Esej o strategii USA: uzavřené strategie a diverzita – část 1.

Andrej Školnikov       15.12.2022

 V roce 2018 byly napsány eseje o strategiích hlavních světových hráčů, které pokrývají období do roku 2090 a následně byly zahrnuty do knihy vydané v roce 2020. V další knize o geostrategii se podrobně a zblízka podíváme na nám nejbližší období 2023-2030. Bylo by logické začít u nejsilnějších hráčů, tj. u Spojených států a klastru nadnárodních korporací. Tento článek je jedním z několika, které budou pravděpodobně tvořit kapitolu o USA – v budoucí knize.
 
Až donedávna docházelo v USA k pravidelnému zvyšování limitu státního dluhu, přičemž vládnoucí strana usilovala o to, aby se do něj dostalo co nejvíce, zatímco opozice požadovala zmírnění jejich choutek a samozřejmě uspokojení vlastního seznamu požadavků. Pokaždé se objevily obavy z platební neschopnosti, hospodářského kolapsu, rozpočtové krize a dalších katastrofálních důsledků. Ale všechno tradičně dopadlo dobře a opak by byl divný. Skutečný boj se nevedl o viditelný předmět; od počátku bylo jasné, že bude přijat, protože obě strany nebyly ochotny rozbít systém. Pro některé byl v sázce čas života bez prodlouženého limitu, čím delší, tím těžší, pro jiné další preference. Celý proces byl doprovázen blafováním, dramatickými scénkami a reklamními hrami.
 
Viditelnost a výsledky takového boje dlouho vytvářely stereotyp, podle něhož jsou všechny rozpory v USA jen hrou a nesmiřitelné pozice jsou blafem a iluzí a při naprosto jakékoli dohodě, po stanovení mezistupně, jsou strany nakonec prakticky odsouzeny ke kompromisu. Od konce druhé světové války se tato podívaná mnohokrát opakovala a vše se obvykle odehrávalo podle zavedeného scénáře. V posledních letech však rozpory přesáhly obvyklý rámec a staly se skutečně velmi hlubokými. Zamysleme se nad povahou a možnostmi překonání tohoto rozkolu i nad ztracenými/uzavřenými možnostmi do budoucna, které by mohly přispět k neutralizaci této konfrontace.
 
Na počátku 90. let 20. století, po skončení studené války, se USA staly jedinou světovou supervelmocí a mohly vysílat a prosazovat své myšlenky a zásady urbi et orbi. Růst zdrojů, které měly státy k dispozici, vedl především ke vzniku a posílení institucí specializovaných na co nejrychlejší expanzi, ovládnutí trhů a následné drancování území. Nejlépe se to samozřejmě dařilo nadnárodním korporacím. Čím více rostla jejich role a vliv, tím silnější byly liberální principy, které dávaly těmto monstrům naději, že časem překonají tradiční kulturní hranice.
 
Od poloviny 20. století dochází v USA k plynulému liberálnímu příklonu, jehož narůstání vlastně vedlo ke změně civilizačního modelu: právě tímto způsobem byl v USA zahájen přechod od západoevropské (židovsko-křesťanské, tradiční) civilizace k civilizaci atlantické (protikřesťanské, ultraliberální). Pochopení perspektiv a strategií USA je znázorněno v grafu (obr. 1), kde svislá osa ukazuje stav vnějšího světa (od ultraglobalismu po fragmentaci na lokální území) a vodorovná osa vnitřní prostředí (kontrast“konzervatismus – liberalismu“). V zájmu přesnosti by bylo možné přidat třetí osu,“pravolevo“, ale značně by to zkomplikovalo vnímání.

Od počátku 21. století je v západním tisku běžné označovat neliberální politiky za fašisty. Tento osud se nevyhnul ani Marine Le Pen ve Francii, Donaldu Trumpovi v USA, Viktoru Orbánovi v Maďarsku a mnoha dalším. Taková identifikace je založena na politických a novinářských klišé a manipulaci. Programy a projevy zmíněných státníků jsou ve skutečnosti velmi vzdálené nacismu a fašismu, jež jsou destruktivní především pro vlastní etnické systémy, protože pohlcují jejich zdroje a rozmanitost.
 
Pokud mluvíme o odmítání a negativismu vůči cizímu etnickému systému, je to nacionalismus, pokud mluvíme o lásce k vlastnímu národu, o touze posílit ho, je to vlastenectví. Hranicí mezi nacionalismem a vlastenectvím je absence/přítomnost extrémně negativních pocitů vůči jiným národům. Programy, hesla a výzvy výše zmíněných politiků jsou postaveny na vyrovnávání postojů vůči většině, na tom, že outsideři a menšiny by měli respektovat práva a zájmy většiny, ale nemusí přestat být sami sebou. Pokud jde o migranty bez státní příslušnosti, je politika jednoduchá – nepleťte si lidská práva s právy občanů, vraťte se domů. Pokud jde o cizince, kteří získali občanství – snížení sociálních dávek a plateb, i když to samozřejmě platí pro všechny povaleče, ale kdo může za to, že většina povalečů není původní národnosti? Jedná se o sociální, nikoli etnický rozdíl.
Uvedené rysy a zásady jsou charakteristické téměř pro všechny extrémní politiky na Západě, lze je směle označit za centristy, ale rozhodně ne za konzervativce v tradičním smyslu a už vůbec ne za nacionalisty, nacisty nebo fašisty.
 
Jistě, taková hra s nepochopitelnými klišé je vlastní i jiným částem politického spektra, například obviňování liberálních politiků z komunismu má stejně málo společného s realitou.
 
Můžeme tedy konstatovat, že charakter domácí politiky ve Spojených státech se natolik přiklonil k liberálnímu proudu, že političtí centristé jsou často označováni za nacionalisty, ne-li nacisty. Zatímco dříve se rozkol mezi hlavními stranami a frakcemi odehrával na tradičním kulturním poli západoevropské civilizace, v posledních letech se posunul a vytvořil nový civilizační zlom.
Současné nenormální situaci, kdy americká společnost tiše a vážně diskutuje a hovoří o vyhlídkách na občanskou válku, by se dalo předejít, kdyby pokračoval trend globalizace, ale americké elity se dopustily strategických chyb, které zastavily řadu politik.
 
Chybějící strategie USA
Po převzetí vedoucí úlohy se USA snažily nejen zabránit posílení protivníků, ale také omezit mladší spojence a vazaly. Například v polovině roku 2000 právem viděli konkurenta v Japonsku, protože čistě ekonomické trendy naznačovaly, že se do 7-10 let stane světovou ekonomickou a technologickou jedničkou a jeho náskok se bude následně zvyšovat. Výsledkem je, jak víme, že USA za použití nástrojů neekonomického vlivu a podřízeného stavu okupovaného ostrovního státu již 25 let násilně zmrazují růst a rozvoj Japonska.
V roce 2000 se USA a nadnárodní korporace Cluster / Finintern dopustili zásadních strategických chyb, které vedou k zániku světa Pax Americana před našima očima:
 
·       Uvěřili své vlastní fikci a propagandě“konce ději“, aniž by předvídali alternativy;
·       Nedorazili Rusko včas, považovali problém za vyřešený a degradaci za nezvratnou, a přešli k“demokratizac“ Blízkého východu a Střední Asie;
·       Umožnili vývoz a lokalizaci vyspělých inovativních technologií mimo USA;
·       Nezastavili hospodářský rozvoj Číny, protože byli rozptýleni hospodářskou krizí v roce 2008.
 
V roce 2012 se ukázalo, že neexistuje žádné krásné, čistě ekonomické řešení globální krize z roku 2008 a začátek vážného, skutečného růstu světové ekonomiky. To se ukázalo být pro Spojené státy velmi nepříjemným zjištěním, protože základní, klíčové principy globalizace byly, jako na nějakém základu, postaveny na ekonomické propojenosti, principech a zákonech. Je zajímavé, že právě v tomto období se toto téma vytratilo z hlavních bodů programu různých fór a kongresů.
 
Málokdo si to pamatuje, ale stávající formát G20 – setkání hlav států – byl vytvořen s cílem reformovat mezinárodní finanční brettonwoodský systém, který byl také předmětem protikrizových jednání v letech 2008 a 2009. Kýženého výsledku se nikdy nedosáhlo, zatímco Čína zároveň za všeobecné stagnace a stagnace maskované statistickými triky nadále vykazovala velmi vysoké tempo růstu, doháněla USA a formálně se stala první ekonomikou světa. Druhé funkční období Baracka Obamy se však pokusilo o přechod ke“globálnímu světu pro vyvolen“ (obr. 2), který implicitně omezil expanzi a rozmach Číny prostřednictvím Transatlantického a Transpacifického investičního a hospodářského partnerství (TTIP a TPP) a Dohody o obchodu se službami (TISA), avšak tyto projekty byly brzy zklamáním a byly uzavřeny.
 

V letech 2014 až 2020 se stále více projevovala a sílila vyhlídka, že USA ztratí své jednoznačné vedoucí postavení a status centra světového systému. Události na Ukrajině v roce 2022 byly katalyzátorem a ukazatelem toho, že i MMF vidí riziko rozpadu světa na geopolitické bloky/pan-regiony. Dva pokusy o přechod ke“globálnímu světu pro vyvolen“ (obrázek 1) se ukázaly jako neúspěšné, stejně jako plány na zavedení bipolárního světa mezi USA a Čínou. Výsledkem bylo zachování přechodného, nejistého postavení v rámci strategie“poslední legi“.
 
V letech 2021-2022 se vnitřní kulturní a civilizační rozpory ve společnosti stále více prohlubovaly a elity nenašly sílu a vůli k vytvoření konsenzu o budoucím osudu USA. Čím déle se bude prozatímní strategie“Poslední legi“ realizovat, tím menší šance budou mít USA na přežití. Nejsilnější možností, spolu s vítězstvím Donalda Trumpa v roce 2020 a začátkem rychlé občanské války, by bylo přejít na strategii“Greatness of Americ“, ale ta byla promeškána…