Andrej Školnikov *) 15.12.2022
Jistě, opuštění TTIP, TTP a TISA lze považovat za největší strategickou chybu tehdejších spojených USA a Fininternu, protože strategický cíl udržení globálního míru byl v důsledku toho uzavřen.
Lze tedy předpokládat, že USA svými chybami zkrátily dobu existence světového Pax Americana zhruba o jednu generaci, což umožnilo vznik konkurentů jak v „Áresově“ válce proti Rusku, tak v „Athénině“ válce s Čínou. Co se týče psychohistorické/mentální války, zde zatím není vidět konkurence: pravicově-liberální globální ideje oslabily, rozpadly se a prakticky shnily, ale stále k nim neexistují žádné alternativy, jen oživované staré významy. Ta může být základem identity a nalezení minulosti, ale v žádném případě ne vývoje v budoucnosti.
Vzhledem ke globálnímu trendu rozpadu globálního světa se strategie zaměřené na udržení liberální globální perspektivy a bipolárního světa USA a Číny ukázaly pro USA jako téměř nemožné (překonat globální trend je velmi obtížné).
Překonávání rozdílů
Geostrategie často čelí dvěma druhům rozporů: mezi hráči (např. USA vs. Čína) a mezi vnitřními frakcemi hráče (armáda a komsomolci v Číně). Často vzniká iluze, že pokud liberálnější frakce zvítězí ve vnitřním boji, okamžitě změní svou politiku na otevřeně kompradorský kurz, a to v plném souladu s cíli svých vnějších spojenců.
Skutečnost je však jiná. Důsledky konfrontace mezi americkými průmyslovými elitami (Donald Trump) a Fininternou/Klastrem nadnárodních společností (Joe Biden) byly často předpovídány v logice“buď, aneb“, ale v praxi se ukázalo, že situace zdaleka není tak jednoznačná. Donald Trump postupuje podle strategie“Poslední legi“ (řízené stažení z globálního světa) s prvky strategie“Americké velikost“ (reset prostřednictvím občanské války a nastolení nového řádu). Joe Biden realizuje stejnou“Poslední legi“, ale s prvky strategie“Zánik impéri“ (zničení Ameriky“otců zakladatel“ a přechod k Iberoamerice).
To znamená, že v praxi vidíme, že i když zvítězí frakce, jejíž zájmy jsou velmi blízké zájmům vnějších sil, politika se upraví, ale ne cela změní. Vysvětlení spočívá v tom, že kromě setrvačnosti systému existují také vlastní zájmy vítězných vnitřních elitních skupin, nejrůznější omezení, protiváhy, rizika a zpětné vazby, které nutí nové orgány manévrovat a hledat místní kompromisy. Bez toho – a“t“ se při neochotě rozpoutat občanskou válku děje téměř vždy – to samozřejmě možné je, ale vždy existuje riziko protichůdných dvojsmyslných výkyvů, jako je případná sabotáž armády v Afghánistánu s cílem snížit rating Joea Bidena.
K bezpodmínečné kapitulaci v domácí politice dochází pouze v případě otevřené občanské války, a i v takovém případě nevyhnutelně dochází v průběhu času ke změkčení postojů. I v extrémních případech – diktátoři v afrických zemích, chráněnci vnějších sil – začínají“subjekt“ manévrovat. Vždy budou existovat rozdíly mezi vnějšími a vnitřními silami, a pokud se podaří dosáhnout vítězství bez občanské války a rozpadu systému, zůstávají významná omezení a rizika, že se situace může obrátit.
Z historického hlediska není kulturně-politický rozkol mezi nositeli tradic, norem a hodnot západoevropské, židovsko-křesťanské civilizace (republikáni, WASP, Donald Trump atd.) a atlantické (demokraté, nadnárodní korporace, liberální globalisté, Joe Biden atd.), který se v USA objevil v roce 2016 a stále sílí, nepřekonatelný. Má šanci, že se jím časem, po desetiletích/generacích, stane, pokud se strany nebudou dlouhodobě snažit chovat se k sobě s náležitým respektem, dospět ke konsensu a žít spolu v míru.
Připomeňme si, že před sto lety se schizma, občanská válka a konfrontace mezi levicově-liberálním komunistickým projektem a konzervativními, ortodoxními tradicemi východoevropské civilizace zdály být neřešitelné. Zkoušky a vítězství ve Velké vlastenecké válce však sjednotily, umožnily přechod k levicově-konzervativní společnosti, vytvořily společný historický základ a odstranily extrémní zákruty. V současné době se sovětský a ruský kulturní kánon po evolučních změnách a bezpodmínečném vzájemném ovlivňování sblížily. Prakticky neexistují masy hlubokých ontologických rozdílů a rozporů.
K vytvoření dialektické jednoty, významnější a silnější identity však bylo zapotřebí cíle nebo společného nepřítele, proti němuž by se všechny předchozí konflikty zdály malé a bezvýznamné. Nová, nejsilnější možná pospolitost sjednocuje zastánce protichůdných názorů a umožňuje na jejím základě vytvořit nový konsenzus. Nejlépe se to daří imperiálním, síťovým identitám, které umožňují soužití původních nepřátel a antagonistů, i když historické usmíření je možné i na jiném základě, nejčastěji se společným nepřítelem v této roli.
V evropských dějinách existuje řada příkladů, kdy dříve zásadoví protivníci urovnávali rozpory přechodem ke hře win-win na úkor třetí strany. Například katolická a protestantská tradice, navzdory bolestnému a krvavému schizmatu, nucené žít spolu a neschopné zvítězit, nakonec zůstaly v rámci společné západoevropské civilizace, ale z hlediska kánonů a dogmatiky bezvýznamné Velké Schizma z roku 1054 zůstalo kulturně nepřerušeno.
Kdyby se USA zapojily do mnohaleté otevřené války, která by zpochybnila jejich existenci, rozkol by byl zažehlen, ale na světě už nebyli vhodní protivníci. Obyvatelstvo a elity se bály SSSR, ale současné Rusko a Čína neposkytují ani stín tohoto někdejšího strachu. Ten by se dal kultivovat tím, že by se dění změnilo v boj proti stínům, ale procesy globálního rozpadu světa už nabraly příliš velkou rychlost, než aby se daly protahovat.
Kdyby se USA nikdo nedotkl, během příštích 1,5-2 generací (2050) by hlavní nesmiřitelní a charismatičtí účastníci zemřeli / odešli do důchodu a mezi liberálními představiteli západoevropské civilizace a umírněnými stoupenci atlantické civilizace by se vytvořil konsensus. Ještě jedna generace (2070) na výchovu mládeže v rámci nového paradigmatu – a došlo by k syntéze s vyhazováním neproduktivního odpadu, strusky a úchylů. V důsledku toho se atlantická civilizace stala součástí západoevropské civilizace a jejím přirozeným evolučním pokračováním.
Ale ano, pokud jde o podporu národního týmu, klubová rivalita ustupuje do pozadí, ale ohrožení země je vnímáno jako důvod ke vzpomínání, neškodnému vtipkování a nic víc…
Shrňme tedy: kulturní propast, která v USA existuje, se každým rokem prohlubuje, dosáhla již civilizační úrovně a má všechny předpoklady k tomu, aby se upevnila a vedla k radikálnímu rozchodu mezi starou Západoevropskou civilizací a novou Atlantickou civilizací. Vytváření jednotlivých nepřátelských a protichůdných frakcí v rámci etnického systému nebo civilizace není nic neobvyklého; velmi často se zdá, že rozdíl, který se zdá být nepřekonatelný, přestane být z historického hlediska významný. K dosažení takového výsledku musí strany najít novou společnou, silnější identitu a/nebo společného nepřítele (společné nepřátele), boj proti němuž je přiměje zapomenout na své křivdy.
Kdyby ve světě nedocházelo ke krizím přerůstajícím v katastrofické události, přestala by současná konfrontace ovlivňovat domácí situaci v USA v roce 2050 a o něco později by byla zcela zapomenuta, stejně jako svého času ztratily na živosti rozpory mezi katolíky a protestanty v Evropě. Nikdo by však USA nedopřál desetiletí míru. Může se velmi dobře stát, že v hlavním scénáři setrvačnosti se rozkol nepodaří zacelit a riziko občanské války bude v letech 2025 až 2026 velmi vysoké.
Závěr
Po skončení studené války se mnohým zdálo, že dosažená dominance Spojených států bude trvat po celé generace, ne-li staletí, že nikdo nebude mít ani tu nejmenší šanci přiblížit se k vrcholu. Globalizace, založená na ekonomických principech, vedla k rostoucímu seskupení nadnárodních korporací a liberálnímu směřování zahraniční i domácí politiky USA. Tradiční vnitropolitické rozdělení na konvenční konzervativce a liberály, které umožňovalo elitě řídit domácí politiku, v důsledku desetiletí trvajícího driftu přesáhlo kulturní pole Západoevropské civilizace a dalo vzniknout nové Atlantické civilizaci (globalistické, liberální, protikřesťanské). Kdysi snadno zvládnutelné politické rozdělení se změnilo v kulturní a civilizační rozdělení.
V roce 2014 udělaly americké elity strategickou chybu, když odmítly TTIP a TPP. Kdyby tomu tak nebylo, nebylo by zapotřebí žádného inkluzivního kapitalismu, žádného boje proti globálnímu oteplování atd., kontrola nad většinou světa by se v průběhu let stala velmi těsnou a Čína a Rusko by neměly ani tu nejmenší šanci na odpor. Od té doby se politika USA pohybovala v rámci strategie“poslední legi“, balancovala mezi radikalizujícími se póly a vedla ke stále vážnějším a intenzivnějším rozporům.
Z hlediska historických procesů na tom není nic zvlášť nového a nezvratného; za přítomnosti silného společného protivníka, nepřítele nebo absence světové katastrofy, by v roce 2050 rozpor přestal být politickým problémem. Nezapomínejme však, že realita je stále schopna překvapit, na usmíření není čas a do tohoto boje je nyní přímo zapojena třetí síla, levicově-liberální Iberoamerika, která má velkou šanci stát se vítězem. Latinoameričané jsou vnímáni jako menší, přijatelné zlo, situační spojenec pro obě strany, v jejichž prospěch hrají dlouhé, dlouhé trendy, bojový duch, touha po spravedlnosti a pomstě.
Mezi lety 2025 a 2035 mají USA dvě zjevně protichůdné možnosti:“Zánik impéri“ (vítězství nadnárodních korporací a triumf atlantické civilizace) nebo“Velikost Amerik“ (vítězství národních průmyslových elit, WASP, Ameriky“otců zakladatel“, tradiční západoevropské civilizace).
A ještě něco: – pokud se do roku 2030 nerozhodne, začne se uzavírat strategie“velikosti Amerik“ a zůstane jen možnost zániku státu USA a jeho následného pohlcení větší Iberoamerikou…
*) Andrej Školnikov (1979) – jeden z nejlepších ruských korporátních stratégů, v posledních letech se věnuje převážně geostrategii.
Preklad: St. Hroch, 19. 12. 2022
