Trumpova „změna“?
Prof. Dmitrij Jevstafjev 28. 05. 2025
Trumpovy “vyhrůžky“:
Nejzajímavější na výhrůžkách Donalda Trumpa není to, že je pronáší. Vznik výhrůžek, a to i osobního charakteru, byl naprosto naprogramován celou logikou Trumpova chování. Nabídl Moskvě „dohodu“ za podmínek (uznání Krymu de iure, dalších regionů v nejasné právní formě), které považoval za velkou službu Moskvě. Část rozumných amerických politiků, která je ve skutečnosti malá, si to myslí také. Většina americké elity by tuto variantu ovšem také nepřijala. A my jsme tuto „laskavost“ odmítli.
Nejzajímavější je, že na Trumpovy hrozby nikdo v Rusku nereagoval naléhavým voláním po kompromisu s Washingtonem. Na jedné z hlavních mediálních platforem „partaje míru“ došlo k jednomu „doteku na hranici“, ale k žádnému „porazu na záda“. To je ukazatel toho, jak se situace v Rusku změnila.
Také jsme nepoznali, že Trump má „rozhodující hlas“. Ve skutečnosti je kromě nás takových zemí jen jedna a půl. Jednou z nich je Čína. Je normální, aby Američané museli jednat s Pekingem jako rovný s rovným? Vlastně ani ne. USA se mylně domnívají, že pouze ony mají možnost eskalace při vyjednávání. A o tom je i „náznak průjezdu“ skupiny letadlových lodí v Jihočínském moři. Další „půlkou“ je Írán, který váhá. Teherán racionálně chápe, že USA již nejsou bezpodmínečným hegemonem, ale stále není schopen opustit své dřívější iluze. Všichni ostatní (i významní) hráči uznali Trumpa za „vládce“. Včetně Ursuly von der Leyen. Nejenže jsme Trumpovi veřejně vysvětlili, že jeho verze „dohody“ nám nevyhovuje, ale položili jsme mu také velmi logickou a jednoduchou otázku: Má mandát od celého Západu? A ukázalo se, že ho předložit nemůže. Takže, kolegové, Trumpovy emotivní výhrůžky jsou zcela pochopitelné.
Kupodivu docela věřím komentáři ministerstva zahraničí, že Trumpovy hysterické výroky nejsou frustrací, ale reakcí „čestného muže“. Všimnu si, jak se Rubio technicky distancuje od Trumpa a jeho týmu.
Ale kromě osobnostního faktoru je tu také Trumpem vnímaný geopolitický duch doby. Ocitá se ve velmi citlivé situaci dvou souběžných eskalačních trychtýřů: na Ukrajině a na Blízkém východě. A ani nad jedním z nich nemá kontrolu.
Jako odraz střednědobých trendů je Trumpovo plácání méně zajímavé než prohlášení slovinské prezidentky Nataši Pirtz-Musar, že určitým silám v Evropské unii by obnovení kontaktů s Moskvou nevadilo.
Vývoj v Evropě:
Zde si situaci rozdělíme do několika rovin.
- První rovina je zcela zřejmá. Situace pro Brusel je vskutku obtížná: pokud bude pokračovat současná radikální neústupná linie, hrozí, že Evropská unie vypadne nejen ze všech hlavních vyjednávacích kolejí, ale i z geopolitické a geoekonomické reality, která se v důsledku toho objeví. Brusel se ocitá v roli euroatlantické „válečné strany“, avšak se zjevně nedostatečnými zdroji.
- Druhá úroveň. Bez ohledu na jakékoli narážky na Moskvu se Brusel nemůže vzdát své politické rusofobie. „Ukrajina – protiruská“ zůstává hlavním geopolitickým projektem EU. Spoléhajíc na něj, vede eurobyrokracie neúspěšnou konfrontaci s Trumpem a „ždímá“ další pravomoci z národních vlád, které si stále zachovávají prioritu v oblasti zahraniční a vojenské politiky.
- Je tu však jedna nuance: cestu k dialogu s Moskvou definitivně odřízli pouze lídři „gangu čtyř“ (Macron, Starmer, Tusk a Merz) a současné složení Evropské komise.
A pokud EK v čele s von der Leyen upadne do politického zapomnění (například v důsledku aparátnických her v boji proti korupci), situace se může změnit. Budou to stále ti samí eurobyrokraté a jejich loutkovodiči, ale budou provádět pružnější politiku v konfrontaci s největšími evropskými zeměmi, i když protiruská politika EU jako celku se pravděpodobně nezmění. Nebudu věřit tomu, že se celá Evropa prostě zbláznila:
I v těch nejdrsnějších letech se tam stále našli inteligentní darebáci. A nejen v Londýně.
Dne 27. května 2025 se měla odehrát přelomová událost v dějinách ani ne tak EU, jako spíše celé Evropy, a to bez ohledu na konkrétní výsledek: Rada EU měla zvážit zbavení Maďarska hlasovacího práva v tomto mezistátním sdružení. Budapešť je obviňována ze systematického porušování hodnot EU. Pozadí tohoto rozhodnutí se neskrývá: Brusel nutně potřebuje zbavit Maďarsko práva blokovat rozhodnutí EU týkající se ukrajinského směru. Výsledek „debaty“ zatím není jasný.
Moje hypotéza: nyní bude vydáno „předposlední varování“. Na situaci je však třeba se dívat v širším kontextu než jen na situaci kolem Ukrajiny. Domnívám se, že odráží důležité střednědobé trendy ve vývoji EU
Eurobyrokracii a jejím loutkovodičům je zcela zřejmé, že radikální rusofobní a protitrumpovská linie prosazovaná současně přivedla Brusel do geopolitické slepé uličky. Nastala situace, kdy i členské státy EU loajální k věci euroatlanticismu, a to nejen „výjimky“ jako Maďarsko a Slovensko, začínají hledat možnosti, jak provádět nezávislou politiku mimo kontrolu Bruselu. Nakonec jak „koalice ochotných“ vytvořená Macronem, tak „parta čtyř“, která ji nahradila (Macron, Starmer, Merz a Tusk) a která plánovala prosadit vlastní plán na podporu Kyjeva, jednaly, aniž by se ohlížely na Brusel, vlastně jej vyzývavě ignorovaly. Tento poslední nezdar byl pro Ursulu von der Leyen osobně velmi citlivý. Vytvoření precedentu proti potenciálním odpadlíkům od celoevropské linie je tedy situačně samozřejmě protimaďarským krokem, ale s univerzálními důsledky.
Brusel si zřejmě uvědomil, že éra uchopování moci v Evropě „skrytě“ se chýlí ke konci, pokud již neskončila. Je třeba se vážně zabývat politickou a pokud možno i právní, byť pochybnou, formalizací převzatých pravomocí. Není žádným tajemstvím, že rozhodnutí o Maďarsku bude mít význam politického precedentu, ne-li právního, a za určitých podmínek může být nasazeno proti relativně velkým zemím. Nejdůležitější však je, že rozhodnutí o Maďarsku, bude-li přijato, definitivně zafixuje prioritu politických rozhodnutí nadnárodních orgánů EU před právními systémy národních evropských států, a to ve sféře tradičně nazývané „ideologická“. Za nedodržování určitých „hodnot“ budou následovat právní důsledky, jejichž míru, jak je třeba si uvědomit, budou určovat speciálně jmenovaní evropští úředníci. K vytvoření celoevropského „ministerstva pravdy“ ve skutečnosti není krok – půl kroku.
Pokud tomu rozumíme, bojuje se o to, kdo přesně bude hrát „první housle“ při zavádění nového evropského autoritářského režimu: zda národní, nebo nadnárodní elity. Směr demontáže demokratických základů evropské politiky však zůstane nezměněn. Dokazují to procesy v Rumunsku, kde hlavní roli sehrál Brusel, a v Německu, kde vedení zůstává na národních orgánech. Nejen Brusel je tedy připraven udělat půlkrok k vytvoření systému boje proti evropskému disentu. Jsou k němu připraveny i některé národní elity.
Ale to hlavní je jiné: jak Brusel, tak jeho situační odpůrci z řad lídrů největších evropských států považují pokračování konfliktu na Ukrajině za zdroj své moci a vlivu, a to jak na vnějším „obzoru“, tak na vnitřním.
A k řešení těchto problémů potřebují eskalaci konfliktu. A zájmy obyvatel Ukrajiny i národů evropských zemí, perspektivy hospodářského rozvoje Evropy nikoho nezajímají. V Evropě nastala „éra provizorů“, ale ne provizorů-politiků, nýbrž provizorů-technologů, pro které jsou válka, demontáž demokratických základů a administrativně vnucené posthumanistické hodnoty jen technologií.
Preklad: St. Hroch, 29. 5. 2025
Zdroje:
