Igor Levitas 27. 2. 2026
Před několika dny skončily zimní olympijské hry v Miláně. Ze známých důvodů jsem je nesledoval, i když jsem sport miloval a miluji dodnes.
Nejenže jsem rád sledoval sport, ale také jsem za svou školu závodil v lyžování na mistrovství Moskvy, měl jsem sportovní výkonnostní třídu v zápase sambo a v turistice (mimochodem, málokdo ví, že i tam existovaly sportovní třídy a tituly) jsem splnil normu pro kandidáta na mistra sportu. Zkrátka „aby tělo i duše byly mladé…“.
Proto jsem byl šťastný, když jsem se dozvěděl, že v roce 1980 se v Moskvě budou konat olympijské hry. Měl jsem štěstí – byl jsem na mnoha soutěžích. Pokusím se popsat své osobní dojmy z této události. Možná to bude trochu dlouhé, a proto svůj příběh rozdělím na dvě části.
Předem varuji – kdo ode mě očekává hanlivé komentáře o jednání sovětských úřadů během olympiády, nemusí číst dál. Nejprve o tom, jak se mi podařilo dostat se na velké množství soutěží. Byl jsem na závodech ve veslování, boxu, basketbalu, vzpírání, plavání a dokonce i na finále ve fotbale… – a možná jsem ještě něco vynechal.
Začněme od lístků.
V souvislosti s největší politickou provokací USA nebyli na olympiádu vpuštěni sportovci z téměř 60 zemí. Právě, že je nepustili, protože to byla práce vlád zemí NATO a jejich nátlaku na malé státy. Je třeba říci, že někteří sportovci z těchto zemí přijeli sami, na vlastní náklady – za což byli po návratu ve své vlasti potrestáni. Důvod byl vymyšlený – údajný útok na Afghánistán. Mimochodem, po odchodu sovětských vojsk z Afghánistánu USA okupovaly Afghánistán po dobu, pokud se nemýlím, 20 let a normálně jezdily na olympiády. V souvislosti s bojkotem samozřejmě nepřijelo mnoho zahraničních turistů a lístky se prodávaly sovětským občanům, hlavně Moskvanům. Já jsem tehdy pracoval v Moskevském loutkovém divadle a jako hlavní administrátor jsem byl spojen s CDTZK (centrální ředitelství divadelních pokladen). Ale obzvláště dobré vztahy jsem měl s vedoucí oddělení dětských akcí, protože jsem pracoval hlavně s ní. Naučila mě, jaký dopis mám napsat jménem divadla, a já jsem s tímto dopisem přišel do budovy redakce novin Izvestija. U vchodu byla místnost, do které jsem vešel a oněměl – tisíce lístků na olympiádu. Byli jsme tři zaměstnanci divadla a sbírali jsme, co jsme mohli. Navíc bylo léto, divadlo obvykle pracovalo pro pionýrské tábory, bylo na cestách a my jsme neměli co dělat. Abychom si u kolegů v divadle neudělali zlou krev, sehnali jsme další lístky pro naše zaměstnance. A začaly dny věčného nadšení, protože když jsem nejezdil na soutěže, sledoval jsem je v televizi. Byl tam kanál, který vysílal jen přímé přenosy z olympiády…
Nyní o Moskvě.
Moskva byla před olympiádou uklizena a díky vedení země jsme téměř měsíc žili v Moskvě, jakou si lze představit jen ve filmu. Co udělali? Za prvé, téměř všechny děti poslali do pionýrských táborů, za druhé, rozptýlili lidi na služební cesty, za třetí, přikázali moskevským podnikům, aby na minimum omezily denní dojíždění zaměstnanců z předměstí – poslali je na dovolenou. A co je nejdůležitější – vyčistili Moskvu. Jak říká Vysockij (zemřel právě v době olympiády – ale o tom samostatně): „Nastal kritický moment – a temná síla se vkrádá.“ Této temné síly bylo v Moskvě plno. V mnoha budovách přespávali na půdách a nikdo s nimi nemohl nic dělat. Ale tady to dokázali. Z mnoha důvodů. Za prvé, do Moskvy přivezli obrovské množství policistů z jiných měst – ti začali provádět razie a vyhánět chuligány z města, za druhé – shromáždili zločince a srozumitelně jim vysvětlili situaci – ti pak sami mezi sebou nastolili pořádek. Za třetí, všechny psychopaty a disidenty zavřeli do blázinců, a to ne v Moskvě, ale v jiných městech. Ulice byly prázdné a bezpečné. Jen takový idiot jako já se mohl den před začátkem olympiády rozhodnout, že když sedím s kamarádem (bohužel již zesnulým) v kavárně na Arbatě, seznámím se se dvěma dívkami, koupím láhev vína a půjdu s nimi posedět do parku. Okamžitě mě zatkli, ani jsme se nestačili napít. Kamarád se snažil, jakoby se také zapojit, ale já jsem jim ukázal svůj divadelní průkaz a odvedli mě. Spolu s lahví. Kamarád studoval poslední ročník na MGIMO a takový výlet na policejní stanici mohl vést k tomu, že by Rusko přišlo o jednoho ze svých velvyslanců na Blízkém východě. Vedou mě po Novém Arbatě, kde není vůbec nikdo, i když je večer – jen policajti a členové domobrany. Moji průvodci se zastavili, aby si popovídali se svými kolegy, a já jsem udělal krok stranou a začal pít. Byli šokováni: „To je ale drzost, chlapče!“ a šoupli mě na policejní stanici. Ale všechno dopadlo dobře, propustili mě, pо sepsání protokolu a slíbili, že ho pošlou do práce – což bylo nejlepší, protože veškerá pošta chodila přes mně. Ale nejde o to, jaký jsem byl výtržník, ale o to, že doteď vidím centrum Moskvy v 7-8 hodin večer úplně bez lidí. Umíte si to představit!
Konec první části… A, copak? Vy jste si snad mysleli, že budu vyprávět jen o soutěžích?
Pokračování (brzy) …
