Rozhodl jsem se, že vám budu vyprávět o Arabech.
A co je důležité, pokusím se to udělat bez politiky. Dělám to obecně ze dvou důvodů:
- Drtivá většina těch, kdo mluví o Arabech a Židech, o Palestině, o Izraeli, zná od Židů jen jejich zubaře a Araby nikdy neviděla jinak než na televizní obrazovce. Ale rádi o tom mluví…
- Bude to jen esej o životě – pro mě je mnoho událostí jen příjemné a někdy i zábavné si připomenout.
Takže první Araby (nebo spíš stopy po jejich pobytu v Moskvě) jsem viděl už docela dávno. Moji vrstevníci si pamatují, že svého času byla mezi mladými muži taková móda: černé kalhoty, černé boty a bílé ponožky. Teprve když jsem přijel do Izraele, uvědomil jsem si, že tak chodí všichni Arabové a že tuto módu přivezli do SSSR arabští studenti, kterých bylo v Moskvě za mého mládí hodně. Potvrzuje to i následující případ: měl jsem přítelkyni… Ale to není nic překvapivého. Několikrát jsme se s ní setkali, pak jsme se rozešli. Po delší době jsme se náhodou setkali. A já ji pozval k sobě domů, abychom si četli knihy. Nevadilo jí to. Vešel jsem do známého bytu a byl jsem ohromen – na dveřích do ložnice visel palestinský plakát. Velmi agresivní, i když s anglickým textem. Když paní viděla mé překvapení, řekla, že má prostě jednoho milence – Palestince. Nejenže s ní spal, ale ještě se podílel na teroristické propagandě. Ale kdyby to někoho zajímalo, nezabránilo mi to v tom, abych si s ní „přečetl knihu“. Tak jsem se stal dvojčetem palestinského teroristy.
Když jsem přišel do Izraele, vůbec jsem nerozlišoval, kdo je Arab a kdo Žid. Mám na mysli východní sefardské Židy (Maročany, Jemence, Alžířany atd.) Moje první zaměstnání bylo v průmyslu výroby džusů, marmelád a pektinu. Pektin se používá při výrobě cukrářských náplní, ovocných náplní, cukrářských želé a pastilek. Takže moje první hebrejská slova byla: kbelík, hadr, čištění. Pak jsem nosil 40kg pytle a skládal je na paletu. Všechno jsem dělal sám. V SSSR jsem měl vředy a úřední výjimku ze „subotniků“*). V naší výrobě nebyli žádní Arabové. Bývali, ale nahradili jsme je my, kteří jsme přišli ze Sovětského svazu. Nahradili jsme Araby ve všem – na stavbách, při úklidu ulic a při všech těžkých pracích. Po pár měsících jsem dostal práci ve skladu prádla v nemocnici Beilinson. Ve skladu prádla pracovalo několik žen. O jedné z nich jsem si hned myslel, že je Arabka. Bylo dobře, že jsem v té době neuměl formulovat hebrejské fráze. Ukázalo se, že je to jemenská Židovka. Ale v nemocnici byli i Arabové. Několik jich pracovalo s námi – rozváželi vozíky s připraveným prádlem na oddělení. Milí kluci. Bydleli kdesi daleko a jednou týdně jich 40 přivezl autobus do práce v „Beilinsonu“ a na konci pracovního týdne je odvezl. Během týdne spali na území nemocničního areálu. Jednou jsem k nim přišel a viděl jsem stůl plný jídla a vodky. Napadlo mě – co islám? Ale obezřetně jsem mlčel. Posadili mě ke stolu a pořádně jsme se napili. I když jsem pauzíroval, protože jsem už pracoval jako sanitář a do konce směny mi zbývaly dvě hodiny.
Pak už jsem se s Araby v práci dlouho nesetkal. Až jsem se přestěhoval do jedné vesnice a začal pracovat v supermarketu jako řezník. V oddělení se mnou pracovali ještě tři mladí Arabové. Všichni jsme stáli u jednoho pultu s řeznickými noži a vše bylo bez excesů. Pravda, byli to izraelští Arabové. Nyní vám vysvětlím gradaci arabského obyvatelstva v oblasti – Palestině. Nezaměňovat se státem Palestina. Pominu historii – skutečnost: existují dvě skupiny Arabů – izraelští Arabové a Arabové žijící na území Judeje, Samaří a pásma Gazy. Ve skutečnosti – Arabové v Judeji a Samaří jsou jedno, Arabové v Gaze druhé. Začněme však izraelskými Araby. To jsou Arabové, kteří žijí ve vlastním Izraeli. Jsou občany Izraele téměř s jedinou výjimkou – neslouží v izraelské armádě. Neslouží v ní ani drúzové nebo beduíni. Drúzové jsou etnicko-náboženskou skupinou Arabů v Libanonu, Sýrii, Jordánsku a Izraeli. Beduín je termín používaný pro všechny obyvatele arabského světa, kteří žijí kočovným způsobem života. Izraelští Arabové žijí ve svých vlastních městech a vesnicích, i když arabské čtvrti jsou například i v Haifě, v Jeruzalémě, v Tel Avivu ( tam ale žijí křesťanští Arabové). Tam, kde žijí, je pátek jejich volným dnem, mají vlastní školy. Mají vlastní místní rady atd. Ale v poslední době tam žijí Arabové. Kteří také žijí v izraelských městech, mezi Židy. Není jich mnoho, ale jsou. V izraelských nemocnicích, na klinikách, v lékárnách pracuje mnoho izraelských Arabů. Téměř celý střední zdravotnický personál.
Pokud jde o Araby ze Samaří a Judska, je to složité. Mnoho z nich pracovalo v Izraeli před 7. říjnem 2023. Mnoho z nich – statisíce. Byli placeni podle izraelských zákonů. Tedy ne méně než minimum a s odvody: pojištění a nemocenská. Ale to je dlouhý příběh. Pokud jde o Araby z Gazy, Arabové z Judska a Samaří jimi většinou pohrdají. Jednou jsem se zeptal jednoho arabského kolegy, jestli byl v Gaze. Na což mi odpověděl asi takto: „Proč bych měl jezdit k těm pitomcům. Nemám s nimi nic společného.„
Přišel den a Šeherezáda (tj. já) přestala s povolenými řečmi.
*) Subotnik – pro nepamětníky: – brigády, konané v SSSR čas od času o sobotách na pomoci výrobě, nebo při úklidu pracovních a veřejných prostranství – bez nároku na mzdu. Byly celostátně vyhlašované v jednom termínu a široce propagované. Prvním jejich propagátorem byl V.I.Lenin.
