„BUSSINES ON LINE“ – Vasilij Kašin*) 9. června 2026
„Náš předválečný model vztahů s Evropou měl polokoloniální charakter. Předpokládal trvalý, velmi velký přebytek běžného účtu, trvalý obrovský obchodní přebytek a investování všech získaných prostředků do Evropy. Jedná se o nelegitimní model ekonomického rozvoje, který nemá právo na existenci. A nejdůležitějším výsledkem SVO je její zničení,“ říká známý politolog, vojenský expert a člen Rady pro zahraniční a obrannou politiku Vasilij Kašin. V rozhovoru pro „BIZNES Online“ vysvětlil, proč útoky na centra rozhodování v Kyjevě nepřinesou požadovaný efekt, zda je možné překonat patovou situaci na linii styku a jaký výsledek íránského konfliktu je pro Rusko výhodný.“
Níže je druhá část rozhovoru…
*
Proč si myslíte, že Evropa chce ukončit bojové operace?
— Evropa by v tuto chvíli také ráda ukončila válku na současné linii fronty. Ale samozřejmě je jejich postoj k jakýmkoli souvisejícím podmínkám mnohem horší. Je pro nás nepřijatelný. A zde vstupuje do hry jednak otázka účasti Ukrajiny v aliancích a jednak otázka rozmístění jakýchkoli zahraničních vojsk na území Ukrajiny. Existuje „koalice ochotných“. Zdá se, že otázka NATO již odpadla. Při vstupu Ukrajiny do Evropské unie je však důležitý také její status. Evropská unie má nyní významnou složku v oblasti obrany a bezpečnosti. Zároveň je však důležité si uvědomit, že existují tři země Evropské unie (Rakousko, Irsko a Malta), které mají zvláštní status a neúčastní se vojenských dohod týkajících se společné obrany.
To znamená, že teoreticky existují právní precedenty, které by umožnily skloubit vstup Ukrajiny do Evropské unie s její neutralitou. Zde se můžeme setkat s odporem ze strany Evropy. Ale podle všeho, co vím a co jsem viděl, nemá Evropská unie v současné době v zásadě zájem na nekonečné válce.
Je jasné, že s Evropskou unií nebudeme mít normální vztahy
Ale Evropská unie se militarizuje. Neznamená to snad, že se připravuje na další fázi války s Ruskem?
— Je jasné, že s Evropskou unií nebudeme mít normální vztahy. To je jasné oběma stranám. Čeká nás dlouhá studená válka v Evropě. Evropská unie bude Rusko považovat za hlavního nepřítele. To znamená, že jak oni, tak my budeme i nadále posilovat vojenský potenciál. Zároveň se však obě strany budou s největší pravděpodobností vyhýbat skutečným konfliktům. V Evropě se dočkáme opakování situace z 60. a první poloviny 70. let.
Myslíte si, že k nové válce Ruska s Evropou, o které se nyní všichni baví, nedojde?
— Myslím si, že pravděpodobnost nové války Ruska s Evropou je malá. Je to samozřejmě možný, ale nepravděpodobný vývoj událostí, protože v takovém případě bychom čelili jaderné eskalaci a naprosté katastrofě.
A má smysl, jak říká Sergej Karaganov, strašit Evropany, kteří ztratili strach, naším možným jaderným úderem?
— Sergej Karaganov říká, že Evropa je náš hlavní protivník, který bude usilovat o vyčerpání, a nakonec o porážku Ruska. Proto je třeba zlomit jejich vůli, uštědřit jim porážku. To je srozumitelná logika. Opravdu bychom měli mít možnost dosáhnout rozhodující převahy nad Evropou.
Z mého pohledu je však těžké toho dosáhnout v rámci speciální vojenské operace. V rámci následného závodu ve zbrojení, politického boje, který se bude odehrávat na periferních směrech, například v Africe, na postsovětském prostoru, v ekonomické sféře, je to možné. Tím spíše, že Evropa utrpěla nejtěžší ekonomické ztráty v důsledku konfrontace s Ruskem.
Ale i my jsme utrpěli ztráty.
— Ztráty Evropy v důsledku SVO jsou mnohem větší, zatímco Rusko získalo více. V zásadě měl náš předválečný model vztahů s Evropou polokoloniální charakter. Předpokládal trvalý, velmi velký přebytek běžného účtu, trvalý obrovský obchodní přebytek a investování všech získaných prostředků do Evropy. Jedná se o nelegitimní model ekonomického rozvoje, který nemá právo na existenci. A nejdůležitějším výsledkem SVO je zničení tohoto modelu.
Tento model byl jednoznačně polokoloniální a umožňoval Evropanům nás vykořisťovat. My jsme je prostě živili. Všechny prostředky, které jsme vydělali, jsme investovali do Evropy. Byla to práce pro nepřítele. Důkazem toho je vývoj ruské a evropské ekonomiky po přerušení vztahů. Rusko čelilo v roce 2022 velmi mírnému poklesu a v letech 2023–2024 dobrému růstu. V roce 2025 u nás pod vlivem vnitřních nerovnováh začalo zpomalení, nyní dochází k poklesu.
V Evropě však probíhá nepřetržitý a prohlubující se ekonomický pokles. Od roku 2022 je patrné zhoršení ekonomické situace. A to i přesto, že se přímo neúčastní války.
Vychází nám tedy, že jedním z hlavních cílů SVO je přetvořit ruské elity, které přispěly k tomu, že se Rusko stalo polokolonií Evropy?
— Samozřejmě, k tomu docházelo díky tomu, že se u nás vytvořila určitá struktura našich podnikatelských elit, určitá struktura ekonomiky, která se odrážela v politice. SVO vedla k obrovskému přerozdělení zdrojů a moci v Rusku, v ruské ekonomice. Takového přerozdělení by bez SVO nebylo možné dosáhnout. Bylo by zapotřebí vážného vnitřního konfliktu. Ten se však neodehrál. Prostě došlo k odchodu celých vrstev ruské obchodní, politické a kulturní elity, která opustila zemi, zřejmě v očekávání brzké porážky Ruska. Nebo proto, že jejich zahraniční zájmy byly pro ně důležitější než ty vnitroruské. Pro Rusko bylo důležité, že tak učinili z vlastní iniciativy. Není to výsledek masových střetů nebo represí, k nimž by bylo nutné přistoupit bez SVO, aby se dosáhlo stejného výsledku.
Obrovské ekonomické pouto mezi Ruskem a Evropou je nyní rovněž přerušeno. A vidíme, že v této fázi nemá ani Rusko, ani EU chuť pracovat na obnovení těchto vazeb.
V Evropě to souvisí s tím, že si uvědomují a přiznávají své ekonomické ztráty a snaží se v současné fázi využít konflikt s Ruskem jako mocný nástroj transformace Evropské unie. To znamená, že v základu dynamiky rusko-evropského střetu leží vnitřní procesy, a to jak v Rusku, tak v Evropě. A vnitřní hybné síly tohoto střetu z nás budou dělat nepřátele, bez ohledu na to, jaké budou strategické kalkulace.
Naším úkolem je proto dát tomuto střetu stabilní a předvídatelný charakter podle vzoru střetu za studené války. Jsme nepřátelé, budeme se snažit jednat proti zájmům toho druhého, budeme hromadit vojenský potenciál. Musíme však mít funkční komunikační kanály. Musíme se vyhnout přímému vojenskému střetu. Nepotřebujeme přímý vojenský střet, protože všichni žijeme převážně v Evropě. Většina obyvatel Ruska, ať už se jakkoli snažíme o rozvoj Sibiře a Dálného východu, bude v nejbližších desetiletích žít v evropské části země. Proto nepotřebujeme války s Evropskou unií, ale budeme se snažit jednat proti zájmům toho druhého po celém světě. Bude probíhat propaganda, zřejmě budou prováděny nějaké tajné operace a podobně.
A je nová studená válka normální?
— Nová studená válka není jen normální, ale velmi dobrá. Na studenou válku vzpomínají jak u nás, tak v Evropě spíše s nostalgií. A pro Evropany i pro sovětské občany byla 60. a 70. léta dobrým obdobím. Byla to éra ekonomického růstu. Navzdory vysokým vojenským výdajům paradoxně rostly jak ekonomiky, tak i životní úroveň. Objevovaly se vrstvy relativně zajištěných lidí, kteří vedli pohodlný život. Elity musely v podmínkách konfrontace myslet jednak na reálnou výrobu a technologie, a jednak na vlastní obyvatelstvo.
A když studená válka skončila, Evropané přesunuli své továrny do Číny. My jsme začali obchodovat s ropou a všechno ostatní nakupovat v zahraničí. Z globalizace toho typu, která nastala po studené válce, nevychází nic dobrého. Dobré vychází z konfrontace.
„Na studenou válku vzpomínají jak u nás, tak v Evropě spíše s nostalgií“
A co kdyby problém SVO mohly vyřešit ne jaderné, ale bodové údery na konkrétní osoby a objekty na Ukrajině?
— Technicky je možné tyto údery provést. Například zaútočíte během pracovního dne hypersonickou raketou na budovy ukrajinské centrální banky, ministerstva financí, kanceláře prezidenta na Bankové ulici, Nejvyšší rady a řady dalších funkčně důležitých struktur. Samozřejmě narušíte správní proces, zabijete určitý počet cenných specialistů ve státní správě, které je těžké nahradit. A to výrazně zkomplikuje život protivníkovi. Ukrajina však nepřijde o správu.
Existuje názor, že to neděláme jen proto, že kdysi Vladimir Putin osobně slíbil izraelskému premiérovi, že se Zelenského nedotkne.
— Nejde jen o Zelenského. Putin přece neslíbil, že se nedotkne všech těch lidí, kteří pracují ve strukturách, které jsem jmenoval. Sliby, které mohly být dány izraelskému premiérovi, byly učiněny v kontextu jednání, která probíhala a která ukrajinská strana již dávno pohřbila. Lze také připomenout, že Zelensky sám prohlásil, že by si přál mít možnost zabít ruského prezidenta. Takže si nemyslím, že by to byl rozhodující faktor.
To znamená, že máme v zásadě volné ruce?
— Jsou volné. A to bude nepochybně s uspokojením přijato značnou částí ruské společnosti. Ale to s největší pravděpodobností nepřinese rozhodující strategický výsledek. Efekt bude opačný. Na místo zabitých přijdou lidé, kteří již nebudou mít žádný zájem o jednání. Potvrdila to íránská zkušenost z roku 2026, kdy zabití téměř celého íránského vedení (více než 40) nijak nezlepšilo, ale spíše zhoršilo strategickou pozici Izraele a USA.
To je prostě důkaz toho, že takové efektní tahy, kdy okamžitě zničíte velké množství politických vůdců protivníka, vás zdaleka ne vždy dovedou k dosažení válečných cílů. A v některých případech vás od nich mohou dokonce vzdálit.
Znamená to tedy, že naším vítězstvím je Anchorage? Ale není to už příliš na dlouhé lokte?
— Probíhá těžká válka. Pokud ji dokážeme letos ukončit za podmínek z Anchorage, bude to náš velký úspěch. Nic samozřejmě nelze zaručit. Máme co do činění se skutečným nepřítelem, který má obrovské zdroje a který je také připraven bojovat. Zde je pro nás pravděpodobně velkým problémem absence nezbytné psychologické a informační přípravy na válku až do roku 2022, kdy byla Ukrajina vykreslována jako nějaký operetní stát, boxovací pytel. To vše bylo špatné. V budoucnu se musíme podobných chyb vyvarovat. Ale celkově jsme z vojenského hlediska dosáhli velmi mnoho. Vzhledem k tomu, jaká síla nám stála a stojí v cestě.
To znamená, že nevylučujete, že dohody o ukončení konfliktu mohou být dosaženy již v tomto roce?
— To připouštím.
A za jakých podmínek nakonec?
— Myslím, že za podmínky, že nám zůstane celý Donbas. Nevidím žádné známky toho, že by Rusko bylo ochotno vzdát se požadavků vůči Ukrajině, aby opustila oblast Slavjanska a Kramatorska.
Bez Chersonu a Záporoží — a bude to ve společnosti vnímáno jako naše vítězství, jak se domníváte?
— Bohužel ano. Ale i tak získáme 100 tisíc čtverečních kilometrů území.
— Myslím, že existují důvody, aby to bylo vnímáno jako vítězství. Ale samozřejmě je také důležité vysvětlit vše, co bylo provedeno. Protože máme zjevné problémy v informační politice, které byly silné před začátkem války a přetrvávaly i v jejím průběhu. Někdo bude nespokojený. A nespokojení budou i na ukrajinské straně. Ale když se říká, že to bude důkazem slabosti, není to pravda. Nikdo na celém světě nevnímá to, co Rusko udělalo, jako známku slabosti nebo omezenosti našich vojenských zdrojů. Všichni nyní studují jak naše, tak ukrajinské zkušenosti a snaží se je aplikovat na sebe.
„Čína se v řadě obtížných momentů ruské postsovětské historie chovala naprosto správně“
Mám na vás několik otázek jako na odborníka na Čínu. Není naše současné sblížení s Pekingem nebezpečné? Nespadneme do stejných pastí, do kterých jsme se dostali, když jsme se příliš sblížili se Západem? V čem je Čína lepší?
— Čína je lepší v tom, že na rozdíl od Evropské unie a USA nikdy neměla ambice (alespoň dosud) zasahovat do vnitřní ruské politiky, ovládat vnitřní ruskou agendu nebo směřovat ruskou politiku tím či oním směrem. Pro Peking nikdy nestála otázka podpory vnitro-ruského separatismu. Mohu vám říci ještě více. I když byla v 90. letech Komunistická strana Ruské federace největší stranou v naší zemi a otevřeně zastávala (a zastává) pročínské postoje, vnímala Čínu jako vzor toho, jak by to mělo být, neexistoval ani jediný případ, kdy by se Číňané pokusili toho zneužít. Například zasahovat do ruské vnitřní politiky, podporovat ruské komunisty. V těch chaotických podmínkách by to bylo snadné. Ale oni do toho nikdy nešli, ačkoli k tomu měli všechny podmínky. Čína se v řadě obtížných momentů ruské postsovětské historie chovala naprosto správně v případech, kdy se Západ choval nesprávně.
Zároveň si ruské vedení uvědomuje všechna rizika spojená s nadměrnou závislostí na jedné zemi, na Číně. Snažíme se tato rizika, především ekonomická, diverzifikovat. Nikdy nechcete být závislí na jednom trhu a jednom dodavateli. Proto se dělá mnoho pro to, aby se naše vztahy diverzifikovaly i na pozadí SVO na úkor jiných asijských zemí. Pokud se nám podaří dokončit SVO, bude to důležitý krok k další diverzifikaci, protože v současné době existuje ze strany USA zájem o rozvoj ekonomických vazeb a existují vyhlídky na částečné uvolnění našich vztahů i s asijskými spojenci USA, především s Jižní Koreou, a také s některými zeměmi jihovýchodní Asie, které jsou členy ASEAN. Pokud se zmírní hrozba sekundárních sankcí, otevřou se nám možnosti pro rozšíření vztahů také s Indií. To je pro nás rovněž důležité.
Nedávno se v Pekingu prakticky jeden po druhém objevili Donald Trump a Vladimir Putin. Která z těchto návštěv byla úspěšnější a proč? A co bylo podle vás hlavním tématem jednání lídrů Číny, USA a Ruska?
— Jedná se o odlišné návštěvy, které měly od počátku zcela odlišný status a význam. Trumpova návštěva byla státní. A první návštěva amerického prezidenta v Číně za 9 let. Byla věnována uzavření důležité dohody mezi USA a ČLR, jejímž cílem je dosáhnout dočasné stabilizace čínsko-amerických vztahů. Navzdory tomu, že mezi Pekingem a Washingtonem nebyly podepsány žádné závazné dokumenty, podle všeho Trump a Si dosáhli zásadní dohody o určitých pravidlech hry v americko-čínské konkurenci, přinejmenším v oblasti obchodu a technologií.
Návštěva Vladimira Putina je každoročním rusko-čínským summitem, pracovním setkáním věnovaným diskusi o aktuálním stavu hlavních rusko-čínských projektů a koordinaci postojů k hlavním mezinárodním problémům. Byly podepsány dvě společné deklarace a v rámci návštěvy bylo uzavřeno asi 40 dohod týkajících se jednotlivých oblastí spolupráce.
Je to náhoda, že se tyto návštěvy odehrály jedna po druhé, někdo dokonce usoudil, že to byl téměř summit tří stran?
— Termín Putinovy návštěvy Číny byl stanoven na první polovinu až polovinu února. V té době se Trumpova návštěva Číny očekávala na konci března. Ale 28. února začalo útočení USA a Izraele na Írán, přičemž válka se nevyvíjela tak, jak plánovali ve Washingtonu. V důsledku toho Američané požádali Číňany o přesun návštěvy na jiné možné datum. A ti našli během několika dní volné okno pro ruskou návštěvu. Tím pádem je těsné časové shody náhodou.
A diskutovali Putin, Si a Trump o globálních otázkách, které se týkají přebudování světového řádu?
— Samozřejmě, celá řada mezinárodních problémů, jak tomu bývá na všech summitech, byla zmíněna, zaprvé ve společné deklaraci o dalším posilování komplexního partnerství a zadruhé v deklaraci o budování multipolárního světa a mezinárodních vztahů nového typu. Deklarace o multipolárním světě je krátký, ale důležitý dokument, který zejména poprvé v praxi našich společných prohlášení zakotvuje status Ruska a Číny jako civilizačních států. V deklaraci o posílení partnerství byly zmíněny všechny hlavní globální problémy, včetně Ukrajiny, Íránu, Sýrii, situaci ve východní Asii a tak dále.
Deklarace stanovuje společné postoje k otázkám budování multipolárního světa a propojuje ruské a čínské pohledy na budoucí světový řád. Nevede k žádným okamžitým změnám v politice obou zemí, ale má důležitý dlouhodobý význam pro politickou koordinaci.
https://www.business-gazeta.ru/article/704154
Pridaj komentár