Sergej Pereslegin 19. 03. 2025
Co znamená návštěva britského prince v Estonsku. My přece vnímáme Pobalty s jistou dávkou humoru…
Domnívám se, že humorný přístup k pobaltským zemím není tak úplně na místě – s ohledem na problémy, které vytvářejí sobě i všem ostatním. Jsou tu dvě úrovně, z nichž jedna je zřejmá a druhá zajímavá.
1. Zřejmé je, že Británie odepsala Ukrajinu a lídrům Británie konečně došlo, že tamní tažení je prohráno – a to definitivně – a dál investovat do této kampaně už je pozdě a tedy zbytečné.
Proto je třeba přemýšlet o tažení příštím, a z tohoto pohledu je princova návštěva součástí společné práce Foreig Office na vytvoření struktur, o nichž jsme už několikrát tady hovořili – překvapivé není, že ji vytvářejí, ale že ji dosud nevytvořili. Je to struktura dávno předpřipravená v podobě „Malé Antanty“ – vzpomeňme si známý „Sanitární kordon“ kolem sovětského Ruska v minulém století – z Pobaltí, Polska, Rumunska…
Tenkrát byla situace poněkud jiná. Nakolik je to dnes úspěšný výběr tohoto nástupiště?
2. A to je právě ta druhá úroveň, která je tak zajímavá a neměli bychom hovořit ani tak o Pobaltí jako o Anglii. Všichni chápeme velikost Anglie, její velkolepou historii a její vklad do civilizace jako takové a industrializace zvláště. Chápeme komplikovanost jejího kulturního kódu formovaného během mnoha staletí, majícího formu „matrjošky“, v jejímž srdci je 7 království od dob raného středověku, poté anglosaská Anglie, normanská Anglie, Anglie Alžběty I. a Shakespeara, ležící už za tradiční fází koncentrace, a nakonec Anglie imperiální, viktoriánská Anglie, Anglie konce 19.století, nad níž slunce nikdy nezapadalo.
Přitom ale, vzpomínáme-li na velikost Anglie, nesmíme zapomínat na to, že v průběhu 20.století ztratila Anglie úplně dědictví svých předků. Dnešní Anglie je nevelký stát, a navíc i ne zcela evropský. Tady souhlasím s Američany, že se Anglie stává stále více islámskou zemí, která navíc vlastní jaderné zbraně včetně prostředků jejich dopravy.
Situace, v níž Anglie během století ztratila vše, co získala a vybudovala během půldruhého tisíciletí, znamená velmi silný komplex a ránu kulturnímu kódu a sebevědomí. Nelze říci, že by ve 20.století provedla aspoň jednu úspěšnou strategickou volbu.
Nicméně byla Anglie především světovým arbitrem a nemusela, vstupovat, přinejmenším, do 1. světové války a pomoci jejímu rychlejšímu ukončení, což bylo v zájmech světa i Anglie samé. Místo toho do ní vstoupila svým válečným loďstvem, aby poté musela vybudovat velkou pozemní armádu, s níž předvedla mimořádnou neschopnost mučit se na vlastních chybách, aby sice z války vyšla na straně vítěze, ale úplně odkrvena. Tím začal pád Anglie.
Další její chyba souvisela s heslem „Deset let bez války“, na němž dokázala ztratit převahu na moři a normálně fungující průmysl. Nepochopení ekonomiky se negativně odrazilo na budoucnosti země. Zákazem investic do zbrojení, do stavby nových lodí, začala redukovat strojírenství, výrobu železa a oceli …
Byla tato druhá chyba důsledkem první, nebo měly obě jiné příčiny?
Druhá chyba souvisela nejspíš s prudkým oslabením politické elity po 1.světové válce. Zahynulo v ní příliš mnoho lidí, kteří měli zaujmout své pozice v další generaci rozhodování.
Kromě toho Anglie velmi neúspěšně rozehrála léta třicátá, umoudřila se nejdřív podepsat Mnichovskou dohodu, aby poté nečekaně poskytla Polsku garanci pomoci pro případ jakékoli války a v jakékoli situaci. Alžběta byla velká královna a dělala co mohla a Churchill byl velký premiér, který ovšem řekl, že nechce předsedat úmrtí Britského impéria, prohrál volby a proto „nepředsedal“. Nicméně této smrti přítomen byl. No, a v 60. letech Britské impérium, přestalo existovat.
Dál už jen následovaly jedna chyba za druhou.
- Chybou bylo nevstoupení do Společenství pro uhlí a ocel, které bylo společným trhem a počátkem EU.
- Chybou byl vstup do EU, kde se podrobila ponižující proceduře, kde jí ukázali, že už není velkou zemí „skvělé izolace“, ale řadovou zemí přísně prověřovanou, zda její ekonomika odpovídá zásadám společného trhu.
Vypovídá to něco o slabině vzdělávacího systému, kdy se elitní vzdělání liší od všech ostatních v situaci obývajícího počtu připravených budoucích členech elit a nemožnosti kooptace elit z nižších vrstev?
Přesně tak. Právě v tomto smyslu předvedl anglický vzdělávací systém nejen svou neadekvátnost (dnes není adekvátní ani jeden vzdělávací systém ve světě), ale Anglie je dnes málem jedinou zemí na světě, užívajícím antický vzdělávací kánon, nejstarším existujícím a absolutně nevyhovujícím moderním výzvám.
V roce 2016 vznikl pocit, že se Anglie může ze situace nepřetržitých chyb dostat, protože jako jedna z prvních pochopila (tedy nikoli elita, ale spíš nižší vrstva), že v budoucnu přijde krach. V onom roce úspěšně provedla Brexit a získala možnost, v krizi Evropy, která se bude jen prohlubovat, provádět samostatnou politiku.
No, ale nezdá se, že by jí nějak silně využila.
To je řečeno až příliš mírně – ona ji nevyužila vůbec! Každému normálnímu člověku není zřejmé, jak vystoupit z EU, otevřít si tím možnost dalšího samostatného rozvoje, a potom šest let neudělat vůbec nic v tom to směru. Kroky očekávané Austrálií, Kanadou, N.Zélandem i Středním Východem mohly (jakkoli ne nadlouho) obnovit Britské impérium tím spíš, že z právního hlediska likvidováno nebylo (bylo likvidováno fakticky). Taková možnost tu byla, ale Anglie ji doslova rozmělnila na, pro ni naprosto nepotřebné, konflikty. Apotheózou toho byl konflikt ukrajinský.
Jde o to, že „ukrajinský konflikt“ je především anglo-ruský, a teprve ve druhé řadě rusko-ukrajinský nebo rusko-evropský.
Proč byl tento konflikt chybou Anglie?
Podívejme se na to přísně formálně: – Rusko konflikt s Ukrajinou mohlo vyhrát nebo prohrát.
- Vyhrává-li Rusko, ocitá se Anglie v situaci, kdy vložený čas, peníze a zdroje prostě propadly – čehož jsme přímými svědky.
- Pokud by šlo všecko podle britských předpokladů, pak by se opakovala Krymská válka z 19.století a Rusko by prohrálo. V takovém případě by ale užitek z rozpadu Ruska nepochybně vytáhla Evropa, méně Polsko, ještě méně Německo a drobný i Francie. Vůbec ale ne Anglie, která v této situaci sice mohla sázet na nějaké preference v Zakavkazí a Střední Asii – s nimi ale mohla kalkulovat i bez této války.
Odsud plyne i klasická strategická chyba, kdy vsadili na válku, jejíž jakýkoli výsledek byl ziskem pro její protivníky (Rusko a EU) a nikoli pro Anglii.
Jak se to mohlo stát?
Existuje legenda natolik úhledná, že mohla být na místě bez ohledu, jak to bylo doopravdy. Že v květnu 1945 svolal Heidegger německé filozofy, k projednání otázky „Jak je možné, že jsme prohráli s těmito podlidmi?“. Tato otázka byla v každém případě položena a bylo na ni i odpovězeno. Anglie si nejspíš dosud na tuto otázku nejen neodpověděla, ale nebyla ochotna si ji ani položit. Nejspíš si stále myslí, že je na hranici porážky Ruska a že Putin každou chvíli dá souhlas s mírem a přerušením palby bez jakýchkoli podmínek, jak to požaduje Foreign Office. Bez ohledu na to, že tuto instituci už všichni vnímají s ironií – asi jako „britské vědce“.
A co to má společného s Estonskem?
Právě proto jsem se vrátil k oné nezodpovězené otázce. Protože si tuto otázku vůbec v Anglii nepoložili, zrodilo se v nich přání pokračovat v politice minulé války. A politika minulé války je politikou omezování Ruska, jeho odsouzení k válce, v níž bude poraženo. No, a protože Ukrajina prohrála, tak působit na pravém křídle už nemůže, tak začíná budovat svou strategii na křídle levém.
Co na tom levém křídle máme? Je to Lotyšsko, Litva, Estonsko a Finsko (všimněte si, že se Švédsko od této pozice potichu začíná distancovat, protože v té pozici už jednou byla v Severní válce a nedopadlo to dobře). Jmenované 4 země jsou ostře protiruské a jsou ochotny být nástupištěm příští války.
Ony ale mají mnohem méně zdrojů než Ukrajina (vojenských, průmyslových i lidských)…
Tohle zkuste vysvětlit Foreign Office, které to nyní vidí asi takto? – tady máme celé 4 země, zatímco tam byla jediná Ukrajina. Navíc je mezi touto čtyřkou Finsko, což je stará Evropa, starý člen EU, země silná se silnou armádou. Takto to oni vidí, protože dokonce i v roce 1940 se Rusko hodně natrápilo, než Finsko rozdrtilo.
Skutečnost, že Finsko nedávno zrušila svoje styky a vazby s Ruskem rozbilo jeho ekonomiku.
Anglie po porážce Ukrajiny docela komicky vsází na Estonsko, s jehož pomocí chce Rusko přehrát. Nicméně oni tuto hru přesto hrají. V této hře je nejzajímavější to, že jim nemůže vyjít ani to minimum, které mají z Ukrajiny, kde přece jen bylo ohromné území s obyvateli protirusky naladěnými až do posledka, který právě nastává.
Foreign Office (FO) nejspíš nedozkoumal a nepohlídal situaci v tomto regionu:
1. Veškerá reakce baltské trojky bude záviset na pozici Polska, což sice ve FO nejspíš chápou, ale domnívají se, že reakci Polska určují oni. Tu ale určují USA. Ale pokud během posledních 50 let FO State Departamen USA (SD) byly zhruba totéž, pak nyní se mezi USA a Británií vytvořila propast vedoucí přes Kanadu a Ukrajinu a z tohoto hlediska proamerická pozice Polska činí jeho pozici nikoli pro, ale antibritskou – což FO prostě nepochopil.
2. Jednota oněch čtyř pobaltských zemí neexistuje. Litva bude nepochybně tíhnout k Polsku, Estonsko k Finsku a Litva, nacházející se mezi nimi, bude dlouho hledat, kam se má přimknout, bude se nejspíš pokoušet u Švédů, ale Ti nejspíš jen pokrčí rameny. Ve hře, kterou jsme hráli o Evropě po SVO, Litva vůbec přišla k Bělorusku. Nikoli proto, že byla proběloruská, ale proto, že potřebovala aspoň nějakou komunikaci, protože zjistila, že ji nikdo nepotřebuje…
Takže v těchto podmínkách vytvořit „Malou Antantu“ z těchto čtyř zemí, bez ohledu na zájmy Polska a USA a pod vedením Británie, se nepodaří dokonce ani ve vytvoření společné politické struktury.
Variantu války proti Rusku můžeme zformulovat následovně:
- Finové prokázali umění bojovat v roce 1940, ale už v roce 1944 jim to nebylo vůbec nic platné. Poziční válka se nepodaří, protože finská armáda je příliš malá pro tak širokou frontu. A dnešní situace je dost jiná než v zimě 1939-40.
- Estonsko a Lotyšsko jsou na východ vysunutou exklávou a organizace války na jejich území je značně ztížena oproti válce na Ukrajině, kam EU/NATO posílali velké zásilky techniky, která tam hromadně hořela ztížena a oni jen čekali dodání další vlny techniky.
Proto zde situace z vojenského hlediska tu situace vypadá beznadějně. Při jakémkoli konfliktu je pobaltská sešlost zničena hned, přičemž nebude žádná poziční válka ale klasický blitzkrieg, velmi rychlý a velmi krutý. Nejen že jde o frontu velmi dlouhou, ale představy o převaze na moři jsou při dnešní úrovni protilodních raket dost naivní a vypovídají o úrovni jejich představ o moderní válce.
Shrnuto:
Jak říkal jeden z velkých šachistů minulého století: – „Pokud soudruh hraje holandskou, netřeba mu v tom bránit“. V případě Anglického pokusu o vytvoření „Malé Antanty“ bych se přikláněl k podobnému doporučení.
Preklad: St. Hroch, 23. 3. 2025
