Ilustračné foto – Pixabay
.
S jakými výsledky by mohlo být Rusko spokojeno? Měli by být nacisté fyzicky zcela zlikvidováni, nebo by jim měla být dána šance? Mezinárodní organizace pro lidská práva a podobné organizace přestaly pracovat. Rusko bylo ze všeho vyloučeno. Můžeme sami rozhodnout, zda popravit nebo omilostnit? Pokusme se přijít těmto složitým otázkám na kloub s našimi hosty: Andrejem Bezrukovem, členem Výboru pro zahraniční a obrannou politiku RF, profesorem MGIMO; a amerikanistou, profesorem VŠE v Moskvě Dmitrijem Evstafjevem… (překlad podstatné části besedy – pozn.překl.)
Na síti jsem si dnes přečetl, že: – Hlavním výsledkem potopení křižníku „Moskva“ bylo to, že spolu s ním se potopila i celá „strana míru“ – tedy její nejnestydatější část se utopila politicky i mravně. Prosím o Váš komentář:
D.Jevstafjev: – Ocitoval jste post, který jsem napsal zrána, a „partaj míru“ je dost amorfní, ale při tom konsolidovaná skupina, která nechce naše vítězství. V ní jsou lidé velmi těsně spojeni s děním na Ukrajině, kteří tam mají své obchodní zájmy a s vedením Ukrajiny jsou velmi těsně spjati, pak jsou tam lidé, kteří prostě nechtějí další posílení vlasteneckých nálad v Rusku a bojí se jich, nevědí, co si s nimi počít, mnoho let tu předváděli „žravou dámu“ (ve prospěch svých západních patronů – pozn.překl.), vytvářeli fiktivní instituce, rozebírali rozpočet… – no a teď se z fronty vrátí skuteční lidé, zvláště, přijdou-li s vítězstvím… Takže tato „strana“ se pokusila o istanbulskou kapitulaci, což byl její maximální program, který se začal zužovat, a dnes se nám snaží prodat „mírový“ program podmíněného přiznání Krymu Rusku (pronájem na 15 let), uznání nezávislosti DNR/LNR ve hranicích k 00:00 hod. 24.února – takže ani ne v administrativních hranicích, a samozřejmě i výplatu reparací Ukrajině a sankce z nás nikdo nesundá.
Tyto jejich záměry byly anulovány prezidentem a vrchním velitelem Putinem, a nakonec i kyjevským režimem, pro nějž byla dokonce i tato varianta nepřijatelná. Tato „strana“ chtěla přelom ofenzivní fáze operace v jakýsi vleklý proces dohadování. Pro realizaci tohoto svého záměru udělali vše, přičemž mnohým v mocenských kancelářích v Moskvě se opět chce na Azurové pobřeží, svůj penthaus v New Yorku, domek v Miami na Floridě, atd. Je to v čemsi realizace hlavního principu kapitalizmu, který je o penězích a ne o nějaké vlasti, společnosti, ideologii – nejen prostě o penězích, ale o svých penězích. Takže se domnívám, že po smrti křižníku „Moskva“ přestala existovat i tato „partaj míru“ a stále méně lidí bude ochotno jí na její představy skočit.
Proč právě souvisí s potopením křižníku „Moskva“?
D.Jevstafjev: – Protože ho nepotopili žádní Ukrajinci, ale byl demonstrativně zničen za účasti minimálně dvou zemí NATO. NATO nám tam ukázalo, jak nás budou bít dál, a museli bychom být velmi krátkozrakými lidmi, abychom poté soudili o možnosti nějakého dlouhodobého míru. Nám ukázali, že nás budou zabíjet, že se žádné odvolání sankcí konat nebude. A všimněte si prohlášení pana J.Sullivana, pomocníka amerického prezidenta, který s naší „partaji míru“ vyběhl s připomenutím, že pod sankcemi zůstanou. A dobře udělal, protože „Řím zrádcům neplatí…“, ať v Moskvě zaujímají jakkoli vysoké funkce. Dle mého soudu jsou to dnes lidé, kteří během dvou hodin ztratili politickou budoucnost. Jsou ale i dobré zprávy: – tato „partaj“ se ukázala být daleko menší, než jsem si představoval. Je jistě ukřičená, agresívní, rve se o své peníze do konce. Většina z nich ale „lehla na dno“ v očekávání, jak to dopadne.
A Vy, Andreji Olegoviči souhlasíte s tím, že je taková „partaj míru“, jak o ní hovořil Dmitrij Gennadijevič?
A.Bezrukov:- Já jsem se Ukrajinou nikdy blíž nezabýval, a tím méně termonilogií. Vidím samozřejmě výsledky skupiny, o níž kolega hovoří. Vidím, že včera ruské zamini poslalo nótu vládě USA s požadavkem na zastavení dodávek zbraní kyjevskému režimu – po půldruhém měsíci války … Nevím, kolik schválení takový dokument potřebuje. Já i celou svou profesionální praxí jsem alergický na všecko, co se proti našemu státu děje, a když vidím věci jdoucí proti zájmům našeho státu. Koneckonců, dělat něco můžete i tím, že neděláte nic. Dívám se na naši ekonomickou, mediální, zahraniční politiku – mimochodem, tu není poslední 3 měsíce vidět vůbec (s výjimkou jejího ministra Lavrova) – nečinnost je tam hlasitější než konání – v době, kdy celá země musí být mobilizována. Ruku na srdce: – tam na západě bojují a umírají naši lidé, naše děti. Tam nebojují jen proti nacizmu, ale proti sjednocenému Západu, používající nacizmus jako beranidlo k rozbití naší země. Všichni všechno velmi dobře chápou, ale když vidím faktickou absenci mobilizace, pokládám si otázku: – jakým slovem se takové jednání nazývá v trestním zákoníku. Lidé ovšem mají dobrou paměť a já nevím, na co se spoléhají ti, kteří takto konají/nekonají – jak se tam asi dlouho udrží, aniž by vyvolali nejen alergii, ale výbuch se strany 80 % lidí, kteří podporují prezidenta? Nevím, na co se spoléhají – nejspíš už na nic. To ale není nejdůležitější otázka.
Když jste zahajoval tuto besedu, zeptal jste se, kde se to zastaví. Takže pro mě je nejdůležitější geografická hranice například NATO popsaná ve smlouvách … je ta či ona země, která nejenže dodává Kyjevu zbraně, ale i aktivně koordinuje každodenní činnost našeho nepřítele, mám pocit, že pokud si takto budou počínat i nadále, nerad to říkám, ale dojde na jiné druhy zbraní. Oni se totiž teď domnívají, že takto si počínat mohou, že mohou do konfliktu nalévat stále více zdrojů – ale konflikty se pak začínají rozvíjet lavinovitě. V historii se nikdy nestalo, aby ten, kdo začal konflikt, ho mohl fyzicky někde zastavit. Ten začíná fungovat sám od sebe, zdroje se začnou vlévat samy od sebe, eskalace se přirozeně zrychluje…
Teď mě ale nezajímá fyzická hranice, jako spíš směr vnitřní transformace už zahájené v zemi. To že jsme si uvědomili, že každý kontrakt s námi podepsaný ve kterékoli dikci – londýnské či jiné – byl pošlapán a neznamená už nic, že nějaký papírek, dolar, euro, už nic neznamená. Žádný ze zákonů, včetně zákonů o soukromém vlastnictví, na němž je postaven západní systém, – už nic neznamená.
Jsme v úplně novém světě.
Ještě jsme si to neuvědomili – to přichází postupně – že jestliže vám sebrali peníze, jestliže vám sebrali majetek, tak váš soused vidí to, že se to může stát i jemu, zatím ale ještě nepochopil. Všichni ti Indové, Arabové, Číňani to viděli, zaznamenali, že něco takového může být, ale ještě to emocionálně nepocítili – ale velmi brzy to pocítí… A to je konec Západního světa, který byl samotným Západem zorganizován. Protože není víra. Veškeré dohody, celý právní systém stojí na víře v dodržování zákona. Pokud taková víra není, tak není ani systém. Pak platí jen síla.
Znovu se vrátím: – toto zaměření transformace, jak se naše země bude měnit, jak se bude měnit její ekonomika, která tak či onak bude velmi brzy mobilizační, jak vymýtí prostor, až zůstanou jen lidé, kteří jen nevyplňují papíry, ale skutečně pracují, protože bude nutné produkovat jednotky, kilogramy, atd. A jak se spolu s tím bude transformovat naše vědomí, jak odletí všechny plevy, zbankrotují všechnа ta šidítka a politické nuly. A ten proces už začíná, ačkoli ještě nechytil rozum všech. My vlastně žijeme v koloniálním systému a ty lidi netřeba nazývat „pátou kolonou“, protože jsou prostě koloniální administrativou – kulturní, vzdělávací, ekonomickou – a tak utíkají do metropole se svými pasy, které musí mít, protože římský prokonzul má římský pas. Třebaže žije někde v Jeruzalémě, ale je římský a stejně tak může žít v Moskvě, ale s britským pasem… Až vás matka Británie zavolá i s vašimi penězi, vy jasně poběžíte tam. Takže, čemu se divíme? Třicet let jsme žili pod koloniálním tlakem. Sice měkkým, nechali nám státnost s jadernými zbraněmi – neokolonializmus může být velmi různý, mj. technologický, kulturní, vzdělávací, atd. Teď se začíná hroutit, přičemž ho boří oni i my.
D.Jevstafjev: – můžu k tomu něco říci?
Pátá kolona jsou lidé, kteří se skrývají a čekají, až projdou první čtyři, aby se přidali zevnitř (viz Madrid 1936). To, co se tady u nás skrývalo, jsou lidé, kteří veřejně deklarovali, že k naší zemi vůbec nepatří a jsou tu jako světoobčané kvůli výdělku. Takže jsou tou pátou kolonou. Oni jasně deklarovali, že sem nepatří – uvedu příklad ze své profese: – hlavní byla úplná integrace ruské vědy do západní vědy, nikoli do východní ani jinam. Na naší univerzitě například žádné čínské ani indické časopisy nebyly na seznamu ratingových. Takže, v jaké kvalitě jsme se tam mohli integrovat? Důstojně – kdepak! Jen sběrem jakýchsi statistických a sociologických údajů, které pro ně tam byly zajímavé pro vypracování koncepcí. To byl určitě koloniální statut, sice vyšší než u Afriky, ale níže než třeba u Indie (když byla kolonií.)
Mimochodem, vždycky se objeví dobrá zpráva… představte si, kdyby ta pátá kolona vylezla ve fázi našeho střetnutí už s NATO – ne toho dnešního „dálkového“ přes Ukrajinu…? Ale jednou k tomu dojde. Distanc zatím zkracují oni.
A.Bezrukov:– řeknu proč. Protože od samého počátku konfliktu od nás neslyšeli tvrdé prohlášení, co lze a co ne. Chovali jsme se naprosto pasivně a otevírali jim možnosti k pronikání a splnění všech jejich přání. Kdyby bylo hned oznámeno, že ty, či ony věci jsou naprosto nepřijatelné a budou považovány za vyhlášení války … myslím si, že tam příliš chrabrých lidí moc není. Oni se chystají dosáhnout svých cílů, ale nikoli cestou vlastní smrti. A do eskalace na jadernou úroveň se jim absolutně nechce.
D.Jevstafjev:– ale je tam dost bláznů, kterým asi bude nutné předvést, co to je. Tam vyrostly už dvě generace, které nemají představu, co umí jen taktická jaderná zbraň.
A.Bezrukov:– chápu, nicméně jedno z výzvědných letadel, které navádí na Černým mořem na naše objekty, může ztratit vládu nad řízením… – Dokonce se můžeme následně omluvit a případně vyplatit kompenzaci – v rublech – a do ruské banky – jak je dnes u nás zvykem…, nebo se může ztratit několik vojenských objektů, umístěných v sousedních, kdysi sovětských zemích… – možností eskalace je mnoho – bohužel jsou tam u vesla naprosto negramotní lidé – až na výjimky. Ale i tak vzdělaný člověk jako Jacob Sullivan pod tlakem svého okolí zblbnul. Takže je potřeba je vrátit do reality. Čas na terapii už byl propásnut. Odtud třeba ta drzá reakce Západu na poslední prosincový náš dokument v roce 2021. To byl výsledek nahromaděného přezírání naší zahraniční politiky. Měli jsme bojovat o každý centimetr, jak to dělají třeba Číňané, kteří nenechají bez odezvy jediný náznak nepřátelství.
A řekněte mi: – denacifikace je úplná fyzická likvidace nacistů jako lidí, nebo je třeba to dělat v rámci nějaké lidskosti?
A.Bezrukov:- opakuji, že jsem se Ukrajinou nikdy nezabýval a nerozumím jí a nechci vystupovat jako diletant. Nicméně – pokud se odrazíme od samého termínu, podívejme se, kde se naposledy denacifikace prováděla. Bylo to v Německu po roce 1945 a prováděl ji jak SSSR, tak západní spojenci. Obsahovala fyzickou likvidaci po rozsudku nad vůdci nacistického režimu a těch na vedoucích funkcích, kdo se umazali krví lidí, atd.; dále lhůty pro převýchovu pro účastníky toho procesu a přeformátování samého německého národa a vypěstování v něm alergii na nacizmus. Bylo na to třeba cca 30 let, ale bylo toho dosaženo.
Ale to, že tam dnes podporují nacistický režim na Ukrajině, není proto, že by nebyla provedena denacifikace, ale proto, že po sjednocení spojenci nechali Německo samému sobě. A kterýkoli velký národ, a Němci velkým národem jsou, se začíná hrabat ve své minulosti, hledat vše velké, aby vyložil svou historii. A mladá generace se přirozeně pokouší negovat negované. To se děje, ačkoli alergie na nacizmus, zejména ve starší generaci přetrvává. Je tedy nutné, aby stát, v němž nacizmus vládne, byl zlikvidován, a na jeho základech byl postaven nový, s alergickým vztahem k této ideologii. A k tomu může dojít jen fyzickou kontrolou nad tímto územím.
Na konci svého postu jste, Dmitriji Gennadijeviči, napsal: – „Je třeba jít dopředu, ani krok zpátky, a jen k vítězství“ – Ale co budete považovat za vítězství?
D.Jevstafjev: – já před odpovědí na Vaši otázku budu pokračovat v myšlence Andreje Olegoviče o denacifikaci. Celý problém je v tom, že my můžeme, dejme tomu, zabít lidi – určité množství lidožroutů – a že je jich tam docela hodně, bude nutné likvidovat fyzicky nebo je izolovat tak, aby se nikdy nedostali do sociálního prostředí. Ať se žerou navzájem. Pokud nacizmus/fašizmus nezabijeme, on se určitě vrátí. Nebude rozhodující, jací to budou lidé – vcelku vzato, mnozí z nich jsou sovětští lidé, kteří absolvovali mj. sovětská vojenská učiliště, kde byli sovětští politruci a četli jim sovětského Lenina – nicméně jim to nezabránilo v tom, aby se stali lidožrouty – v plném smyslu toho slova. Protože prosakující informace, jakkoli filtrované, o tom, co se dělo v batalionu AZOV, který je vlastně divizí v měřítku 2.světové války, tedy ke 20 tisícům lidí v několika regionech, to co tam prováděli, i s hlediska jejich rituálů – to jsou skutečně strašní lidé! Připomínám důležitou myšlenku kolegovu, že stačilo pouhé půldruhé generace, kterou nechali spojenci po sjednocení Německo samo sobě …
A.Bezrukov:- je tu ještě jeden důležitý faktor, u něhož stojí za to se zastavit. Co je to fašizmus a nacizmus jako jeho varianta? To je přece poslední nástroj, který finanční oligarchie spouští, když nic jiného už nefunguje. To, co se děje teď, je právě ono. Světová a především anglosaská finanční oligarchie cítí, že probíhá a zrychluje se její úpadek. Aby odsunula svůj konec, vyzývá k sobě temné síly jako poslední оporu ochotnou jít za ni bojovat. Nacpala je penězi, zbraněmi, umožnila rozvinutí satanistické ideologie. To není ukrajinský fenomén – to je fenomén globální – přesněji západní. Jen tam je to možné, jen se západní filozofií, – konec Západu. Protože svět se zhrozí, otřese se a bude se rozvíjet Východem…
D.Jevstafjev:- teď odpovím na Vaši otázku: – bude to denacifikace, demilitarizace celé Ukrajiny – jako nástroj. A dál už mohou být různé formy výstavby státu – může zůstat stát Ukrajina, může zůstat ono „Malorusko“, nebo dokonce „Záporožská seč“ – ale musí to být stát nebo státy, v nichž byla provedena úplná, hloubková denacifikace jak obyvatelstva, tak i sociálních a politických institucí, kde bude vytvořen stav netolerance jakékoli ideologie, jakékoli komunikace, jež by jen v náznaku připomínala to, co se dělo na Ukrajině posledních 30 let. Bude to dlouhý a různorodý proces.
Moje poslední otázka zní: – dokážeme to?
A.Bezrukov:- A co bude, jestliže to nedokážeme? Nebudeme – takže otázka nemá smysl. Dnes jsme začali hovořit o nacizmu a o tom, komu slouží. Ale všecky ty laboratoře, nejen na Ukrajině, ale po celém světě: – kolem Číny, kolem nás, atd. Myslíte si, že jsou jen tak? Já si nedovedu představit, že by lidé, umějící už od dětství počítat peníze, kteří se strategicky dívají na svou budoucnost (mám na mysli anglosasy), že by dělali něco jen tak. Takže ta válka se povede nejen těmito, ale i mnohem strašnějšími prostředky. Problém mají jen v tom, že oni ve skutečnosti už hnijí – a to mentálně, morálně, filozoficky. Jsou v reálné krizi. Ale jen oligarchie v krizi může pomyslet na využití biologických zbraní k odstranění strategických konkurentů. Nikdo neví, jak tyto zbraně ovlivní zemskou populaci potom. Pokud jste se rozhodli pro toto, pak jste definitivně zešíleli.
D.Jevstafjev:- Dnešní debata má název „Rusko v globální strategii Západu“ – ale Rusko v té globální strategii není! Na místě Ruska tam je, v lepším případě, řádově kolem 50 útvarů, z nichž žádný se nemůže počítat za stát. V tom horším případě je to jen bílá skvrna s rourami nataženými různými směry.
Preklad: St. Hroch, 23. 4. 2022
