Rozhodl jsem se, že vám budu vyprávět o Arabech.
A co je důležité, pokusím se to udělat bez politiky. Dělám to obecně ze dvou důvodů (které jsem popsal posledně).
Ale najskôr krátky úvod Mariána Moravčíka:
Veľmi pravdepodobne sa rozprávanie Igora Levitasa nehodí do žiadneho zjednodušeného klišé, ktoré poznáme z našich médií. Práve preto ho uverejňujeme. Svet nie je čiernobiely, ľudia sa nedelia na dobrých a zlých a verím, že naši čitatelia z toho už vyrástli a že chápu veci sveta nadpriemerne dobre.
Takže první Araby (nebo spíš stopy po jejich pobytu v Moskvě) jsem viděl už docela dávno. Moji vrstevníci si pamatují, že svého času byla mezi mladými muži taková móda: černé kalhoty, černé boty a bílé ponožky. Teprve když jsem přijel do Izraele, uvědomil jsem si, že tak chodí všichni Arabové a že tuto módu přivezli do SSSR arabští studenti, kterých bylo v Moskvě za mého mládí hodně. Potvrzuje to i následující případ: měl jsem přítelkyni… Ale to není nic překvapivého. Několikrát jsme se s ní setkali, pak jsme se rozešli. Po delší době jsme se náhodou setkali. A já ji pozval k sobě domů, abychom si četli knihy. Nevadilo jí to. Vešel jsem do známého bytu a byl jsem ohromen – na dveřích do ložnice visel palestinský plakát. Velmi agresivní, i když s anglickým textem. Když paní viděla mé překvapení, řekla, že má prostě jednoho milence – Palestince. Nejenže s ní spal, ale ještě se podílel na teroristické propagandě. Ale kdyby to někoho zajímalo, nezabránilo mi to v tom, abych si s ní „přečetl knihu“. Tak jsem se stal dvojčetem palestinského teroristy.
Část č. 2
Upřímně řečeno, doufal jsem, že bude více otázek. Ale zřejmě všichni situaci dobře chápou a nikoho to nezajímá. Pak je divné, odkud se bere tolik hloupostí, které musím číst o Izraeli a Arabech v něm a kolem něj. A co je komické – požádejte někoho, aby napsal třeba o Somálsku, a řeknou vám: „Nebyl jsem tam, nic jsem o tom nečetl, nic o tom nevím.“ Ale na Izrael jsou všichni odborníci…
No, dobře, pojďme dál. Omlouvám se, pokud se některé epizody budou opakovat, vždy jsem rád psal o zemi, ve které žiji. Takže, skončil jsem ve své práci v supermarketu. Pokračuji. Pracovalo tam mnoho Arabů jako prodavači, pokladní, ve skladech. Tam jsem si uvědomil jednu věc – Arabové udávají, aniž by mrkli okem. Tady je příklad. Prodáváme melouny celé, rozpůlené a na čtvrtiny. Jeden můj kolega, také řezník, udělal následující: -vzal v prodejně dvě poloviny melounu, v našem řezníckém zázemí je vydlabal, dovnitř vložil drahé parfémy, obě poloviny spojil a šel k pokladně, aby je projel jako celý meloun. Ale chytili ho. Prostě někdo z jeho přátel viděl, co udělal, a prásknul ho. Na pokladně už na něj čekali.
Oni obecně mají fenomenální sklon ke krádežím. Nejjednodušší způsob: všechny pokladní jsou z arabských městeček v okolí: Džaljulija, Tajbe, Kalkilija. Samozřejmě všechny mají obrovské rodiny. A tak do obchodu přijdou příbuzní pokladní. Ona samozřejmě odebere část zboží přes pokladnu a zbytek odvezou v košíku nezaplacený. Jednoduché a elegantní. Ale nekradou jen Arabové. Můj šéf z masného oddělení, Žid, se pokusil odnést přebrané maso a nezaplatil ho. Vyhodili ho. Jaké bylo moje překvapení, když jsem ho po třech měsících potkal v obrovském supermarketu v sousedním městě, kde pracoval v bezpečnostní službě…
Po supermarketu jsem začal pracovat jako vedoucí výroby v sousední vesnici. Vyráběli jsme chasu (to, co se v Rusku nazývá salátem) ve vakuovém balení. Pracovali u mě Thajci, Izraelci a Arabové. Arabové už nebyli izraelští, ale z teritorií. Ale pracovali normálně, až na jednu výjimku… Byl tam jeden mladý kluk, se kterým jsme vedli různé rozhovory na různá témata. Ten kluk se připravoval na svatbu – oženil se s izraelskou Arabkou, aby získal izraelské občanství. To je velmi běžné, ale jsou v tom určité nuance. A pak tam byl druhý, středního věku, s věčně číhavým pohledem, málo komunikativní, s nějakými tetováními. Mladík mi vysvětlil, že jedno z tetování znamená příslušnost k jedné z teroristických organizací. Ale to bylo v mládí, odseděl si to a od té doby je prý normální. Ale dvě izraelské ženy si mi stěžovaly, že jednou řekl, že přijde čas a všichni Židé budou utopeni v moři. Šel jsem za majitelem, ale ten je levicový liberál a toho chlapa nechal pracovat. Tam jsem se přesvědčil, jaký je v Izraeli chaos s průchodem přes zátarasy. Takové případy nebyly vzácné. Přijdu do práce – moji Arabové tam nejsou. Volají – Igora nepustili. Jedu na hranici s územími. Stojí tam obrovský dav Arabů, kteří pracují v izraelských podnicích, ale nepustí je na území Izraele. Žádám vojáka, aby propustil dva s sebou, a jdu za důstojníkem do stanu. Zapisuje si jejich údaje, údaje o mém podniku a moje údaje a říká: „Teď za ně osobně ručíte.“ Jdu s dělníky k autu a u něj už stojí policista: „Proč jsi tady zaparkoval auto – to se nesmí.“ Vysvětluji mu situaci. Říká mi, že mi dá pokutu. Jsem v šoku – co já s tím mám společného, poslal mě sem majitel. On mi na to odpoví: „Tak mu tu pokutu přines. Nemáš brát Araby na práci.“ Vzal jsem pokutu a dal ji majiteli. Z mých peněz mi nic neodečetli.
Jindy jsem vzal dělníky, jeli jsme, ale vidíme před sebou zátaras a obrovskou frontu aut. Ale já musím pracovat. Moji Arabové říkají: „Pojďme to objet.“ Jeli jsme přes jiné arabské městečko, přes jeho opuštěné předměstí, kolem jejich hřbitova a pak přes pole. Myslel jsem si: „Až mě praští do hlavy, kdo mě bude hledat?“ Mimochodem, pořád jsem měl vedle sedadla kladivo. Pro případ. Ale nic se nestalo, projeli jsme.
Jednoho z našich klientů jednou zabili. Stalo se to takhle. Měl společný podnik s izraelským Arabem. Ten jednou řekl, že se domluvil s jedním dodavatelem, který je mnohem levnější. Jeli jsme do arabského města na území Taibe. Uzavřeli jsme obchod a zašli do místní restaurace na oběd. Najednou vešli tři muži s automatickými zbraněmi, vyvedli Izraelce na ulici a zastřelili ho. To je vše. A to je realita našeho života. Jinde jela rodina autem přes území. A tam v jedné vesnici byly všechny obchody u silnice. Sám jsem tam zastavil. A oni také zastavili – muž chtěl koupit hračku pro syna, který na něj čekal v autě s matkou. Zatímco byl v obchodě, vešel tam Arab, zastřelil muže a odešel. C’est la vie – jak říkají Francouzi. Teď jsem o ničem takovém neslyšel, ale jsem v Izraeli už 35 let, takže vím hodně věcí.
Mimochodem, když jsem pracoval jako řezník, pořád jsme se bavili s jedním arabským kolegou, Ibrahimem. Jednou jsem mu řekl, že chci vyměnit plot. Nejdřív mě vzal do své vesnice, do Kalkílie – prohlédli jsme si výrobky místních řemeslníků a pak mi nabídl, že mě odveze do Tulkarmu, města na územích, kde má známého zámečníka. V sobotu ráno se u mě objevil, já jsem byl ještě opilý, moc mi to nemyslelo, žena s dětmi někam odjeli a my jsme tedy s Ibrahimem jeli. Projeli jsme naším kontrolním stanovištěm, přijíždíme k městu a tam je palestinské kontrolní stanoviště a spousta aut. Řekl: „Znám jinou cestu“ a vzal mě zkratkou. Dorazili jsme, ten kluk ani nemluvil hebrejsky. Ibrahim překládal, předem jsme se domluvili, oni začali klábosit a já vyšel z dílny na ulici. A tam mi to došlo – jsem na území arabského města, prázdné ulice a ani jedna živá duše neví, kde jsem – zabijí mě a bude konec. Popohnal jsem Ibrahima a odjeli jsme, opět přes zahrady. A teprve doma, když Ibrahim odjel, mě začalo třást. V podstatě jsem nebyl tak daleko od smrti.
Tímto skončíme, už nastalo svítání a Šaherezáda ukončila povolené hovory.
(Další vyprávění závisí na rozmaru šáha, takže bude – nebude…, uvidíme, až budou hvězdy.)
