Čí uši trčí z konfliktu s Baku, to víme…
Prof.Dmitrij Jevstfjev 06. 07. 2025
Nejprve bych rád poznamenal, že vše, co v posledních dnech dělali západní politici, a to nejen Trump, jednoznačně svědčí o snaze vyhnout se nové eskalaci. Ačkoli politicky mají nyní dobré možnosti zahájit novou vlnu, možná ne tak závažnou, jak nás strašili, ale přesto. Hysterická reakce naší „partaje míru“ vycházela z názoru, že eskalace konfliktu je nevyhnutelná. Ale k tomu nedošlo. Alespoň prozatím. Dokonce i propaganda se stává umírněnější. I Rutte se vyjádřil mírněji než obvykle. Západ (celý, což je důležité) se snaží nezkazit vztahy s Ruskem před krizí více, než již bylo učiněno.
Dnes mluvíme hlavně o „velkém britském projektu“. To, co zatím vidím, se nazývá „krize satelitů“. Pro svou hru si Britové „vybrali“ velmi zranitelné vůdce a platformy, které lze ovládat, aniž by příliš přitahovaly pozornost ošetřovatelů (cvokhauzu). Nejsilnějším ze všech se ukázal být Erdogan. Ale má kontakty, které se formovaly po desetiletí. A ano, je také zranitelný. I když se zjevně snaží konceptem „rozcestníku všeho“ přestat být pouhým nástrojem britské politiky. Asi se vystavuji kritice, ale řeknu toto: Alijev je zcela nový typ satelitního nástroje pro Brity. A staré metody zde nemusí fungovat. Ve vztazích s Baku se zatím neprojevila plnohodnotná eskalace, ale její předpoklady ano. A kroky k ní zjevně nezačala podnikat Moskva. Ve fázi „napětí“ hrála ve prospěch Britů vnitřní situace v Rusku, ale to nestačilo. O tom si promluvíme zítra.
1. První důvod:
Zatím vše, co Britové udělali v postsovětském prostoru, nevyžadovalo žádné významné zdroje. Vlastně vůbec žádné. Pokud mi dovolíte takové srovnání, jednali podle scénáře písně z filmu „Buratinova dobrodružství“. „To nebude mít konce; jak se říká, zvíře běží – a přímo na lovce.“ Ale už v Rusku a Íránu se Britové setkali s určitým odporem. Mnohokrát jsem psal, že nepochybuji o tom, že i Trump, který nám není ani trochu nakloněn, jasně chápe, že Londýn je jeho nepřítel a nejslabší článek v protitrumpovské skupině. To neznamená, že jsme odsouzeni k vzniku „anti-londýnské koalice“ podobné „anti-hitlerovské“. Ale to, že se situace pro Brity a jejich strategické plány nevyvíjí ve vakuu, je fakt.
2. Druhý důvod:
Jak mi pravidelně správně vytýká M. L. Chazin, v mé analýze chybí ekonomika. A má pravdu. Ale ekonomika ve strategii Britů zatím nebyla. Usilovali o chaotizaci bez jasného vymezení hranic. Protože hlavní byla „strana chaosu“. Jakápak ekonomika?
Nyní, když se hlavním hráčem stal mainstreamový Londýn, vyvstává otázka ekonomické základny tohoto procesu a hlavně jeho bezpečných hranic.
Položím otázku.
V Rusku a kolem něj už všichni pochopili, že Velká Británie je náš hlavní nepřítel. Zda jsme ji za hlavního nepřítele označili my, nebo je to objektivní skutečnost, není důležité. Nechci se pouštět do podrobností, co konkrétně inicioval obecný „Londýn“ a co je výsledkem „společné tvorby“ Britů a radikálních klanů v americké elitě.
Ale dále následuje otázka: no a?
Jaké jsou naše další kroky vůči Londýnu?
S Londýnem nelze vést válku pouze na úrovni propagandy. Londýn, zejména ten dnešní, „přitlačený ke zdi“ ekonomickými a geoekonomickými okolnostmi a znepokojený z každého hlediska nepříjemnou perspektivou stát se mladším partnerem v alianci s USA, není jen vážným, ale i nebezpečným protivníkem. Uvědomuje si, že sázky jsou velmi vysoké. Pokud nyní prohraje, včetně toho, že dojde k situativnímu spojenectví Moskvy a Washingtonu, budou pro něj následky katastrofální. A zachránit se s malými ztrátami, jednoduše „vzdáním“ „partie chaosu“, se nepodaří. U nás, obávám se, je situace nadále vnímána jako pouhá „hra na škodění“, protože „angličanka vždycky škodí“, že? Jenže tentokrát jsou sázky hodně vysoko.
Preklad: St. Hroch, 7. 7. 2025
Zdroje:
