Ilustračné foto – Pixabay free photos
Peter Akopov (preklad St. Hroch)
.
Vztahy mezi Ruskem a Čínou překračují úroveň spojenectví – Si Ťin-pching to prohlásil při jednání s Vladimirem Putinem. Ačkoli se setkání uskutečnilo formou videokonference, je považováno za plnohodnotné – proto čínský vůdce zdůraznil, že se jedná o 37. osobní setkání obou lídrů od roku 2013 (tedy od doby, kdy se Si ujal vedení Číny).
Nebýt koronaviru, počet by už dávno překročil pátou dekádu, protože Si a Putin si naposledy podali ruce v listopadu 2019 a předtím se setkávali několikrát ročně. Již brzy se však oba lídři uvidí osobně: začátkem února přiletí Putin do Pekingu. Jak pro jednání, tak pro zahajovací ceremoniál olympijských her, které USA a další anglosaské země diplomaticky bojkotují. Přesto byly olympijské hry v Pekingu v roce 2008 jedinými zahraničními hrami, které kdy zahajoval americký prezident.
A nejen George W. Bush, ale i velká část tehdejší americké elity se domnívala, že Čína se smíří s druhořadou rolí v globalizaci, zatímco Rusko bude nepříjemnou, ale regionální mocností a hlavně, že vztahy v trojúhelníku Moskva-Washington-Peking budou utvářeny především americkým vlivem. O 13 let později však vidíme zcela jiný obraz světa, než jaký měli američtí stratégové.
Ne, Rusko a Čína neuzavřely formální politicko-vojenské spojenectví, ale jejich vztah se skutečně stal nadřazeným spojenectví, pokud jej chápete jako vztah existující v rámci západního bloku. Ty jsou totiž založeny na (různé míře) závislosti mladších partnerů na starším, anglosaském partnerovi, zatímco ve vztazích mezi Ruskem a Čínou hrají zásadní roli rovnost a společný zájem. Tento zájem je jak národní (posílení vlastní země a jejího postavení ve světě), tak globální – vybudovat nový světový řád a nový systém, který vzniká na troskách atlantického projektu.
Jde o to, aby se ruiny nestaly doslovnými, to znamená, že zhroucení neúspěšné (ale neochotné si to připustit) anglosaské hegemonie nebude znamenat globální chaos a nepoškodí Čínu a Rusko, a že je zapotřebí silná rusko-čínská vazba. Strategická volba Moskvy a Pekingu ve prospěch dalšího sbližování je tedy nejen jasná, ale i nevyhnutelná. Vztahy mezi oběma zeměmi nemohou ovlivnit žádné vnější síly, a přestože je to již dlouho jasné, bylo vhodné to nyní zopakovat. A to nejen konstatováním potřeby nezávislé finanční infrastruktury, která by sloužila obchodním operacím mezi Ruskem a Čínou a kterou by nemohly ovlivňovat třetí země, i když to samo o sobě je důležitým milníkem.
Proto Si Ťin-pching zahájil rozhovor vyslovením pochval Putina, který se rozhodně staví proti pokusům zasít mezi naše dvě země neshody. Putin nedávno připomněl, že “někteří západní partneři se nepokrytě snaží vrazit klín mezi Moskvu a Peking“, a zdůraznil, že Čína a Rusko budou na tyto pokusy reagovat rozšířením partnerství a koordinací kroků na mezinárodní scéně. Jinými slovy, čím více se nás budete snažit rozdělit, tím budeme soudržnější. Mimochodem, tato Putinova poznámka přišla několik dní po videosummitu mezi Si a Bidenem a týdnem předtím se uskutečnilo video setkání mezi Bidenem a Putinem. Americká hra není pro nikoho tajemstvím: Washington stále doufá, že se mu podaří vrátit čas a rozdmýchat rusko-čínské spory, aby oslabil spojenectví mezi Moskvou a Pekingem.
Rusko a Čína jako dvě velké sousední mocnosti mají přirozeně v určitých oblastech a regionech své rivality a sporné otázky, ale Putin a Si si dobře uvědomují, že by neměli dát Američanům ani šanci hrát na jejich rozdílnost a neměli by jim dovolit, aby se snažili proměnit trhliny v rozpory.
To, co mají Rusko a Čína společného, je pro obě země nesrovnatelně větší a důležitější než cokoli, co by je mohlo skutečně a potenciálně rozdělit. V sázce je více než kdy jindy a Moskva a Peking nemají právo opakovat chybu z 60. let. Tehdy jsme si sami zničili naše spojenecké vztahy a už v 70. letech na to začali hrát Američané. Nebýt sporu na počátku 60. let, nejenže by se osudy Číny (například kulturní revoluce) a SSSR lépe vyrovnaly, ale celé dějiny světa by se možná ubíraly jinou cestou.
Ano, dějiny neznají „kdyby“, ale dávají příležitost poučit se z vlastních chyb. Rusko a Čína se dobře poučily z nedávné historie našich vztahů a nyní mohou sledovat povyk atlantických hráčů. Ti jsou zmateni – jak je možné, že před deseti lety se vše zdálo tak jasné a v zásadě řešitelné: Rusko už není globálním hráčem (dokonce i Putinovi bylo před lety doporučeno, aby se do Kremlu nevracel), že Čína dříve či později přijme roli mladšího partnera ve velké dvojce a rusko-čínské spojenectví nebude udržitelné, protože mezi Moskvou a Pekingem je příliš mnoho rozporů a nedůvěřují si.
Pro poraženého je vždy těžké přiznat porážku, zvláště když ještě není zafixovaná, ale trvá delší dobu.
Proces úpadku USA (atlantického projektu) se měří na desetiletí, nikoli na roky, a stále mají mnoho možností, jak vyvíjet tlak na Čínu a Rusko, včetně takových provokativních, jako je Tchaj-wan a Ukrajina. Strategicky však atlantisté již prohráli – a uvědomují si to nejen v Moskvě a Pekingu. Rusové a Číňané jsou jen aktivnější než ostatní, aby tento okamžik přiblížili a pojmenovali věci pravými jmény.
.
Preklad: St. Hroch, 17. 12. 2021
