Drobná krize ve vedení Euroatlantiku.
Prof. Dmitrij Jevstafjev 07. 10. 2025
Není to (s těmi Tomahawky) až tak zajímavé. Tedy téměř. Nepochyboval jsem, že právě Trump nevydrží a jako první přistoupí k nové eskalaci vůči Rusku.
Bylo to předurčeno Trumpovým dobrodružným charakterem, který viděl příležitost převzít iniciativu v Euroatlantické oblasti (mimo jiné i kvůli krizi vedení v Londýně), a zdá se, že také získáním reálných údajů o stavu věcí na Ukrajině. Hlavní však je, že USA považují eskalaci vůči Rusku, alespoň verbální, za bezpečnou variantu. Od začátku intervence ve Venezuele a dodávek raket Tomahawk pro údery na Moskvu a Leningrad si Trump vybírá druhou možnost. A to je pro nás problém. Překvapivé je jen to, jak krátkou dobu Trump dokáže vydržet politickou pauzu. Zřejmě ho to ve Spojených státech vážně „pálí pod nohama“. Je jasné, že Trump nyní není takticky jen neschopný dohody. Zatím je „neschopný dohody“.
Blogger Alexej Pilko k tomu napsal:
Do centra rusko-amerických vztahů se rychle dostávají dodávky křídlatých raket „Tomahawk“ na Ukrajinu. Trumpova administrativa tuto otázku „pozastavila“ a prohlásila, že dodávka tohoto typu zbraní ukrajinské armádě je možná, ale konečné rozhodnutí nebylo přijato. První reakcí Moskvy bylo standardní prohlášení, že přítomnost raket „Tomahawk“ u Kyjeva zásadně nezmění situaci na frontě
Po projevu Vladimira Putina ve Valdaji však přišla i další reakce: dodávky raket povedou ke zničení pozitivních trendů ve vztazích mezi Ruskem a USA. Zde je třeba upřesnit: „pozitivními trendy“ se rozumí samotný fakt zahájení dialogu mezi Moskvou a Washingtonem v únoru tohoto roku v Rijádu a jeho vrchol – summit na nejvyšší úrovni v Anchorage. Zda to považovat za pozitivní trend nebo za něco jiného, je osobní záležitostí každého.
Podstatou však není toto, ale skutečnost, že Spojené státy jsou v současném konfliktu na Ukrajině válčící stranou, která v proxy formátu čelí Rusku. Bez amerických zbraní (evropských v menší míře) a amerických zpravodajských informací by současný ukrajinský režim byl do léta 2022 zcela zničen.
To znamená, že to, co se děje na Ukrajině, je válka mezi Ruskou federací a Spojenými státy, která je vedena v nepřímé formě pouze proto, že obě strany konfliktu mají velké jaderné arzenály. Ukrajina je zde pouze bojištěm s ambicemi a nic víc.
Za těchto okolností je zahájení dialogu s Washingtonem bez zastavení dodávek zbraní a poskytování zpravodajských informací Kyjevu obrovským diplomatickým ústupkem Moskvy.
Pokud bychom navíc museli snášet i „Tomahawky“, došlo by k politickému ponížení, a proto je reakce ruské strany zcela adekvátní:
„V případě, že se tyto rakety objeví na frontě, budou jednání s USA ukončena“.
Zatím se však šance na takový krok ze strany Trumpovy administrativy jeví jako nižší než průměrná. S největší pravděpodobností je veřejně vyložená karta „Tomahawků“ prvkem nátlaku na Moskvu. Nicméně periodicky se projevující politická neadekvátnost současného amerického prezidenta nutí zvažovat jakýkoli scénář.
Nerad jsem špatným prorokem. Sotva jsem v několika příspěvcích, včetně včerejšího, vyjádřil své znepokojení nad nárůstem uměle vyvolaných antisemitských nálad v Rusku, přišla zpráva o potlačení pokusů o teroristické útoky na židovské kultovní budovy. A upřímně řečeno, nelíbí se mi, jak se nad tím v koutcích pseudovlasteneckého tábora chichotají. Myslel jsem, že už jsme se všichni naučili jednoduchou, ale velmi „bolestivou“ pravdu: pro našeho nepřítele je pogrom jen nástrojem k vyvolání chaosu, prvkem k rozkolísání státního systému. Zatím to vypadá neohrabaně. Ale věřte mi, že jakmile náš protivník najde naši slabinu, bude na ni neustále útočit. A tady prozatím skončím. Procesy rozvratu pozorně sleduji. Myslím, že chápu logiku destabilizátorů a to, že nemáme co do činění s ojedinělými epizodami, ale s dobře koordinovanou kampaní. Ale zatím nebudu dělat konečné závěry. Dejte mi pár dní. Pokusím se formulovat, samozřejmě tak, aby lidé nebyli nervózní, nějaký přesný úsudek.
Dnešní příspěvek bude o krizi britského vedení v Euroatlantické oblasti a jejích důsledcích. Jak jsem předpokládal včera a v sobotu, se krize systému moci v Londýně stala jedním z nejvýznamnějších faktorů, které nezastavily, ale zpomalily sklouzávání ke konfrontaci s Ruskem. V tomto případě jsme navíc viděli velmi důležitou dialektiku vztahů mezi „globálním“ a „národním“ Londýnem.
Upozorňuji na prohlášení SVR, kde byl „Londýn“ označen jako hlavní destabilizující síla v současné euroatlantické oblasti. A zcela správně, bez rozdělení na „globální“ a „národní“. Protože oba „Londýny“ mají z různých důvodů a v různé míře zájem na destabilizaci situace. Jinými prostředky nebudou schopni obnovit své vedoucí postavení. Je zapotřebí „zvučná“ destabilizační akce. Existuje však ještě několik dalších vrstev, o kterých si povíme v soukromém kanálu.
Nebudeme znásobovat počet entit a spojovat politickou krizi ve Francii s krizí vedení Velké Británie. Odstoupení premiéra Lecornu vyvrátilo mnoho domněnek, že toto jmenování bylo součástí velké politické hry; je zřejmé, že premiéra formovali „z toho, co bylo“. Ve Francii je nakonec dostatek vnitřních zdrojů krize, aby bylo možné podezírat ještě i Brity. Existuje však jedna, dokonce dvě nuance:
- Za prvé, „Britové“ již dlouho působí ve francouzské politice a pravidelně se střetávají s „atlantisty“ (na příkladu Francie je velmi dobře vidět, že „Britové“ a „atlantisté“ jsou odlišné politické a dokonce geopolitické entity).
- Za druhé, pro zajištění hegemonie Britů v „kontinentálních“ otázkách nelze najít pohodlnějšího člověka v čele Francie než E. Macrona.
Nebudeme se zabývat aktuální „ukrajinskou rovnicí“ a podivným rozhovorem Merkelové. I když i zde existuje zajímavá okolnost týkající se Londýna.
Preklad: St. Hroch, 7. 10. 2025
Zdroje:
https://t.me/dimonundmir
