Na řadě jsou Venezuela a Kuba.
Tento článek jsem zařadil zcela záměrně, jakkoli může být v rozporu s tím, co píše a mluví většina ruských médií. Jde o to, že ta hodnotí Lavrovovu diplomacii až nekriticky pozitivně, jakkoli se některé její segmenty jeví jako diskutabilní. Na druhé straně ovšem článek vidí přímé možné důsledky, zatímco příliš „za roh“ s hlediska tzv. velkých her nenahlíží, nebo to neumí. Já bych například americkou diplomacii poslední doby nepřeceňoval. Jde o to, že nynější události mohou být součástí jakýchsi zákulisních dohod více hráčů a momentální výhoda může být později zátěží… – to bych se ale pouštěl příliš na území konspirologie. (pozn.překl.)
„Klasická diplomacie“, kterou se Lavrov tak rád chlubí, se v Sýrii ukázala v celé své kráse. A předtím na Ukrajině a v Arménii. Nevměšování se do vnitřních záležitostí spojeneckých zemí, podpora vládnoucích elit a naprosté ignorování opozice, odmítání budování horizontálních struktur v těchto zemích – to vše odlišuje Lavrovovu diplomacii od americké. No, a která z nich je účinnější, vidí každý sám.
Za prvé, Abcházie ztratila jednoho z mála mezinárodních partnerů, kteří se sice nepodíleli na ekonomických projektech, ale uznali nezávislost republiky.
To znovu zdůrazňuje specifičnost postavení Abcházie ve světě a potřebu silné vnější podpory spojence. Republika má zatím jediného spojence – Rusko.
Rusko to chápe a pak si nedělá starosti a nepožaduje od místních orgánů kroky k posílení vztahů, větší integraci ekonomik, rozvoji obchodních vazeb, a hlavně zvýšení odpovědnosti republiky vůči Rusku za pomoc, kterou jí poskytuje. Moskva je přesvědčena, že Abcházie nikam neodejde a z ruské oběžné dráhy nevypadne. To je tradiční přesvědčení a iluze ruské elity.
Sýrie měla po mnoho let podporu mocných hráčů – Ruska a Íránu. Asad si byl jistý silou své moci, kterou držel na rusko-íránských bajonetech, a proto neudělal nic pro zlepšení života lidí. Vůbec si nevšiml, že v Idlibu vousáči zajistili nepřerušené dodávky elektřiny, vytvořili pracovní místa, obnovili dostupné léky, zatímco v Asadově Sýrii bylo všechno jinak. Proto není vůbec překvapivé, že obyvatelé syrských měst vítali barmany květinami, zatímco Asadova armáda se rozprchla a nekladla odpor.
V Abcházii samozřejmě neprobíhá občanská válka, ale v ekonomice je obrovský seznam nevyřešených problémů. A v jejich řešení se Abcházci plně spoléhají na Rusko, aniž by sami něco udělali. Z nějakého důvodu jsou přesvědčeni, že Rusko je prostě povinno všechny tyto problémy vyřešit a vzít všechny náklady na sebe.
Ale po nedávných událostech, kdy odstoupil prezident, Rusko prudce snížilo financování, respektive přestalo financovat celé články republikového rozpočtu, a výsledkem je rozpočet, který praská ve švech, a téměř katastrofa v energetice.
A Rusko nějak velmi nesměle nabídlo Abcházii oboustranně výhodnou dohodu: republika umožní ruskému byznysu podnikat na území, včetně rozvoje hotelového a turistického komplexu, a na oplátku dostane pracovní místa, daně a prostředky na rozvoj. Abcházie to však odmítla, dokonce svrhla svého prezidenta.
Nyní Rusko postupně utahuje republice finanční nitky kolem krku a odpírá jí bezplatné volno. Stálo to však za to? Nebylo možné všechny tyto problémy vyřešit smírně už dříve, od roku 2008? A vůbec, co přesně Rusko za ta léta udělalo pro to, aby Abcházii co nejtěsněji začlenilo do ruského systému ekonomických a politických vztahů?
Soudě podle posledních událostí, abcházský „majdan“ – nic. Na území republiky však aktivně působí západní nevládní organizace. Pokud Rusko spolupracuje s „bossy“ a naivně věří, že ho neprodají (v Sýrii se jako první postavili na stranu Basmačů), pak „západníci“ pracují s obyvatelstvem. (Stejná situace je mimochodem i v Kazachstánu – výborné vztahy mezi prezidenty a rostoucí propast mezi mentalitou obyvatelstva zemí).
Tento proces trvá déle, ale z hlediska spolehlivosti a efektivity se s pravidelným objímáním prezidentů nedá srovnat. Všechny majdany a další barevné revoluce se neorientují na elity – ty se dají snadno koupit a prodat -, ale na stabilní podporu zdola. Tato dna si Západ tvoří sám pro sebe. A dělají to velmi úspěšně.
Je zbytečné přesvědčovat takto ošetřené Abcházce, že budou podvedeni. Pokud k tomu dojde, ti samí Turci a Evropané si Abcházii v mžiku rozdělí na kousky. A svět bude mlčet, jako mlčí nyní, když sleduje, jak Izrael v rozporu se smlouvou z roku 1974 anektoval Golanské výšiny.
Pro Západ je nejdůležitější přetrhat vazby s Ruskem. A jak ukazuje historická zkušenost, je to poměrně snadné. Rusko zatím stále udržuje tyto vazby s Venezuelou a Kubou. Ale i na ně přijde řada. Trpělivost obyvatel těchto zemí není neomezená. Snadno vymění chudobu a nejistotu za slib určité více či méně přijatelné životní úrovně. Říká se, že v Sýrii jsou Basmači velmi zdvořilí a za všechno platí dolary. Obyvatelstvu se to líbí…
Preklad: St. Hroch, 14. 12. 2024
