Sergej Pereslegin 25. 01. 2025

Především k tomu, co se stalo v noci z 20. na 21. ledna. Lze to vnímat velmi různě, ale to, že jsme se setkali se souborem souběžných historických událostí, přehlédnout nelze. Já jsem vlastně na sobě cítil jisté déjavu – a sice, že mi to nepřipomíná vůbec žádnou realitu. Vše mi to připomnělo klasickou rolovou hru, kdy hrají družstva, obě chtějí vyhrát, a vy přicházíte v první den na samém počátku a ptáte se, jaké mají příkazy nebo pokyny, a oni vám jich hned nasypou desítky. Problém je ale v tom, že v životě probíhá vše podstatně pomaleji.
Toto není v žádném případě kritika Trumpa, ale naopak je to první případ za velmi dlouhou dobu, kdy nově nastupující prezident jednal tak, jak se má, kdy se jeho strategie má projevit v konkrétních a rychlých pokynech a dispozicích. A to není nějaká nová kultura přístupu, ale kultura stará. Nás po mnoho let učili, že v nových podmínkách existence televize a následně sociálních sítí nemá strategie žádný význam, důležitá je určitá imidž, aby vás každá politická síla vnímala jako vlastního a program je v tomto případě věcí škodlivou, protože je to nějaká strategická sázka a někomu bude lépe a jinému hůře. Říkali nám že reálné sociální, strategické politické programy neexistují, že je to příznak dávno minulých časů.
Vy jste sám učil tomu, že tenká vrstva postinformační společnosti je skutečně tenká – nějakých 15-20 let. Nicméně reálná politika se musí vrátit a vrací se.
Vy mluvíte o 15-20 letech, ale já, mluvím-li o Americe, se začínám vážně zabývat lety padesáti. Takže tu máme událost, k jaké nedošlo od 70. let minulého století. Trump, koneckonců, porušil americký vtip o tom, že každý následující prezident musí být horší svého předchůdce. Je důležité, že Trump nás inaugurací vrací do politiky, že politika má smysl a že je možné a potřebné mít program. A že je možné tento politický program realizovat. To nemusí ale být jednoznačně dobře. Já neustále opakuji známý fakt, že ze všech známých politických představitelů jen Adolf Hitler usiloval o splnění předvolebního programu své strany, včetně věcí, které všichni považovali za čistý populizmus, nemající nic společného s realitou.
Takže Trump už představil svou politiku a přímo na inauguraci bylo zřejmé, kdo se nachází přímo s ním a jaké domluvy budou realizovány, což považuji za začátek krystalizace těchto vztahů s velkými organizacemi.
Jako vždy, když máte politiku a strategii, pak se nevyhnutelně objeví síly pro i proti této strategii. A mimochodem, k Trumpovi: – byl pouhé dva dny ve funkci a situace už se změnila ve světě i v USA. Na co Trump spoléhá? Podle něj se USA nacházejí ve stejné situaci, jako SSSR počátkem 90.let. Na občanskou válku poražená síla nemá zdroje – a hlavně patřičnou vůli. Trup má za to, že protivník (nadnárodní Amerika) vsadil vše na Trumpovu porážku, aniž by si propočítal variantu, co bude dělat v případě Trumpova vítězství. A nyní nejsou schopni se konsolidovat, nemají lídra této konsolidace, ani energii, aby ho následovali. A v těchto podmínkách Trump, velmi rozumně, začíná svou ofenzívu. Všimněte si, že prakticky všechny jeho kroky jdou v rámci národní a proti nadnárodní kampaně. Nejasnějšími příklady jsou odchod z WHO a z Pařížské dohody o klimatu.
A není náhoda , že v této době evropský soud osvobodil ty, kteří nakupovali vakcíny za nesmyslně navýšené ceny – hrozí roztržka mezi USA a EU?
Ta roztržka už je zjevná a v souvislosti s tím je zajímavá situace kolem Ruska. Trump vytýčil úkol zastavit válku během 100 dní, což by mohlo být počátkem května, což je pro Rusko dobrou tradicí. Pokud se ale někdo domnívá, že se Trump nějak nachází na straně Ruska, tak se šeredně plete. On dává naprosto jasně na vědomí, že je výhradně na straně Ameriky a vše ostatní ho zajímá výlučně z hlediska amerických zájmů.
Pokud to správně chápu, tak se územní zájmy Ruska a USA nikde neprotínají…
Nikde. On potřebuje mír, bude tlačit na obě strany, ale zajímavé je, jak na něj budou reagovat. Soudě dle toho, že Ukrajina už stihla udělat nakolik prohlášení, počínaje tím, že:
- Nyní musí Evropa platit za vydržování milionové armády (ta ale má spoustu starostí s vydržování armád vlastních a nechce se jí platit ještě kohokoli dalšího);
- Že Amerika je vinna moratoriem na dodávku zbraní Ukrajině;
- Samozřejmě, že nepřistoupí na žádné ústupky Rusku.
V nové situaci Trump potřebuje zejména mír, a to ani proruský, protože posilovat spojence Číny nechce. A ještě méně chce mír proukrajinský, protože oslabení protiváhy Číně nechce také.
Nakonec docházíme k tomu, o čem mluvíme už dávno – že rozhodne situace na frontě. Navíc je vše ještě tvrdším, protože Trump bude nejspíš tlačit na zlom slabší strany. Co to znamená?
- Situace je po každé stránce výhodná pro Ameriku. Aniž by do situace vložil příliš mnoho peněz (ty vložil už jeho předchůdce), může Trump vystoupit jako strana, která nadiktuje mír. A otevřeně řečeno, ani jedna z válčících stran proti tomu nemá co postavit. Takže tím dostal Trump výhodnou pozici pro zesílení vlivu Ameriky.
- Od počátku je nevýhodná pozice Ukrajiny, protože buď musí souhlasit s jakýmikoli požadavky, vycházeje z toho, že Amerika bude hájit zájmy Ukrajiny – prostým propočtem po 90 denním jednání o míru v podmínkách moratoria na americké dodávky by zbylo na dozbrojení Ukrajiny 10dní. Nebo se bude muset bez podpory Ameriky obejít vůbec.
Takže Amerika vyhrává v každém případě, Ukrajina už prohrála, a pro Rusko zůstává situace stále nejasná. V této situaci už nemůže vyhrát víc než USA a dává najevo, že mír bude záviset na pozici USA. Ale může ještě vyhrát i prohrát…
Dál jde o to, že Trump určitě bude vytvářet mírové podmínky z jeho vlastní pozice odpovídající oběma stranám, a přitom je jak Ukrajina, tak Rusko, označí za naprosto neodpovídající. A kolem toho se bude odvíjet konflikt v příštích třech měsících. Čím rychleji bude uzavřen mír, tím méně výhodné to bude pro Trumpa a výhodnější pro Rusko.
V tom je ale rozpor, jestliže říkáme, že výsledek bude záležet na situaci na frontě…
Právě proto, máme-li nějaké rezervy, měli bychom je co nejdřív nasadit. V této souvislosti útoky na Smolensk a další regiony Ruska právě v den Trumpovy inaugurace nepochybně zapadají do této strategie – demonstrovat své možnosti, dokud je čas. Nic jiného než výběrové útoky dronů na ruské území zřejmě Ukrajina už nabídnout nemůže. Otázkou je, co nabídne Rusko. Velmi úspěšné boje o Pokrovsk a Toreck k tomu nestačí. Právě nyní si vyjasníme, má-li Rusko rezervy, a ty urychleně nasadí – nejspíš na jižním křídle kontaktní linie. Čím méně bude řečeno při jednáních a více na válečném poli, tím lépe. Ukrajina ví, že ona už víc na frontě ukázat nemůže. Mimochodem k jasným vítězům a poraženým Ukázal se jasný vítěz – USA. V této souvislosti stojí za to poznamenat, co činí osobnost prezidenta. Dosud byli mezi vítězi Si a Erdogan – to neplatí a USA předvedly, kdo je hlavním hráčem. Dál už je naprosto jasně poražená Ukrajina, bez ohledu na to, čím skončí válka, neskončí ji Ukrajina, ale USA a Rusko.
A co setkání Zelenského s Alijevem v Davosu – čem svědčí?
O ničem. Především Zelensky se nachází v naprosto tragické pozici a samozřejmě v této situaci potřebuje mluvit s Trumpem, který ho ovšem neuctivě nepozval na svou inauguraci, takže chápu, že se v této situaci snaží najít kontakt s Erdoganem, který má velký zájem na Ukrajině, přesněji řečeno na jejím černomořském pobřeží, takže jedná s jeho proxy Alijevem. Problém je v tom, že Erdogan je nyní vítěz – v Sýrii, řešící docela úspěšně svůj kurdský problém a navíc tlačí na Izrael. Erdogan ale ví, že dny Zelenského jako prezidenta Ukrajiny jsou sečteny a nemá nejmenší zájem s ním jednat, protože by to významně zhoršilo jeho vztahy s Ruskem a nic významného by mu to nepřineslo. Zelenský mu sice může slíbit i předání Oděsy a černomořského pobřeží, ale pro Erdogana to nic znamenat nebude.
A neobává se Alijev zhoršení vztahů s Moskvou?
Nemyslím si. On už dost pokazil vztahy nepovedenou reakcí na zřícení azerbajdžánského letadla, takže jeho neoficiální rozhovor se Zelenskym k významné změně vztahu Kremlu k němu nepovede. Takže šlo nejspíš jen o předání vzkazu Erdoganovi.
V nejveselejší situaci se ocitla Evropa.
V Americe probíhá boj mezi nacionály a transnacionály, v Rusku nepochybně zvítězili nacionální síly a probíhá tvrdý pressing transnacionálů všech jejich odrůd. Komická situace byla například, když jistý činitel se domáhal vymazání ze seznamu zahraničních agentů v souvislosti s poškozením svého dobrého jména a nejvyšší soud RF na to odpověděl, že toto označení není urážkou, ale jen označuje zdroj jeho financování. Trump je jistě jasný nepřítel Ruska, ale pro nás bude snazší s ním jednat, protože otázku cizího vměšování vidí pod podobným úhlem jako my – národní stát je hlavou všeho. Evropa se ale už v roce 2023 transnacionálům vzdala. A protože se už vzdala, tak nemá vlastní struktury, pomocí nichž by s nimi mohla bojovat a bude v této politice pokračovat. My už jsme si tu řekli, že když transnacionálům neprošel atentát měli situaci uznat za prohranou. Namísto toho svolávají konferenci do Davosu, jejíž termín zasazují do termínu Trumpovy inaugurace, což znamená, že vůbec nemají politický cit, anebo se snaží předvést, že přece jen ještě něco dokáží… – a to v podmínkách, kdy to vyznívá směšně. Trump svými dekrety ke klimatu a WHO jejich program úplně zdevastoval. A oni namísto aby zazněla jejich odpovídající protiopatření tak vyprodukovali jen místní schůzku Zelenského s Alijevem.
Takový obrázek vypadá směšně a pro Evropu tragicky.
Tarnsnacionálové se chovají po známém schématu Bourbonů – „nic nezapomněli a ničemu se nenaučili“. A budou svoji americkou chybu opakovat v Evropě, ale s daleko horším efektem. A „nejchytřejší“, co mohou nyní udělat, je zákaz AFD v Německu, za což se jim dostane tvrdých reakcí v řadě oblastí, naprosto možného oddělení Bavorska, na což budou nuceni reagovat ozbrojenými silami, které nemají, a dostanou reakci současně z Ruska i z USA. V Evropě začnou jistě zajímavé události, ale v konfliktu už jednoznačně prohrála. Sice ne tak silně jako Ukrajina, protože válečné akce neprobíhají na jejím území – zatím.
Ale v nejkomičtější situaci se ocitla Británie.
Ona se kdysi proslavila „skvělou izolací“ a v roli arbitra. Nyní ale je v izolaci, ale nikoli v roli arbitra, ale vyvrhela. Situace v Británii je nyní anekdotická. Vztahy s Ruskem jsou zkaženy na nejvyšší míru – dál už je jen válka. USA přitom ukázaly, že naprosto nehodlají dále pokračovat v logice jednoty anglosaského světa. Mají své národní zájmy, zatímco anglické národní zájmy, to zatím nechápou – ať si to Anglie vyjasní sama.
A mohla by nastat situace, kdy by se naopak Anglie stala kolonií Ameriky?
To je teď i docela pravděpodobné. Hrůza Británie spočívá v tom, musí nejdříve přesvědčit Ameriku, že nemusí být špatnou kolonií, což nebude vůbec jednoduché. Její vztahy s Amerikou se prudce zhoršily, s Ruskem už nemohou být horší, s Tureckem už je v nepochybném konfliktu o Blízký východ. A teď ještě zhoršili své vztahy s Evropou, protože se snaží vést jakousi samostatnou politiku, nicméně být samostatným těžištěm se jí nepodařilo, což překvapivě není věcí armády, flotily nebo ekonomiky, nebo migrace. Je to problém jejích elit. Oni by potřebovali mít Putina nebo Trumpa, tedy silného politika, schopného zformulovat cíle Británie v této etapě, protože není vůbec jasné, kam se Británie pokouší jít.
Situace v USA bývá srovnávána se SSSR v 90.letech. A nepodobá se Británie carskému Rusku a nepodobá se Karel III. Nikolaji II., který nenašel odpověď na nastalou situaci?
Ono, pokud monarcha tvrdí, že neměl možnosti, pak se nabízí otázka ne, co nemohl udělat, ale co se udělat pokoušel – zásadní otázka. Anglie, když odešla z EU, měla naprosto určité možnosti, které byly v té době mnohem příznivější než třeba v USA, které dozrávala a zhoršovala se vnitřní krize a bylo jasné, že jak Trump, tak i následně Biden tyto problémy vyřešit nemohou…
A co dokázala Británie za těch 8 let? Kompletně je ztratila, neřešila ani jeden z národních problémů a zhoršila své pozice jak v ekonomice, v kultuře i ve vztahu k migraci, armádě a flotile, i v otázce zapojení nebo nezapojení do EU. Ona prostě překvapivě špatně sehrála ve všech směrech. Krále Karla už pomalu připravují na předání moci, což je nejspíš správné, jen to bylo třeba udělat před čtyřmi roky a ne nyní.
Británie ztrácí sílu a pokud v tom bude pokračovat … – Ukrajinu budou v každém případě dělit. Různými způsoby i ve vztahu k Rusku, které na tom může vydělat mnoho, nebo trochu – v každém případě víc, než byl stav v roce 2022. Ale na čí úkor bude tento konflikt završen, zůstává zatím otevřené. Kandidáti jsou nyní: – Německo a Francie – někdejší „Evropa vysokých rychlostí“ – nyní už žádných, a Británie. Protože Amerika, zatím nepříliš zřetelně prohlásila, že prioritou v Evropě je pro ni Polsko… – a nikoli Německo
Dle všeho soudě se bude EU snažit hrát transnacionální hru v přesvědčení, že konec historie podle Fukujamových pravidel sehraje. Co ale bude dělat Anglie, zatím neví prakticky nikdo – především sama Anglie.
Anglie dnes nemá na trůnu člověka formátu Alžběty II., která svými letitými vládcovskými zkušenostmi dokázala ne-li vyřešit, tak poradit cestu.
Máme za sebou jedno vážné turbulentní období (prosinec/leden), které skončilo 20. ledna inaugurací a razantním nástupem Trumpa. Dalších 100 dní nebude vůbec jednoduchých. Nyní bude nejzajímavější hrou Ruska a Ukrajiny velmi rychlé uzavření míru, jakoby bez Ameriky. Ukrajina toho ale není schopna a Rusku se nebude chtít. Což vytváří jistou skupinu rizik, protože Trump vyhlíží mnohem aktivněji než Putin, což je mi upřímně líto. Nicméně:
Teď bude vidět, jak bude Rusko reagovat na Trumpovy výnosy
- zda strategicky, tedy odpovědí na toto odpovíme takto, třebaže tak halasně a jen prostředníkovi vydáme nikoli hned 70 ale pár desítek jasných případů a pokynů, co budeme dělat;
- anebo bude Rusko reagovat situativně – tedy se nějak postavit ke vzniklé situaci.
A to je kritická otázka nejbližšího týdne. Za týden budeme mít kompletní odpověď.
Preklad: St. Hroch, 27. 1. 2025
Zdroje:
