Dva projekty budoucí Evropy.
Sergej Pereslegin 20240710
Přináším další ze zajímavých rozhovorů Natalije Lukovnikové s prognostikem Sergejem Peresleginem. Záměrně jsem článek o pár dní pozdržel, abych se ujistil, do jaké míry má Pereslegin ve svých závěrech pravdu, a události ukazují, že do značné (překl.)
Ilustračný obrázok: flickr
Nedávno jsme tu probírali návštěvu Módího v Rusku, mezitím proběhla řada dalších událostí a návštěv. Všechny tyto cesty a povolební změny nějak mění poměr sil v Evropě pravděpodobnost scénářů, které jste prezentoval předtím?
Začnu tím, že všechno je velmi zajímavé a naprosto nezvyklé.
Začněme Francií: – mnoho lidí, hovoří o překvapení, když v této situaci vyhrála „levice“ a LePen je až třetí, mnozí prohlašují, že je to pro Rusko špatné, jiní naopak, že to Rusko všecko zorganizovalo… On to ale není problém Rusko, a tak, že vůbec. Ať přijde k moci kdokoli, politiku Francie to neovlivní. A to nejen proto, že hlavní otázky tam řeší prezident. Nicméně situace ve Francii si zaslouží pozornost. Věnovat se lze ve dvou různých logikách:
Musíme si konečně pro sebe ujasnit, co to je demokracie. Přitom v naší době, kdy se vytváří svět technologie a umělá inteligence (AI) a už brzy se výsledky voleb budou určovat výlučně AI a tím prací programátorů sil bojujících proti sobě. Obecně vzato – kdo nažene víc robotů (botů) v soc.sítích a kdo bude mít lepší boty, ten vyhraje. To samo o sobě uzavírá více než dvousetletou éru zastupitelské demokracie jako takové. O to tu ale nejde. Je nutné velmi dobře pochopit, že zastupitelská demokracie je procedura, a říkat, že k moci přišli úplně jiní lidé, než pro které hlasoval lid, sice lze, ale nemá to smysl. Podívejme se do Francie: – to je klasická republika s mnoha politickými silami, které se různě sdružují. Posledně jsme říkali, že Macron v nevhodnou dobu, ale současně velmi včas, spustil volby. V 1.kole se velmi silně předvedla „pravice“, ve druhém se úspěšně sdružila „levice“ vytvořením faktické koalice s Macronovými centristy.
1. Vzpomeňte si ale, že naše minulá prognóza zněla – „podstatou těchto voleb je rozbití politického centra jako vlivové síly“. Přitom mně jako prognostikovi je úplně jedno, zda dojde k vychýlení vpravo nebo vlevo, protože v každém případě je centristická koalice rozbita a politika Francie bude stále hůře předvídatelná. Pravice i levice budou vystupovat každá ze své pozice, což nás neznepokojuje. My víme, jak se chová francouzská levice, v porovnání s ní jsou Bourboni naprosto reflexivní – oni nic nezapomenuli ani se ničemu nenaučili v pouhém dvacetiletém rozpětí, zatímco francouzská levice se nepoučila ani od dob Velké francouzské buržoazní revoluce. Takže budou dělat to, co vždycky: – volný přístup migrantům, což vyvolá velmi negativní reakce ve společnosti, počínaje tím, že budou lidi zabíjet přímo v ulicích. A věřte mi, že Francouzi to umí daleko lépe než takoví Poláci – prostudujte si historii Francie.
2. Prudce se zvýší množství migrantů a „levičáci“ požadují, aby jim byl udělen statut klimatických, politických uprchlíků, aby dostávali lékařskou pomoc bez pojištění – a to vše jsou peníze, které je nutné odněkud brát. A brát je, logicky, budou střední třídě, zapojením migrantů se zvýší napějí na pracovním trhu. Z toho vyplyne růst daní, prudké snížení možností střední třídy a ohromná krize na trhu právě nízko kvalifikované, levné pracovní síly. Tento obrázek si můžeme malovat v různých barvách a já si vůbec nemyslím, že dál už poleze ze všech škvír francouzský lid se sekerami. Nikoli, dál než k podpalování aut a obchodů oni nepůjdou – ale znamená to, že na příštích volbách LePen, neudělá-li nějakou úplně tupou chybu) dosáhne parlamentní většiny. Takže „levice“ to teď vše vlastnoručně odmaká. Na otázku proč? – odpovídám: – protože to tak dělali vždycky. A relativně rozumné hlasy centra nic neovlivní. Ti si sice zachovají nějaké hlasy, ale politiku budou dělat „levičáci“. Ve vzniklé situaci nemá centrum šanci balancovat mezi „levicí“ a „pravicí“, protože samo zvolení těchto lidí do parlamentu souviselo výlučně s vytvořením koalice s „levicí“.
A teď, proč je to zajímavé.
V Evropě probíhá celá hromada velmi svérázných procesů a lze docela jistě říci, že tam vytváří cosi na způsob „stojící vlny“, kdy v některých místech dojde ke konsolidaci a v jiných za se k destrukci. Pro EU to přitom vychází nastejno, protože pro ni jak konsolidace na národní půdě, tak i destrukce, jsou stejně nepříjemné procesy. Tvrdím, že Macron (intuitivně nebo s nápovědou) provedl volby v pravý čas, protože prudká změna doleva, stejně jako do prava, jistě není v zájmu Francie, ale donutí ji to zaujmout jasnou pozici. A konsolidace národa probíhá jedině kolem pozice, a právě z tohoto hlediska proběhly volby v pravou chvíli. Všimněte si rekordně vysoké účasti ve volbách za posledních 50 let, což ukazuje na růst pasionárnosti ve Francii i na růst zájmu Francouzů o politiku. Začíná se formovat jeden z pólů EU – Francie.
Jaký vztah k Francii má cesta Orbána do Moskvy?
Já nezpochybňuji Orbánův zájem o mír na Ukrajině, protože války tam už má plné zuby. Ale problém, který řešil Orbán vůbec s válečnými akcemi nesouvisí – třebaže s Putinem jistě o válce mluvil. Máme tu druhý projekt Evropy – nové „Rakousko-Uhersko“, v novém pojetí naopak „Maďarsko-Rakousko“. Maďarsko daleko lépe využilo období mezi kovidem a dneškem a nyní je místem soustředění těch struktur EU, které nejsou spokojeny s eurobyrokracií a chtěly by najít nějaké jiné řešení. Takže Francie a Maďarsko jsou dva různé póly dvou různých politik, dvou různých projektů a dvou různých budoucností Evropy a EU. Já jsem s potěšením pozoroval synchronnost událostí – sice, dle mého, nebylo třeba tak spěchat, ale pokud už hra jde takovým způsobem, je tato synchronizace nevyhnutelná. Oběma diktuje aktuální situace a ani jeden z nich nemá dost času.
Co je ještě zajímavé? To, že si Orbán nejspíš četl učebnice historie (byť třeba v dětství) a došla mu důležitá okolnost: – Rakousko-Uhersko, jako velké mozaikové impérium, s obrovským potenciálem, který byl nesmyslně poztrácen v 1.světové válce, může vzniknout znovu. Už ne jako stát, ale jako určité velmi důležité společenství…
Co tedy Orbánovi vlastně došlo?
Jestliže Francii, s hlediska konsolidace, pozice Ruska zajímá docela málo, pak pro Maďarsko, „Maďarsko-Rakousko“, „Rakousko-Maďarsko“ a jakýkoli projekt tohoto typu, pak v zájmu jeho uskutečnitelnosti musí být Rusko nikoli neutrální, ale musí ho podporovat. Toto pole Ruska Orbán nyní zajišťuje a já nemohu neuznat chytrost jeho kroků a přesnost jeho politiky. Orbán nyní vsadil na zakončení války do konce tohoto roku, protože sehraje ve prospěch jeho a jeho projektu. Šance na to nejsou jistě stoprocentní, ale jsou vysoké.
Znamená to, že ve prospěch Francie hraje prodloužení války?
Samozřejmě, že to právě toto znamená. Proto relativně rozumní politologové říkají, že ať přijde k moci ve Francii kdokoli, bude Francie všemožně podporovat Ukrajinu a bude se snažit o rozšíření a prodloužení této války.
EU se, značně opožděně, zabývá velmi aktivními činnostmi. Místy se mu daří, jinde nikoli – místy se stává až hrdinkou vtipů… Například na prohlášení Holandska, že dodá Ukrajině letouny F-16, Rusko pokrčilo rameny a odpovědělo, že bude tyto letouny považovat za oprávněné cíle. Na to Holanďané prohlásili, že jsou nanejvýš pobouřeni tímto Putinovým prohlášením, protože toto prohlášení ukazuje, že chce mír jen z pozice síly a hrozeb, na což oni (Holanďané) samozřejmě nikdy nepřistoupí. Holandsko bylo kdysi velmi vlivným impériem, nicméně s historickou zkušeností a pozicí přece mohlo kolem sebe vytvořit mikroregion v rámci Evropy – ale ani se o to nepokusilo.
Ale co když je cílem tohoto prohlášení nasvítit Holandsko v souvislosti s volbou nového generálního tajemníka NATO?
Naprosto přesně! Vypadá to tak, že na sebe pravidelně upozorňují, aby se o nich a jejich ambicích vědělo. Ale ta hra se jim nedaří. Protože nemají politiku. Protože, kdyby měli dobré politické řešení, mohli například daleko snáz nalézt kontakt mezi bojujícími stranami, s ohledem na svou pomoc poskytovanou Ukrajině.
Dokonce i Macronovi se hra podařila. Přestože těmi volbami mnohé pro sebe prohrál, ale jistě zlepšil pozici Francie a poskytl jí možnost udělat další krok.
Třetí volba:
Je tu ještě třetí plán, ale o něm se mi zatím nechce vůbec mluvit, protože velmi dobře chápu britskou politickou konstrukci:
– Ano, máme před sebou obrovský objem porážek, budeme mít úplně jinou politickou strukturu Dolní sněmovny, ale Anglie nehraje evropskou hru, ale svou vlastní hru. A tady to pro ni nejspíš vypadá dost neúspěšně.
V čem je problém?
Anglie je zemí s nejstarší, nejvyškolenější, nejproduktivnější demokracií. Jistěže zastupitelskou, omezenou – nicméně fungující. Na rozdíl od mnoha jiných demokracií. V Anglii existuje už dvě stě let velmi přesná formule: – „chcete-li změny, musí k moci přijít konzervativci, ale chcete-li zmrazit konflikty, předejte moc liberálům/labouristům“.
Jde o to, že anglické parlamenty jsou velmi nestabilní. Takže, potřebujete-li provést nějaké rázné akce a máte u moci labouristickou skupinu, pak konzervativci vyvinou maximální úsilí, včetně kontroly nad řadou ministerstev přes tajemníky, atd, aby nic z toho nevyšlo. Vládnou-li konzervativci, a reformy provádějí oni, pak labouristé mohou jen velmi obtížně namítat proti provedení této reformy, proto to bývá reforma, za kterou oni sami vystupovali. A tato zvláštnost politického života Anglie je velmi dobře známa.
Sunnak měl jako ministerský předseda řadu nedostatků (mimo jiné i svou národnost), nicméně měl pozici a mohl směrovat Anglii potřebným směrem, a právě skutečnost, že to byla Anglie konzervativců, mu tuto možnost dávala. Nyní se Anglie ponoří do jednání kolem operativní situace a řešení lokálních problémů, čímž se celý život zabývali labouristé a budou i nadále. To není francouzská situace, kde „levice“ bude rozhoupávat loďku. Angličtí labouristé nic rozhoupávat nebudou a vezmou si zkrátka pauzu. Budou využívat svých možností v dolní sněmovně, aby prosadili příslušná jmenování a rozhodnutí, ale chraňbůh, nic v anglickém životě neměnit.
Podle mého názoru se Evropa posunula dopředu při realizaci své, možná ne úplně viditelné, strategie, zatímco Anglie zaostává.
Má, v této souvislosti smysl analyzovat konkrétní figury, kdy jedno jmenování se zabývá podporou Izraele a druhé (tradiční muslimka) tuto politiku podporovat nemůže?
A jako vždy nic uděláno nebude… A tak si povedou i nadále. V jistém smyslu to bylo předvídatelné, ale ne kvůli Sunnakovi. Dalo se to předvídat proto, že konzervativci nejspíš ztratili schopnost vynášet výrazné a talentované konzervativní osobnosti. Měli Winstona Churchilla, Margaret Thatcher… – ale srovnejte je s Liz Truss, kterou strana považovala za novou Thatcher, ale ona nebyla ani jejím stínem, spíš anekdotou. Konzervativci prožívají personální krizi. Ovšem výrazně talentované osobnosti nejsou vidět ani u labouristů (což od nich, ostatně, ani nikdo nevyžadoval).
Takže krize konzervativní strany je pro Anglii daleko vážnější než krize centristů pro Francii. A toto je nejspíš základní závěr z toho, co se stalo.
Preklad: St. Hroch, 13. 7. 2024
Zdroje: