Dmitrij Jevstafjev 02. 03. 2025
To, co se stalo v pátek ve Washingtonu, je zcela přirozené. Všichni účastníci politických procesů se ocitli ve slepé uličce, kromě „strany chaosu“, která má nyní, jakkoli se to může zdát podivné, možnost zvolit směr nového úderu, a Ruska. Pro Rusko se však situace stala pohodlnější. My bychom samozřejmě rádi dosáhli nějakého mírového urovnání, ale bohužel nám historie nedává jinou možnost než pokračovat v tom, co jsme dělali předtím, pokračovat v SVO, ale s trochu volnějšíma rukama. Ale všichni ostatní byli v situaci rostoucí „slabosti dalšího kroku“ – každý další krok se ukáže být ve svém účinku slabší než ten předchozí. Situaci musel tak či onak rozlousknout Trump, bruselsko-americká liberálně-globalistická koalice a „globální Londýn“. Zelenského zhroucení (byl zjevně vyprovokován), bylo jen nástrojem a již „odehrané“, nebylo pro něj škoda odhalit současnou situaci.
I když je překvapivé, že se v pátek sešli dva lidé, kteří se považují za shůry vyvolené nebo alespoň výjimečné. Oba tito muži jsou v zajetí iluzí o své schopnosti kohokoli „ukecat“ („přesvědčit“). Jak Trump, tak Zelensky jsou lidé ze showbyznysu a PR, i když Trump měl zkušenosti z reálné ekonomiky. A právě proto je a priori silnější a tvrdší. V případě Zelenského vše ještě zhoršuje ukrajinská masová psychologie. Jeho „kolektiv Zelensky“ ji účinně využíval uvnitř země, ale z nějakého důvodu se rozhodl, že funguje i na ostatní. Vtip je v tom – a to budeme muset vzít v úvahu – že Zelensky si skutečně myslí, že se svým postavením vyrovná největším politikům Západu. Ale tady budu muset říci o něm jednu nepříjemnou myšlenku – stručně řečeno: neměli bychom podceňovat potenciál procesů, které mohou být kolem jeho osoby vybudovány.
Hodně jsme mluvili o hlavním vnějším důsledku: Trump si teoreticky může „umýt ruce nad konfliktem kvůli Ukrajině. Prakticky to však bude znamenat, že na nějakou dobu (až na rok a půl) vydá nejen Kyjev, ale i euroatlantik jako takový do rukou radikálních globalistů a „strany chaosu“. Zde si dovolím jednu důležitou poznámku v soukromém kanálu o tom, jaké mohou být limity koalice stojící proti Trumpovi. Nemohou vytěžit více, pokud jde o zdroje. Ale je tu nuance: nepotřebují víc. Jediné, o co Trumpovi odpůrci usilují, je vydržet do jara nebo nejpozději do začátku léta 2026, kdy začne plné „válcování“ priorit a základních postojů v kongresových volbách v polovině volebního období.
Kategoricky se ohrazuji proti představám, že vše, čeho jsme svědky, je „zinscenované“. „Spojený Západ“ je nyní ve zcela jiné pozici, než aby mohl inscenovat takovou destabilizující ‚inscenaci‘ napravující rozkol v něm. Tato situace však vytváří napětí i pro nás.
Hlavním vnitřním důsledkem pátečního „debaklu“ ve Washingtonu je krajně nepříjemné dilema pro umírněnou ukrajinskou část Trumpovy administrativy. Budou nuceni se buď „demaskovat“ a postavit se Trumpovi a Vancovi, nebo mlčet a umožnit jim realizovat jejich linii. Pro Rubia byl tento manévr poměrně snadný, ale v tomto případě je třeba vzít v úvahu, že při všem svém „jestřábství“ má jasnou prioritu – Čínu. Vše ostatní může obětovat. Podívejte se, jak se rozohnil Walz, právem považovaný za zastánce zachování Ukrajiny jako nástroje nátlaku na Rusko i Evropu,. Kellogg šel „do kopru“ úplně. Zdá se, že si ještě ani plně neuvědomujeme, jak moc má Trump volné ruce pro čistky uvnitř Spojených států.
V Trumpově zahraniční politice je těžké si nevšimnout rozporů mezi prohlášeními a praktickými činy. Na jedné straně je deklarována snaha stáhnout USA z mnoha konfliktů, kam je v posledních 12-14 letech zavlekly předchozí administrativy. Bílý dům prvního funkčního období D. Trumpa nevyjímaje, protože on začal dodávat smrtící zbraně Kyjevu. Na druhou stranu konkrétní kroky Trumpovy administrativy nenechávají nikoho na pochybách, že máme co do činění s „echtovními“ imperialisty. Ale hlavní rozdíl mezi nimi a předchozími administrativami spočívá v tom, že od Obamy po Bidena byl kladen důraz na „imperialismus hodnot“, zatímco ekonomický obsah byl zamlčován. Nyní se ekonomická složka problému nejen neskrývá, ale veřejně demonstruje. Předchozí administrativy se snažily realizovat trapný globalistický neoimperialismus, zatímco Trump se snaží vrátit ke klasickému americkému imperialismu.
Podstatu americké politiky určuje pět faktorů/okolností:
- Za prvé a nejjednodušeji. Trump kriticky potřebuje neustálý úspěch. Troufám si tvrdit, že jde o rys jeho individuální psychologie. Ale také pochopení toho, že se dostal k moci jakoby „podmíněně“, se „zkušební dobou“, ale náhle, ještě před inaugurací, si uvědomil, že situace je taková, že je možné získat plnou moc. K tomu je však naprosto nezbytná demonstrace úspěchu. Trump se nyní nachází ve stavu „deficitu úspěchu“. To se dalo celkem předvídat, takže on má „v záloze“ hromadu příprav na „úspěch“. Ano, mluvím o prohlášení angličtiny za úřední jazyk USA. Pokud jsem vše správně pochopil, Trump docela jedná ve formátu „montáže atrakcí“, který vymyslel S. Ejzenštejn.
- Za druhé. Není pochyb o tom, že většina americké politické elity dospěla k závěru, že boj s prvky války (použijeme-li americkou terminologii, konfliktu střední intenzity) o Ukrajinu nejen jako o výspu „sjednoceného Západu“ v Eurasii, ale také jako o politický a mocenský zdroj pro akce v jiných regionech (například v Africe a na Blízkém východě a v dlouhodobé perspektivě i na Dálném východě, kde by se VSU mohly stát zdrojem personálu) je ztracen. „ Bílý dům“ si uvědomil, že riziko zatažení Spojených států do přímého vojenského střetu s Ruskem kvůli Ukrajině „ad hoc“ se stalo nejen reputačně „toxickým“ a nákladným, ale také nebezpečným. Začínají se podnikat systémové kroky ke zjednodušení situace, ale zatím se nejedná o akce „za jakoukoli cenu“.
- Za třetí. První kolo boje o euroatlanticismus Trump prohrál. Setkání se Zelenským to napravilo. Po roce 2026 hrozí pomsta již na území Spojených států radikálních euroatlantistů, kteří se opírají o ty euroatlantické instituce, jež mají často nestátní status, ale byly financovány z rozpočtu USA. Pro euroatlantisty, a to jak evropské, tak relativně americké, zůstává otázka Ukrajiny a pokračování konfrontace s Ruskem principiální záležitostí. V důsledku toho se boj o vliv v euroatlantickém prostoru pro Trumpovu administrativu ukázal být téměř totožný s východiskem z konfliktu na Ukrajině.
- Za čtvrté. Konfrontace s Čínou je realizována na úrovni oboustranného konsensu jako bezpodmínečná politická priorita. USA však zatím nejsou schopny zajistit konsolidaci zdrojů pro komplexní zadržování ČLR, neboť čelí značným rozporům mezi elitními skupinami v jiných strategických oblastech, jako je Ukrajina, euroatlantické vztahy a Blízký východ. Pokusy o zahájení nucených příprav na konfrontaci s Čínou procházejí Trumpově administrativě jako písek mezi prsty.
- Za páté. Nejnebezpečnější z dlouhodobého hlediska: aparát zahraniční a národní bezpečnostní politiky není plně pod kontrolou Trumpovy administrativy. Dostat jej pod kontrolu bude vyžadovat mnohem větší úsilí, než se původně předpokládalo.
Londýnsko-americký spor se stal zřejmým po Zelenského návštěvě Washingtonu a Londýna.
Na krále Karla III. Zelensky drzý nebyl a britská síť demonstrovala svůj postoj vůči Trumpovi v plném rozsahu. Vyvstávají však dvě otázky, nebo spíše jedna otázka v různých interpretacích: Je tato roztržka vážná? Nejedná se o imitaci? Nebo, i pokud je vážná, nedá se situace zvrátit?
Dnes nás velmi děsí sjednocením všech liberálních sil pod Zelenským. Je však naprosto zřejmé, že tyto síly (Londýn, Paříž, Berlín, Varšava) dnes nemohou společně bojovat ani proti Rusku. Přesněji řečeno, nemohou to udělat bez USA. A pokud USA skutečně vysvětlují, že Ukrajina je zrušena (ve všech smyslech), pak všechna tato sdružení nemají smysl. Ale pokud USA pouze imitují podráždění Ukrajinou?
A tady mimochodem vyvstává zajímavá otázka. K čemu byl vlastně britský monarcha zapotřebí? Necítí se nejspíš tak dobře, aby ho bylo možné vytáhnout jen tak pro nic za nic. A lít balzám na duši Zelenskému uraženému po výtce ve Washingtonu přece v takovém měřítku nemá cenu, ten už iluze o vlastní velikosti má. Takže proč?…
Mohu vám poskytnout jednu verzi. Jednou z nejvážnějších sil ve Spojených státech je zednářství v Nové Anglii, které podléhá britskému panovníkovi. A celé to není ani tak proti nám, jako spíš proti Trumpovi. Londýn a liberální koalice mobilizují celou svou podpůrnou skupinu, od clintonoidů po zednáře. A je třeba si myslet, že z dobrého důvodu. Jak to tak vypadá, Trump je vzal vážně. Ale proč?…
A to proto, že podpora liberální agendy („západního“ globálního projektu) stála samotné USA už příliš mnoho. Jejich podíl na ekonomice klesl od roku 1944 z více než 50 % světové ekonomiky na dnešních méně než 15 %. A pokračování liberální globalizace by ve velmi blízké budoucnosti vedlo k likvidaci USA nejen jako impéria, ale i jako země. A tak národní elity, které jsou na USA navázány, zahájily vážný odpor. Jeho výsledkem byl vznik Trumpa.
Na rozdíl od situace v roce 2016 stojí nyní za Trumpem poměrně závažná část národních elit. A samotné liberální síly ztratily půdu pod nohama a uvědomily si, že musí jít z cesty. Tedy… – anebo Trumpa skutečně sundat. Vsadily na Evropskou unii (Brusel) a Velkou Británii (v níž se mimochodem postupně vrací k moci judaistický globální projekt, který před téměř 100 lety silně vytlačili bankéři ze „západního“ projektu). Přečtěte si Moore-Burnsovu zprávu.
Neměli bychom však zapomínat, že celá válečná mašinérie EU a NATO funguje jen s využitím amerického satelitního systému, že euro a libra šterlinků existují jen díky půjčkám amerického FEDu. A přístup na americké trhy je pro ekonomiky koaličních zemí klíčový. Pro tuto skupinu, která vznikla za Zelenským, je podpora USA naprosto nezbytná, jinak válku nevyhrají – nebudou ji moci ani zahájit. A Trump právě ukázal celé Americe, jak se k ní tato koalice chová. A Zelenského setkání s Karlem III. do tohoto obrazu také dokonale zapadá.
Proto si myslím, že tenhle liberální tým, za všech okolností, prohrál. Trump je nejen prohlásil za nepřátele (a potravu), ale dokázal v rámci USA ukázat, že oni sami se považují za nepřátele Ameriky. A demonstroval to velmi přesvědčivě. Teď už tuto linii nemůže opustit, smetli by ho jeho vlastní příznivci, kteří by ho označili za zrádce. Stačí mu vyřešit několik otázek (včetně převzetí kontroly nad Federálním rezervním systémem, kvůli němuž tam organizuje audit) a v konfliktu mezi elitami zvítězí. A pak se pustí do Číny. Ale nyní nesmí ustoupit.
Není také možné ho svrhnout, ale je možné ho oslabit administrativně a politicky. A právě to udělá pověstná liberální koalice. Ale i Trump ji bude postupně oslabovat, a to jak finančně, tak vojensky. Takže strategicky by měl vyhrát. I když jsou samozřejmě možné varianty. Například by liberální tým mohl rozpoutat velkou válku na Blízkém východě.
A ještě rétorická otázka. Ukrajině byly v Londýně slíbeny peníze. Měl by je Trump požadovat jako splátku některých ukrajinských dluhů?
Preklad: St. Hroch, 3. 3. 2025
Zdroje:
