Dvě cesty Iránu.
Dmitrij Jevstafjev 26. 06. 2025
Dvanáctidenní válka na Blízkém východě mezi Izraelem a Íránem, která skončila po mírových jednáních Donalda Trumpa, nevyřešila roky se hromadící rozpory, ale spíše je ještě prohloubila. Samozřejmě všechny strany, které se konfliktu účastnily, vyhlásily své vítězství, přičemž si byly dobře vědomy, že nedosáhly stanovených vojensko-politických cílů.
Izrael sice způsobil vážné škody na vojenských a vojensko-průmyslových kapacitách Íránu, ale nedokázal dosáhnout pádu vládního systému. Navíc utrpěl bolestivou ránu na své sebevědomí, když viděl několik „úspěšně zlikvidovaných“ generálů KSIR na přehlídce 24. června v Teheránu. Model decimujícího diverzního a teroristického úderu se neukázal jako „absolutní zbraň“. USA pochopily, že nejen ony řídí své spojence, ale že i spojenci mají obrovské možnosti manipulovat Amerikou. Odtud pramení upřímný hněv Trumpa, který se dozvěděl, že Izrael se rozhodl zaútočit na Írán až po vyhlášení příměří. USA také pochopily, jak zranitelná je jejich vojenská infrastruktura v regionu.
Nejzávažnější přehodnocení hodnot podle všeho probíhá v Teheránu. Írán dokázal dosáhnout přijatelných podmínek pro zmrazení konfliktu a prokázal schopnost zasadit citlivé údery svému hlavnímu nepříteli – Izraeli. Ukázal však svou slabost v oblasti protivzdušné obrany a nedokázal obnovit své vztahy s „proxy“. Zahraniční politika Íránu v posledních třech letech vedla k tomu, že Teherán zůstal sám nejen s Izraelem, ale i s USA. A vyhlášená úspěšná válka s Izraelem tuto situaci zatím nijak nenapravila.
Hlavní věc:
– všichni hlavní účastníci konfliktu, včetně USA, chápou, že nejde o „dlouhý mír“, ale o relativně krátké historické příměří. A že příští válku nebude možné ukončit v režimu „PR příměří“, který zatím vyhovoval všem. To znamená, že se budou snažit co nejrychleji „uzavřít“ své odhalené slabiny, a to především vojensko-technické. Naštěstí se po skončení vojenských operací nashromáždilo dostatek materiálu k zamyšlení.
Nejzávažnější úkoly stojí před vedením Íránu. Ozbrojené síly, postavené na dvojvertikálním schématu (ministerstvo obrany a KSIR), dokázaly celkově vyřešit útočné úkoly, ale selhaly při řešení obranných úkolů. Navzdory částečnému obnovení funkčnosti protivzdušné obrany ke konci konfliktu zůstala nadvláda ve vzduchu Izraeli, čehož využily USA. Pro Teherán přijatelný výsledek války byl dosažen především díky útočným zbraním, tj. raketám středního a kratšího doletu. Ale i zde se objevily podstatné problémy, zejména zranitelnost mobilních odpalovacích zařízení a existence velkého počtu zastaralých jednostupňových raket, které byly relativně snadno zachytitelné systémy protivzdušné /protiraketové obrany Izraele.
Vážným zklamáním byla také účinnost íránských bezpilotních letounů. Íránské letectvo se zřejmě podařilo zachovat tím, že se pod izraelský úder vystavily rarity typu F-5, F-14 a vrtulníky „Cobra“ z období šáha, ale v bojových operacích nehrály významnou roli.
Z toho lze s vysokou pravděpodobností vyvodit závěr: Írán se bude v krátkodobém horizontu snažit překonat odhalené vojenské a vojensko-technické slabiny na cestě k posílení potenciálu útočných raketových systémů. Ve střednědobém horizontu bude situace pravděpodobně složitější a bude záviset na politických rozhodnutích íránského vedení ohledně rozvoje partnerských vztahů s Ruskem a Čínou. Zatím se jeví jako velmi nepravděpodobné, že by Írán dokázal v relativně krátké době samostatně vybudovat plnohodnotnou protivzdušnou obranu země. A i s pomocí spojenců to není záležitost jednoho měsíce nebo dokonce jednoho roku. Současná situace předurčuje dva způsoby řešení úkolů posílení vojensko-strategického potenciálu Íránu.
- Rozhodný růst účinnosti raketového potenciálu Íránu, a to především z kvalitativního hlediska. Přes veškerou okázalost a vizuální efekty íránských útoků na Izrael, jako prostředek odstrašení raketový potenciál Íránu nefungoval.
Je zřejmé, že Izrael vycházel z toho, že decimující úder povede k tomu, že tento potenciál v zásadě nebude využit. Účinnost prvních dvou vln raketových útoků na Izrael však nebyla tak velká. Hlavním úkolem Teheránu je přeměnit svůj raketový potenciál z prostředku k způsobení citelné škody Izraeli, především v politicko-psychologické rovině, na nástroj odstrašení. Zjednodušeně řečeno, způsobit Izraeli nepřijatelnou škodu a zablokovat možnosti USA – hlavního spojence Tel Avivu – poskytovat Izraeli přímou vojenskou podporu. To znamená urychlený vývoj a masovou výrobu dvoustupňových raket středního doletu s hlavicemi „počátečního hypersonického“ typu (jednotlivé průniky izraelského systému protivzdušné obrany/protiraketové obrany v prvních dnech prokázaly jejich účinnost). V perspektivě – se samostatně manévrujícími hlavicemi. To však bude mít za následek urychlený rozvoj íránského vojensko-průmyslového komplexu, který během 12-denní války utrpěl značné škody. A to nelze přehlédnout. Znamená to tedy, že se blíží nová vlna eskalace.
- Druhá cesta. Nucený vývoj jaderných zbraní, i když jen těch nejjednodušších typů. Protože i přes značné materiální škody, které nakonec způsobil Izraeli, raketový potenciál Íránu nezabránil Izraeli v útoku na Írán. Samozřejmě, Rusko pevně stojí za zachováním JNP a posílením režimu nešíření jaderných zbraní. Ale objektivně bude situace po 12denní válce tlačit mnoho zemí (nejen Írán) k získání vlastního jaderného potenciálu. Tím spíše, že politicky byla válka již na pokraji přechodu do jaderné dimenze.
Není třeba si dělat iluze: moderní jaderné programy nebudou realizovány tak dlouho – metodou pokusů a omylů, jako tomu bylo v případě USA, SSSR a Indie. Moderní technologie a zkušenosti jiných zemí (a za určitých podmínek i jejich technická a technologická pomoc) mnohonásobně zkracují dobu potřebnou k vývoji jediné jaderné hlavice. Sériová výroba bude představovat značnou obtíž, ale pro úkoly základní úrovně odstrašení to není nutné, a navíc je zavedení kusové výroby jaderných hlavic mnohem méně nápadné než raketové továrny. A nosiče pro desítky takových hlavic Írán má. Podle nejskromnějších odhadů si Teherán ponechal nejméně 300 raket převážně nové generace. A první krok na této cestě již byl učiněn nejen „zmizením“ 400 kg uranu obohaceného na 60 %, ale také tím, že íránský jaderný program přestal být transparentní.
Za to mohou Izrael, USA a MAAE „poděkovat“ pouze sami sobě.
Ale otázkou nyní musí být, kam směřuje nová vlna přeskupování v regionu. Veškeré chování Trumpa naznačuje, že se snaží co nejvíce oddálit novou vlnu eskalace na Blízkém východě. A není jediným, kdo má v tomto směru zájem. Žádný z hráčů (včetně Číny) nemá zdroje na realizaci „velkého projektu“ v regionu. V důsledku války to pochopil i Trump, který dříve (před válkou) přistupoval k situaci lehkomyslně. Nyní je otázkou, co bude dělat dál. Trump také pochopil, kdo proti němu hraje.
Existuje však jedna zásadní nuance: situace se zastavila v takovém bodě, že i relativně malými prostředky lze vyprovokovat novou vlnu eskalace. A prostředky k destabilizaci situace mají všichni. V této souvislosti bych rád upozornil na to, že všichni hráči „dohrávají“ situaci na poli vnitřní politiky. Zejména je to patrné u Netanjahua a Trumpa, ale myslím, že stejné procesy probíhají i v Íránu a v Číně. Naprosto správná myšlenka: nejvíce „zdrojově a ekonomicky úsporný“ způsob destabilizace situace – zevnitř zemí zapojených do konfliktu.
Na závěr vyslovím více než spornou myšlenku:
Zpočátku jsem příliš neschvaloval manévr ruského vedení, které se vzdalo udržení pozic na Blízkém východě kvůli dodatečným nákladům na zdroje. Tento „řez“ je pravděpodobně třeba přiřadit k přelomu let 2023/2024. Upřímně jsem se domníval, že ztrácíme významný aktiv pro geopolitickou výměnu. Život však ukázal, že na Blízkém východě zatím žádné „aktiva“ neexistují. Existují pouze „pasiva“ a „nedotčené zdroje“. Například „Hizballáh“ není v současné době aktivum, ale spíše pasivum. Nemyslím si, že to byl takový plán. Spíše to byla sada taktických rozhodnutí a pocitů, ale ve skutečnosti Rusko začalo opouštět region v době zlomu trendů. Ano, zůstaly nám základny v Sýrii (poznamenávám, že otázka jejich statutu byla jakoby „odložena“), ale velmi rychle přestaly být aktivem. Protože se zásadně změnila celková geopolitická situace.
To, že jsme začali předčasně opouštět Blízký východ a nepřilepili se k Asadovi (a nejen k němu), nám dalo možnost distancovat se od situace a nejen nebýt vtaženi do války, která není naše, ale mít co nejvolnější ruce pro náš hlavní úkol: – vytvoření příznivé konfigurace v západní Eurasii. Právě tam dochází k obratu trendu, který pocítili všichni, včetně i velmi smutného Zelenského. Kdybychom byli vtaženi do konfliktu na Blízkém východě, je strašné si představit, jak by s námi zametali. A to všichni.
A také jsem velmi spokojen i s tím, že jsme odložili téma BRICS, ekonomicky prázdnou schránku, která je v současné době zcela nevhodná. Kolegové o tom již psali, nebudu je opakovat. Zkušenosti z „první války nového typu“ ukázaly, že v novém světě neexistuje politika bez ekonomiky. A ve světě silové geoekonomiky – bez vojenské síly. Myslím, že i Čína začíná tuto lekci chápat…
Preklad: St. Hroch, 26. 6. 2025
Zdroje:
