Foto – archív autora
Úvodné slovo Mariána Moravčíka:
Úvahu Umenie rozpoznať talent napísal Pavol Janík pred 35 rokmi. V celkom inej spoločenskej atmosfére. Dnes je pre nás zaujímavé, že problémy, o ktorých píše a ktoré v tom čase možno videl len zasvätenec, sú v súčasnosti hlboké a ťažko prekonateľné. Úvaha pôvodne vyšla v Rudom práve v češtine. Rozhodli sme sa ju ponechať v pôvodnom znení, lebo tak lepšie vyjadruje zámer, kvôli ktorému ju s láskavým dovolením autora uverejňujeme.
.
Asi by nebylo od věci občas literární kritice, jistě také a především mladé literární kritice připomenout její základní funkci, její povinnost žít a dýchat s literaturou v přirozeném životním svazku, který se, pochopitelně, neobejde bez každodenních výměn názorů, ale především se neobejde bez partnera, bez vzájemné úcty a respektování se. Kritika by měla žít v první řade s literaturou, ne vedle ní.
A neměla by příliš pokukovat po jiných životních partnerech, neměla by se na úkor základního vztahu s literaturou příliš dvořit sémiotice, kybernetice a dalším sezónním láskám, bez nichž by však i literární život byl nudný a staromódní. Jenže ve všem je dobré umět zachovat míru a zdravý rozum, neztratit hlavu, aby se nám kritika příliš nezahleděla do svých vnitřních problémů, aby se nespokojovala s vlastními tautologiemi, v lepším případě s pomocným dokazováním svých apriorních tezí, postulátů a kategorií na živém literárním materiálu.
Jedním z produktů současného literárněkritického myšlení je právě generační přístup k hodnocení literatury, pro který je příznačný větší smysl pro generační příslušnost než smysl pro hodnotu. Takovýto přístup umožňuje pohyb především po chronologické horizontále, méně po hodnotové vertikále. Jenže chronologie autorů a děl je opravdu jen pomocnou disciplínou v oblasti literatury a nehraje ani nikdy nehrála v jejím vnitřním hodnotovém vývoji podstatnou roli. Na literatuře se podílejí paralelně všechny tvůrčí generace a ze zorného úhlu vnímatele dokonce i generace, jejichž přítomný čas je už z dnešního hlediska dobou dávno minulou. Čas v literatuře a čas literatury nás nerozděluje, ale naopak spojuje.
.
To, co nás rozděluje, jsou osobní názory, postoje, ale i styly, výrazové prostředky a postupy a zvláště samotná úroveň tvorby. Samozřejmě, bez ohledu na generace. Těšme se z těchto rozdílů, zdůrazňujme je, prosazujme a prohlubujme. Jen tak a jen skrze ně vzniká možnost mnohoaspektového průniku pod povrch skutečnosti, prostor pro vytváření nových souvislostí, intensita mnohotvárného a mnohovrstevnatého poznání a literárního zážitku.
Občas se zdá, že společně čekáme na mesiáše, který spasí naší literaturu, a celkem samozřejmě přitom nedočkavě hledíme na mladou literární generaci, plni zklamání a pochybností. Zdravý rozum, soudnost a nadhled, ale i závist a samolibost nám nedovolují vidět literární talenty mezi námi. Ale naše generace už má své Urbany, Heviery, Ferky a Puškáše. A předcházející mladé generace měly své Mináče, Války, Rúfusy, či Jaroše, Feldeky, Strážaye a Balleky. A pak dlouho trvalo, než jsme si je uvědomili! Přinejmenším tak dlouho, dokud neuplynul jejich čas mladé literární generace.
Tedy ne vždy a okamžitě závisí postavení spisovatele v literatuře a společnosti jen na jeho talentu a uměleckých výsledcích. Učme se, jak nám to jen dovolí náš slovenský naturel, vidět a rozeznávat talenty bez ohledu na generační, skupinové a osobní zájmy. A ve jménu celospolečenského zájmu rozvoje naší národní literatury vytvářejme talentům podmínky, aspoň přibližně připomínající tvůrčí podmínky práce v jiných uměleckých oblastech
(Rudé právo, 7. 3. 1987)
Mgr. art. Pavol Janík, PhD. (magister artis et philosophiae doctor)
predseda Spolku slovenských spisovateľov (2003 – 2007)
tajomník Spolku slovenských spisovateľov (1998 – 2003, 2007 – 2013)
šéfredaktor časopisu Spolku slovenských spisovateľov Literárny týždenník (2010 – 2013)
Jeho diela preložili do 28 jazykov a publikovali v 50 krajinách.
