Putinovo príměří.
Prof.Dmitrij Jevstafjev 30. 04. 2025
Jak se předpokládalo, v souvislosti s mírovými rozhovory začal poměrně prudký, i když kvalitativně „standardní“ nátlak na Rusko. Řečeno na rovinu, vůbec by nás nemělo zajímat, jakou formou dostaneme odpověď na náš návrh „příměří ke Dni vítězství“. Tento návrh – promiňte mi ten zdánlivý patos – je určen těm, kteří se považují za vítěze Velké vlastenecké války, pro naše svědomí.
A ne pro ty, kteří jsou dědici poražených a upínají se k jakékoliv možnosti oddálit blížící se politický kolaps, který ve skutečnosti již nastal.
Důkazem tohoto kolapsu je odmítnutí Evropanů přijet do Kyjeva na Zelenského akci, ačkoli k tomu byly jiné důvody.
Všechny manévry euroatlantistů i Trumpa nyní dokonale zapadají do strategie zachovat z „ukrajinského“ majetku alespoň něco formálně legitimního. Legitimita „Ukrajiny“ a legitimita Zelenského, dokonce i čistě politického charakteru, se však pro Západ stávají stále odlišnějšími látkami. To se prolomilo zejména v posledním Trumpově rozhovoru, kde hovoří o rozdílu v jednání s Putinem a Zelenským. To u nás, v našem mediálním prostředí, není plně pochopeno, když jsme se nechali pohltit taktickou stránkou věci.
Donald Trump se blíží ke svým formálním 100 dnům.
Ty „dny“ jsou ve skutečnosti delší, pokud započítáme i dny před inaugurací. Již tehdy D. Trump určoval americký politický mainstream.
A zde je jedna hypotéza. Nejprve jsem ji chtěl nechat pro soukromý kanál, ale pak jsem se rozhodl ji dát do hlavního kanálu:
- Jednou z „nejfunkčnějších“ možností, jak Donald Trump může vyskočit z ukrajinské krize, je intervence „koalice ochotných“ do ní. V okamžiku, kdy na Ukrajinu začnou vstupovat vojska „koalice“ nebo dokonce jen štáby a logistické skupiny zúčastněných zemí, bude moci Trump vystoupit a říci, že americké „hochy“ do této evropské války nepustí, a zároveň zvýšit ceny zdrojů dodávaných do EU. A nikdo v Americe mu neřekne ani slovo, naopak získá tolik „PR bodů“, kolik žádná celní válka nedá ani při nejlepším výsledku.
A k takovému výsledku zjevně nedojde (doposud to jsou, dle amerických zdrojů, směšné dvě miliardy dolarů – pozn-překl.). Zároveň budou anulovány všechny i formálně stanovené závazky vůči Moskvě. Ty ovšem jako právní subjekt neexistují. Ale jako politický subjekt existují i nyní, po „brestlitevsko-vatikánském míru“. To vede k logickému závěru: za určitých podmínek začne Trump, když ne lobbovat, tak podporovat myšlenku evropských „mírových sil“, zejména proto, že neodporuje, ale spíše leží v koncepci „čistě evropské války“.
To neznamená, že bychom měli Trumpa vnímat jako někoho, kdo má zájem na destabilizaci situace. „Plánem A“ pro něj zcela jistě bude zmrazení konfliktu, a to střednědobé zmrazení, v jehož rámci bude moci situaci prezentovat (to je ten správný výraz – prezentovat) jako komerčně výhodný projekt pro USA. Pokud „plán A“ nevyjde, přejde Trump bez velkého přemýšlení k „plánu B“, označenému jako odmítnutí zprostředkování. Chápeme však, že se zprostředkování nemůže jen tak vzdát. Navíc se nemohl jen tak vzdát před dohodami s Vatikánem, a tím spíše po nich. V konfiguraci, kterou jsem popsal, k tomu dostává příležitost a minimalizuje vnitřní náklady.
Závěrem už nejde o hypotézu, ale o konstatování: o tom, do jaké míry budou euroatlantisté Trumpa na Blízkém východě podporovat, rozhodne v budoucnu spousta věcí, včetně osudu „brest-vatikánského míru“. Myslím, že společný postup v regionu byl jedním z faktorů, které určily Trumpův postoj. Do jaké míry byla kalkulace na společné akce s Evropany oprávněná, ukáže blízká budoucnost.
A ještě k Putinem vyhlášenému třídennímu příměří…
Považuji za hloupé a nevhodné diskutovat o správnosti či nesprávnosti příměří ve slavnostních dnech 80. výročí vítězství. Je to zcela morálně přirozený krok našeho vedení i celé země.
Tento krok by byl stejně učiněn bez ohledu na politický kontext. Tím spíše by však měl být učiněn v politickém kontextu, který se vyvinul k 28. 4. 2025. Situaci charakterizuje rostoucí informační a politický tlak na naši zemi ze Západu a snaha dokončit formování nové „velké koalice“ proti nám. Při hodnocení účinnosti tohoto signálu si dovolím říci, že mám komplikované pocity. Ale to je případ, kdy se „účinnost“ posuzuje podle zcela jiných kritérií, která lze nazvat „hodnotová“.
Západ bude tlačit na Ukrajinu, aby snížila svou aktivitu a odmítla zasáhnout hluboko na ruském území. Kyjev se však pokusí udeřit stejně jako během velikonočního příměří. Je jasné, proč Zelenského režim požaduje třicetidenní příměří: aby mohl znovu zformovat poražené jednotky, obnovit zásobovací linie a obnovit armádu.
Příměří je naším morálním postojem, aby každý mohl tento den strávit bez ohrožení své bezpečnosti, ať už je kdekoli.
Ano, samozřejmě, že „příměří ke Dni vítězství“ zcela neodstraní pravděpodobnost provokací ze strany Kyjeva. Jejich cílem je skutečně zlomit pozici ve vztazích s Washingtonem, a to za každou cenu. To hlavní, co Kyjev nyní potřebuje, není politická, ale čistě vojenská podpora. A to nikoli prostřednictvím evropských prostředníků, ale přímo, protože „kolektivní Zelensky“ chápe, že po obdržení prostředků Evropa poměrně rychle přijde na myšlenku ho vyměnit. Zatím se Zelensky tak blízko nedostává. Ani já si nemyslím, že se mu to podaří, ale o tom, že se pokusí situaci zvrátit, není pochyb.
Třídenní příměří ukáže, pro koho je to Den vítězství a pro koho porážka a pokus o pomstu.
Klíčovým bodem, který vypadl z centra pozornosti našich expertů, je únik informací o tom, že Trump ve Vatikánu jednal o perspektivách evropského bezpečnostního systému. Je jasné, že nejde o „celoevropskou“ bezpečnost, což byl sen ruských liberálních internacionalistů konce 80. a 90. let. Jde o NATO. Obrysy Trumpova nového „prostopášného ‚brestlitevského míru“ začínají nabývat jasných institucionálních obrysů. Trumpův „brestlitevský mír“ se konstituuje v rámci NATO, a to není pro Trumpa tak nevýhodné, jak se zdá. Koneckonců NATO je organizace, které Američané historicky dominují, no, nebo si všichni myslí, že tam dominují. Uzavření „brestlitevského míru“ Trumpem v rámci nějakého formátu založeného na EU by pro amerického prezidenta (a nakonec i pro USA jako systém) znamenalo katastrofální porážku. A to i v případě, že by veřejné formy byly co nejmírnější.
Tak vlastně skončily všechny spekulace o tom, že „Trump vystoupí z NATO“ a „Trump vyhodí do povětří Euroatlantik“, kterým autor tohoto kanálu, zpočátku vůči Trumpovi skeptický, vzdal hold. Bude. Ale ne teď. A už vůbec ne NATO. A ne Trump. Jak se říkalo ve filmu „Zabít draka“.
Při hodnocení situace ve Spojených státech bych řekl: musíme předpokládat, že rozkol deep state ve Spojených státech bude dříve či později překonán a vznikne nová struktura, podobně jako po Watergate, která bude schopna nových strategických akcí. Tak jako se obnovený deep state po Watergate ukázal být schopen „Carterova gambitu“ (naprosto podceňovaný prvek „velké hry“ ze strany USA) a rychle prosazené „Reaganovy eskalace“ s velmi ostrým a pro sovětské vedení nečekaným vyústěním situace do úrovně přímé konfrontace. A to nejen ve smyslu propagandy, jak se dnes mnozí domnívají, ale „těsně na hraně“, s prvky skutečné vojensko-sílové konfrontace, jak tomu bylo v případě cvičení Able Archer v roce 1983. A nevěřím, že sovětské vedení, které podezřívalo Američany ze skrytých příprav na preventivní odzbrojující jaderný úder, k tomu nemělo reálný důvod. Nyní si snad uvědomujeme, že Američané jsou něčeho takového schopni, nebo ne?
A tak je tomu i nyní. Amerika není mrtvola, Amerika je oběť. Ale je to mrtvola, která chápe, nebo si spíše začíná uvědomovat, jak moc je Amerika mrtvola. Jde jen o to, aby si novodobý americký deep state i ve své současné „demontované podobě“ přesně uvědomil, že čas uvnitř USA nehraje v jeho prospěch, zatímco v euroatlantickém prostoru je ještě možné znovu nastartovat příznivé procesy.
Otázkou je, jak a v čí prospěch.
Preklad: St. Hroch, 30. 4. 2025
Zdroje:
