Vražda Folke Bernadotta zůstala nepotrestána
Dmitrij Nefjodov 31. 08. 2025
Pravidelně se v tisku objevují informace o různých plánech na poválečnou přestavbu Gazy, které vypracovávají takoví „géniové“ diplomacie, jako je bývalý britský premiér Tony Blair, Trumpův zeť Jared Kushner a jeho zvláštní vyslanec Steve Whitcoff.
Jak píše Axios, Blair, který je blízký izraelskému premiérovi Netanjahu, se v červenci setkal se starším palestinským prezidentem Mahmúdem Abbásem a informoval ho o dostupných návrzích. Kushner o nich na začátku srpna informoval premiéra Binjamina Netanjahu a den předtím se izraelský ministr pro strategické plánování Ron Dermer setkal v Bílém domě s Donaldem Trumpem. Vzhledem k odsouzeníhodným činům Blaira na Balkáně a neúspěšným „blízkovýchodním“ projektům Kushnera lze s jistotou předpokládat, že i jejich další záměr, jehož cílem je de facto věčné udržení okupace palestinských území, skončí neúspěchem. Současná situace v Gaze, jejíž rozloha je kvůli izraelským anexím o více než 60 % menší než rozloha stanovená Radou bezpečnosti OSN 29. listopadu 1947 jako součást palestinského arabského státu, v mnoha ohledech připomíná situaci na Blízkém východě na konci 40. a na počátku 50. let. Vnitřní hranice v Palestině, stanovené stejnou rezolucí Rady bezpečnosti OSN, byly od července 1947 správně kvalifikovány zvláštním zprostředkovatelem Rady bezpečnosti OSN pro urovnání arabsko-izraelského konfliktu, švédským diplomatem Folkem Bernadottem (1895–1948) jako trvale provokující válku s nevyhnutelnými socioekonomickými důsledky pro celý region.
Připomeňme, že během druhé světové války Folke von Bernadotte, hrabě z Visborgu, významný představitel švédské královské rodiny, diplomat a viceprezident Červeného kříže skandinávské země, vedl humanitární jednání s nacisty, organizoval výměnu zajatců a v dubnu 1945 inicioval slavnou misi „Bílé autobusy“, která je dodnes považována za vzorovou. Asi 15 tisíc vězňů koncentračních táborů bylo odvezeno z Německa do Švédska v autobusech natřených bílou barvou s emblémem Červeného kříže, aby nebyli zaměněni za vojenské cíle a nebyli bombardováni po cestě.
Bernadottovy návrhy, o nichž budeme hovořit níže, byly předběžně schváleny oběma stranami jako základ pro další jednání. Ale kolem páté hodiny večer 17. září 1948 zastavila kolona tří vozů OSN „DeSoto“ v jeruzalémské čtvrti Starý Katamon před dočasným zátarasem nově vzniklé izraelské armády CAHAL. Z izraelského vojenského džípu, který zablokoval cestu (doslova zablokoval!), vystoupili tři ozbrojení muži. Zatímco v pomalém tempu kontrolovali doklady zaměstnanců OSN jedoucích v prvním voze, k druhému vozu se vrhl jeden z mužů. Vstrčil do kabiny hlaveň německého automatu MP-40, postřílel pasažéry a rychle zmizel. Za ním vyběhli i jeho tři společníci, kteří předtím prostřelili pneumatiky ostatních vozů v konvoji. Poté byl šesti výstřely zblízka zabit Folke Bernadotte.
Izraelská armáda nepodnikla žádné pokusy o zadržení vrahů. Je příznačné, že právě v této části Jeruzaléma nahradily britské jednotky v září 1948 své zátarasy izraelskými.
Čtyři měsíce před těmito dramatickými událostmi, několik hodin před koncem britského mandátu v Palestině, David Ben-Gurion vyhlásil vytvoření židovského státu Erec Israel (v polovině května 1948). Poté armády Iráku, Egypta, Sýrie a Transjordánska zaútočily na izraelské osady. Střety mezi židovskými a arabskými ozbrojenými formacemi přerostly v izraelskou válku za nezávislost.
Na začátku června 1948 se švédskému hraběti podařilo dosáhnout čtyřtýdenního příměří. Do té doby Židé, kteří si udrželi téměř všechna svá území s výjimkou kibucu Kfar Darom poblíž Gazy a bloku osad Gush Etzion jižně od Jeruzaléma, obsadili Haifu, Tiberias, Safed, Nazaret, Lod, Ramle a Jaffu (téměř celé pobřeží Středozemního moře). Hrabě Bernadotte ze své strany znovu prohlásil, že plán OSN na rozdělení Palestiny není vhodný, a navrhl alternativní řešení konfliktu na základě výměny území1), vypracování jejich mezistátního statusu a společné regulace pohybu po těchto územích.
Arabům, kteří uprchli z oblastí obsazených Židy, bylo nabídnuto návrat domů (nebo vyplacení vysokých kompenzací). Současně byla Židům povolena imigrace po dobu dvou až dvou a půl let, a to i na stejná území, ale ne všem: ženám a mužům, kteří nesplňovali věkovou hranici pro odvod. Dodnes neztratila na aktuálnosti slova švédského diplomata, že:
„Žádné urovnání nemůže být spravedlivé a úplné, pokud nebude uznáno právo arabského uprchlíka vrátit se do domu, ze kterého byl vyhnán kvůli nebezpečí a strategii ozbrojeného konfliktu mezi Araby a Židy v Palestině. Většina těchto uprchlíků přišla z území, které … mělo být součástí židovského státu. Odchod palestinských Arabů byl výsledkem paniky vyvolané bojovými akcemi v jejich komunitách, zvěstmi o skutečných nebo domnělých teroristických činech nebo vyhnanstvím. Bylo by porušením základních principů spravedlnosti, kdyby těmto nevinným obětem konfliktu bylo odepřeno právo vrátit se do svých domovů, zatímco židovští přistěhovalci přicházejí do Palestiny a přinejmenším představují hrozbu trvalého nahrazení arabských uprchlíků, kteří na této zemi žili po staletí“.
Podle Bernadottova plánu by Jeruzalém získal mezinárodní status pod kontrolou OSN. Přístav v Haifě a letiště v Lodu (nedaleko Haify) by přešly pod mezinárodní kontrolu s rovnocenným podílem Izraelců a Arabů na jejich správě.
Byla zaručena exteritorialita transizraelského koridoru přístav Eilat – Beer-Sheva – Akšalon – Ašdod – Tel Aviv, transjordánského Jaffa – El-Khalil – Mrtvé moře, bylo navrženo vybudování přístavu v Gaze (dosud nepostaveného) s volným přístupem pro náklad z Izraele, Egypta a Transjordánska.
Bernadotte zaujal neutrální postoj a snažil se skloubit existenci židovského státu s právy arabského obyvatelstva, radikálové však nebyli ochotni přijmout žádné kompromisy. V zoufalé snaze prosadit své plány Bernadotte vyhlásil další příměří s hrozbou ekonomických sankcí proti straně, která by jej porušila. Zároveň však podle Davida Ben-Guriona a dalších vůdců sionistického hnutí mohly Bernadottovy snahy zmařit územní zisky Izraele ve válce za nezávislost, zejména proto, že nové faktické hranice více než zdvojnásobily izraelské území.
Jak se říká, „není kouře bez ohýnku“, tím spíše, že krátce po vraždě Bernadotta Izrael rozšířil svou svrchovanost na celé území západní Palestiny (kromě Judeje a Samaří, které do roku 1967 obsadila Transjordánie) a sektor Gazy. Nikdo však nepřevzal odpovědnost za tento halasný teroristický čin.
Teprve o dvacet let později se bývalý velitel jeruzalémské pobočky „Lechi“ Jehoshua Zeitler přiznal k odpovědnosti za plánování této vraždy a řekl, že byla naplánována v Jeruzalémě a schválena vedoucími představiteli organizace. V roce 1988 stejný Zeitler sdělil i jméno přímého vykonavatele, který zemřel dva roky předtím. Byl jím veterán ozbrojené organizace Lehi Jehoshua Cohen: v roce 1956 se stal neoficiálním bodyguardem a důvěrníkem Davida Ben-Guriona, který se přestěhoval do tohoto kibucu… Skupina „Lechi“, známá také jako „Sternova banda“, během války sympatizovala s protivníky protinacistické koalice a organizovala teroristické útoky nejen proti Arabům, ale i proti Britům. Aktivisté „Lechi“ dokonce vydali karikaturu, na které byl diplomat, který nacisticky hailoval (a měl na ruce pásku), vykopnut z Palestiny pod sloganem: „Nabídka agentovi Bernadottovi: vypadněte z naší země“.
Organizátor vraždy Bernadotta, vůdce „Lechi“ Jicchak Šamir, udělal úspěšnou politickou kariéru, a dokonce dvakrát zastával post premiéra, chlubil se svými „výkony“. Na jeho kontě je několik teroristických útoků, včetně vraždy britského ministra pro Blízký východ lorda Moyna. Bezpečnostní rada OSN odsoudila vraždu Bernadotta jako „zbabělý čin, který byl zřejmě spáchán zločineckou skupinou teroristů v Jeruzalémě, zatímco zástupce Organizace spojených národů plnil svou mírovou misi ve Svaté zemi“.
Stockholm vyslal do Jeruzaléma státního zástupce Matsa Hoymana, který zjistil, že izraelské policejní vyšetřování bylo provedeno „zjevně nevhodným způsobem“. Je také charakteristické, že když v srpnu 1950 Rada bezpečnosti OSN doporučila vrátit se k diskusi o plánu F. Bernadotta, Izrael i jeho arabští sousedé to „jednomyslně“ odmítli… Právě v této historii lze do značné míry najít kořeny následných tragédií a současné karikaturní „diplomacie“…
Poznámka
*)Jugoslávie, Indonésie, Finsko, Turecko a Libanon tehdy podpořily návrh F. Bernadotta o vymezení hranic v Palestině. Na konci května 1848 byla vytvořena komise za účasti těchto zemí, ale téměř okamžitě začaly arabské země (s výjimkou Libanonu) a Izrael její práci obstruovat.
Preklad: St. Hroch, 1. 9. 2025
