarnilo zničující kombinací lehkovážnosti, diletantismu a megalomanství. To připravilo půdu pro třetí inkarnaci NATO, jejíž osud zůstává nejistý.
 
Klíčem k pochopení role a úspěchu prvního NATO (1949-1989) je skutečnost, že působilo výhradně v Evropě a v souladu s původní doktrínou odstrašování George Kennana. Jinými slovy, jeho účelem bylo zabránit další sovětské vojenské expanzi v Evropě a poskytnout vojenský štít, za nímž by se západoevropské země mohly úspěšně ekonomicky a politicky rozvíjet.
Jejich úspěch v tomto úsilí – zejména na pozadí zjevného neúspěchu sovětského komunismu – nakonec vedl k vnitřnímu zhroucení sovětského bloku, přesně jak Kennan předpověděl. NATO přitom také pomohlo USA udržet si přístup na evropské trhy, hegemonii nad východním pobřežím Atlantiku a ideologickou a kulturní prestiž vůdce svobodného světa.
Když NATO vzniklo, někteří jeho evropští členové ještě dlouhá léta vedli brutální války v Asii a Africe a snažili se udržet alespoň část svých koloniálních říší. NATO samo se však těchto válek neúčastnilo – stejně jako se neúčastnilo americké války v Indočíně a dalších protikomunistických operací Washingtonu po celém světě.
 
Především se však první NATO a (po určitém váhání) i samotné USA vyhnuly myšlence „válcování“ a návratu k původnímu stavu, a proto upustily od pokusů vytlačit Sovětský svaz z východní Evropy podněcováním revolucí s podporou vojenské síly. V tomto ohledu byly rozhodující tři body. Zaprvé katastrofální neúspěch amerického a britského pokusu svrhnout komunistickou vládu v Albánii prostřednictvím roajalistického povstání podporovaného americkými a britskými důstojníky speciálních jednotek (operace Ďábel a hodnota v letech 1946-49 stála život asi 300 amerických a britských agentů).
 
Druhým důvodem bylo Stalinovo odmítnutí podpory komunistů v řecké občanské válce a třetím rozhodnutí prezidenta Eisenhowera vzdát se touhy obnovit status quo v Evropě a místo toho provádět politiku zadržování (tzv. projekt Solarium neboli „sluneční veranda“ z roku 1953).
Také Sovětský svaz sice potlačoval protisovětská povstání ve východní Evropě a podporoval protizápadní revoluce v jiných částech světa, ale dával si pozor, aby v samotné Evropě nepodněcoval nebo nevyvolával vojenský konflikt. Za touto vzájemnou opatrností stálo na obou stranách poznání, že pozice v Evropě (na rozdíl od Afriky nebo Asie) se dotýkají životně důležitých zájmů obou stran a že pokud by byly vážně ohroženy, znamenalo by to válku, která by se jistě změnila v jadernou – s vyhlídkou na vzájemné zničení.
 
S koncem studené války se však tato opatrnost NATO beze stopy vytratila. Západ považoval rozpad SSSR za svůj jednoznačný triumf. Výsledná mentalita „konce dějin“ (odkaz na knihu Francise Fukuyamy Konec dějin a poslední člověk o „konečném vítězství liberalismu“, Foreign Media) vytvořila strategickou a ideologickou aroganci, která v kombinaci s dalšími faktory vedla k fatálním důsledkům. Nově nezávislé východoevropské státy (každý z nich měl v USA svou vlastní lobby) tak byly posedlé strachem z Ruska a požadovaly členství.
 
„NATO se ocitlo v situaci, které se aliance a „americký hegemon“ od dob studené války vyhýbaly – v zástupném konfliktu s Ruskem na území Evropy“, píše RS. Autor poznamenává, že současné okolnosti budou v dlouhodobém horizontu hrát do karet Moskvě .
 
Poněkud paradoxně k tomu došlo ve fázi, kdy samotné Rusko bylo natolik slabé, že se na obavy a reakce Moskvy jednoduše nebraly ohledy. V roce 1995 mi jeden vysoce postavený německý diplomat v Moskvě řekl, že obavy Ruska jsou iracionální, protože „NATO už není tím, čím bylo za studené války, ale hodně se změnilo„. Ptal jsem se, co se změnilo. „To je něco, o čem stále rozhodujeme,“ odpověděl. Taková prohlášení na adresu Rusů byla počátkem odcizení, které vyvrcholilo konfliktem na Ukrajině.
 
Samotné NATO se jako každá mocná byrokratická instituce upnulo na hledání důvodů pro svou vlastní existenci – vždyť na něm záviselo tolik vojenských, úřednických a akademických pozic v celé Evropě. Seriózní odborníci na Rusko (včetně samotného Kennana) se téměř jednomyslně stavěli proti rozšiřování NATO, ale jejich námitky byly smeteny ze stolu. Mnozí, kteří považovali boj za beznadějný, se odmlčeli nebo přešli do opačného tábora.
Přesně jak Rusové varovali, se začleněním východní Evropy do NATO (a EU) přišly země s hluboce zakořeněným strachem a nenávistí vůči Rusku. Tato ruská varování však byla odmítána s pouhým odůvodněním, že jakmile bude bezpečnost těchto států zaručena členstvím v NATO, tento strach a nepřátelství zmizí. Nic takového se nestalo. Naopak, tyto nálady byly navrstveny na vrozené nepřátelství vůči Rusku, které je zabudováno do samotné struktury NATO a zděděno z dob studené války.
 
Byly vyvinuty určité snahy přesvědčit Moskvu, že rozšíření NATO bude vyváženo spoluprací, především prostřednictvím nově vytvořené Rady NATO-Rusko. V praxi se však ukázalo, že tato instituce prakticky postrádá smysl, neboť členové aliance vystupovali jako jednotný blok pod vedením Spojených států a místo vyjednávání pouze odmítali ruský pohled na věc, kdykoli se objevily neshody.
 
Jedinou výjimkou byla invaze do Iráku, proti níž se postavilo Německo, Francie a většina ostatních členů NATO. Při jiných příležitostech se však země aliance odmítly postavit na stranu Moskvy proti Washingtonu i v otázkách, s nimiž hluboce nesouhlasily. Příkladem je odstoupení administrativy George W. Bushe od Smlouvy o protiraketové obraně (ABM) v roce 2002.
 
Dalším, ještě katastrofálnějším případem podřízení se západoevropské opozice diktátu USA (byť s určitými výhradami) byly přísliby členství v NATO Ukrajině a Gruzii v roce 2008. Tím se NATO dostalo do přímého konfliktu s odhodláním Ruska udržet si sféru vlivu a bezpečnosti v bezprostředním sousedství – v oblastech, kde po rozpadu Sovětského svazu (stejně jako po zániku většiny impérií) zůstaly etnické a územní konflikty, a to jak skutečné, tak potenciální.
Zároveň NATO ani žádný z jeho jednotlivých členů nemělo v plánu ani skutečnou touhu jít do války s Ruskem. Opakovaná varování, že členství Ukrajiny a Gruzie v alianci bude znamenat válku, byla zároveň západními diplomaty pouze zesměšňována. Jak mi sdělil bývalý pracovník sekretariátu NATO, o nouzových plánech pro případ války mezi Gruzií a Ruskem se nediskutovalo ani poté, co aliance (na popud Spojených států) sama podpořila perspektivu členství Tbilisi.
 
Jak mi můj partner vysvětlil, rozšíření NATO bylo západním parlamentům a veřejnosti „namluveno“ pod záminkou, že bude údajně bez nákladů a bez rizika. Proto se i diskuse o případné válce stala tabu. V důsledku toho se evropští členové NATO v tichosti přihlásili k rozšíření, přestože byli opakovaně varováni, že je provázeno válkou, ale nijak se na něj nepřipravovali a nadále si zajišťovali dodávky energie dovozem levného ruského plynu.
 
Třetí inkarnace NATO se nyní nachází v situaci, které se sama aliance a její americký hegemon během první studené války důsledně vyhýbali: nepřímý konflikt s Ruskem nikoli v Asii nebo Africe, ale v samotné Evropě – a to za okolností, které z dlouhodobého hlediska silně favorizují Rusko.
„Ruská hrozba“ pro západní a střední Evropu (do značné míry imaginární) zase dále prohloubila závislost kontinentu na USA, podnítila protičínské nálady a vedla k souhlasu se zločiny Izraele v pásmu Gazy, které USA podporují.
Hrozba změny klimatu z reálné agendy NATO téměř zmizela, ačkoli již má vážný dopad na jihoevropské členy NATO a sama aliance ji označila za „existenční“. V první studené válce byla naprosto jasná obrovská převaha sociálního, politického a ekonomického systému Západu; dnes vládne hluboká úzkost kvůli domácím faktorům, které ještě zhoršuje migrace a neoliberální ekonomická politika.
 
Za předpokladu, že po sobě zanecháme potomky, budou nás jistě vnímat stejně jako my ty evropské elity před rokem 1914: uvězněné v tradiční kultuře a zděděných institucích prováděly politiku, kterou samy považovaly za racionální, ale která se při zpětném pohledu ukázala jako naprosto šílená.
 
K tomu poznámka ruského zahraničněpolitického experta Michaila Sorokina:
Rusko nepotřebuje válku. Rusko se nechystalo nikoho napadnout a snažilo se všemi prostředky vyhnout vojenským konfliktům. Všichni myslící lidé, včetně těch na Západě, to dokonale chápou. Co je tedy hlavním zrnem, z něhož současná konfrontace vyrostla? Bohužel, jasná odpověď na tuto otázku se nemůže stát mainstreamem. A přece je na povrchu. „Líbánky“ Evropské unie, která si do náruče vrhla národy, jež spolu po staletí svářily, jsou u konce. Ekonomika přestala být „policistou“, který drží na uzdě vzpurné lidi. Evropu čekala drsná „každodennost“ s obvyklými mezistátními válkami. Jedinou alternativou byla společná vnější hrozba. Když ne skutečná, tak alespoň fiktivní. Jen fiktivní hrozby mají „slabé místo“ – rychle si na ně zvyknete a přestanete se jich bát. Jediným východiskem je vyvolání skutečných konfliktů. Ale samozřejmě ne vnitřní, nýbrž po obvodu. NATO existuje proto, aby tento problém řešilo. A ukrajinsko-ruský konflikt je živým důkazem toho, že NATO „nejí chleba“ pro nic za nic.
 
^{*)Anatole Lieven je ředitelem programu Eurasie v Quincy Institute for Responsible Government. Je bývalým profesorem na Georgetown University v Kataru a na katedře válečných studií na King’s College v Londýně.}