Ilustračný obrázok: Wikimedia Commons
Andrej Perla
Západní média se snaží víc než kdy jindy. Velmi horlivě se snaží dokázat, že generál Sergej Surovikin byl buď zatčen, nebo prostě někam zmizel. Proč to mají zapotřebí a proč my v Rusku těmto hlásným troubám věříme? Pro správnou odpověď je třeba pochopit nejen to, co se stalo 24. června 2023, ale i mnohé události před sto lety.
Kdo šíří ty zvěsti, jakože generála Surovikina už zavřeli atd. On přece mediálně vystupoval minimálně – proč jeho?
Tyto a podobné zvěsti šíří především ze Západu. Jsou dva velmi důležité momenty, které vytvořily tuto situaci v Rusku po Prigožinově rеbelii:
• Západ vzal tuto rebelii jako svědectví o slabosti ruského státu. Oni doufali, že se Rusko hned zhroutí, tedy situaci podobnou roku 1917. Mýlili se, ale vzdát se své ideje, to se jim nechce, ale hlavně chápou, že tato idea je s hlediska propagandy velmi výhodná. A proto ji už celý týden prohánějí sociálními sítěmi, velkými masmédii, ukrajinskými sdělovadly, přes vše na co dosáhnou – včetně politických emigrantů a našich opozičních médií. Myšlenka je stručná: – Rusko ukázalo slabinu a každou chvíli se začne sypat.
• No, a protože tato idea nenachází oporu ve vojenských výsledcích na frontě, sahají do historie a čistek generality, provedených v Rusku před 1. světovou válkou a na počátku Velké vlastenecké války, provádí paralely s těmito situacemi a uzavírají to tím, že Surovikina dávno už nikdo neviděl, takže je ve vězení, kde ho možná vyslýchají, jeho zástupce gen. Judin je tam také, a vůbec jim nevadí, že Judin vzápětí telefonuje, že ho nikdo nesebral a že je právě doma. To ale nikoho z nich nezajímá.
Ačkoli to není nebezpečné, není to až tak nevinné. To proto, že v Rusku tato rebelie vytvořila, bohužel, dost velkou skupinu opět „vyděšených patriotů“. Říká se, že jisté množství takto vyděšených patriotů dokonce stihlo utéct za hranice, ačkoli příliš mnoho času na to neměli. Ale jisté množství vyděšených patriotů sedí teď v Moskvě a přemýšlí : – a co když znova, a kdo bude příštím?! A tito lidé, samozřejmě, očekávají čistky. A navíc: – naprosto logické, jak by se v této situaci zdálo, vystoupení ruských politiků, na toto téma situaci, bohužel, nezlepšují. Když předseda Státní dumy Volodin říká, že je třeba prověřit ty, kteří ve chvíli rebelie odjeli, a že to vůbec má být trestné, říká formálně naprosto správnou věc, ale bohužel, žene vodu na mlýn, této neurózy, tohoto vyděšení a společenské nestability – to vše na jedné straně.
A na straně druhé Rusko skutečně, v rámci své politické kultury, považuje čisty za jistých okolností za normální a dokonce nezbytné. A Rusko skutečně dnes poměřuje SVO šablonou Velké vlastenecké války (VOV) – a ta znamenala „SMERŠ“ a velmi tvrdé prověrky i nejvyšší generality. Ale VOV, to byl například generál Pavlov, zastřelený za to že nezvládl velení Západní fronty. A koneckonců už nazýváme zrádce „Vlasovci“ – takže se nacházíme mentálně tam, v roce 1941-42, naprosto přesně vyslovujeme tato maxima, která tehdy měla význam, aniž bychom je promítali do reálné situace na frontě – které na štěstí žádným rozvalem nehrozí.
Šojguova chyba
Současně ale je Rusko, nebo jeho značná část, velmi nespokojeno s vedením ministerstva obrany (MO), s ne právě nejlepšími vzory válečného umění předvedenými v průběhu SVO, se všemi „přeskupeními“, která být nemusela, s informační politikou vedenou MO – které ve společnosti vyvolaly velmi vážnou nespokojenost. A na ostří této nespokojenosti, na což se pokusil hrát právě Prigožin, se nacházel ministr obrany Šojgu a náčelník genštábu Gerasimov. Sergej Šojgu se navíc dopustil velmi podstatné chyby, když politicky nevystoupil v momentě rebelie. Nejspíš měl na práci něco jiného, ale pokud by si našel chvíli času a něco řekl, bylo by to pro něj lepší. Tuto možnost propásl, ačkoli třetina až polovina ruské veřejnosti včetně armády by si přála, aby byl tento ministr jiný.
I tady je analogie, s dobou ještě dávnější – z dob rusko-japonské války – kdy generál Kuropatkin (bývalý ministr obrany) prohrál první bitvu, ale mnohem později se ukázalo, že zásobování armády zorganizoval správně, a kdyby Rusko po první porážce přešlo do útoku, zajistilo by mu to vítězství… – to se ale ukázalo až později. Po rusko-japonské válce ale Kuropatkina nepouštěli ani na důstojnická shromáždění, protože na něho veřejnost naložila veškerou vinu za všechno špatné, co bylo v této ve válce.
Dnešní ministr obrany se nachází krůček od této Kuropatkinovy kauzy. Objektivně možná jeho mnohé kroky byly odůvodněné, ale s hlediska veřejných nálad je on tím člověkem, který nese odpovědnost za vše špatné. A veřejnost chce čistky a chce výměny – ovšem v tomto bodě naráží společnost na politiku prezidenta Putina, který nikdy nepodléhá nátlaku. Takže ministra obrany nevymění dřív, než to uzná za nezbytné – bez jakéhokoli vnějšího nátlaku.
Jak se k tomu má postavit MO?
Přitom je ale společnost opakovaně bombardována (tím se vracím na začátek) vlnou, jdoucí sice ze Západu, která tu nevyhnutelně nachází přitakávače, tedy lidi zvěsti ochotně šířící – protože „vědí víc než ostatní“… To není fatální, nicméně vážná hrozba pro společensko-politickou stabilitu v Rusku.
A mně se zdá, že pokud na MO zůstali lidé schopní dát si dohromady 2+2 i na frontě informační války, tak tito lidé nyní musí vyvinout veškeré úsilí, aby představili veřejnosti Surovikina, ale i všechny, o nichž se mluví, že jsou či nejsou zamícháni v událostech kolem rebelie – a říci, že tito lidé se zabývají svou prací a velí vojskům – takže jim teď dejte pokoj. Ukázat je na tiskovce, a stačí – ať jdou bojovat!
Preklad: St. Hroch, 3. 7. 2023