Alexej Čadajev 30. 6. 2026
V posledních několika dnech jsem byl zaneprázdněn záležitostmi kolem dronů, cvičiště a úkáček, takže zprávy o sjezdu vládní strany „Jednotné Rusko“, prohlášení cara o palivové krizi a podobné věci jsem sledoval doslova jen „koutkem oka ve zpravodajských kanálech“.
Ale i při tomto „letmém sledování“ mě napadla následující úvaha…
Jak se vůbec stalo, že náš systém v jistém smyslu „podcenil“ prudký kvalitativní a kvantitativní nárůst schopností protivníka zasazovat dálkové údery na naše týly, a nyní je nucen hasit situaci nouzovými opatřeními a spěšným závodem o „posílení protivzdušné obrany“?
Vždyť nepřítel se nijak zvlášť nesnažil skrývat své záměry – naopak, všechny tyto plány maximálně propagoval dlouho před jejich realizací. A přesto to pro nás z nějakého důvodu bylo překvapením.
Blogeři se vrhají jako na mrtvolu na „ducha Anchorage“, ale co s tím má společného? Jen v optice naší vlastní státní propagandy jsou Ukrajinci bezvolné loutky, které samy o sobě bez „partnerů“ nic neznamenají a nic nedokážou… ale všichni, kdo se v tom alespoň trochu vyznají, vědí a chápou, že to tak není. Bez jejich zdrojů (různých typů) to nezvládnou, to ano, ale „to je něco jiného“ – jak na Západě s oblibou říkají; a právě ty zdroje jim nikdo v žádném okamžiku neomezil, naopak.
My s kolegou Ljubimovem jsme tento scénář podrobně popsali již v úvodní zprávě na loňské konferenci „Dronnice“, ale k čemu to bylo? Postoj náčelníků byl i v neveřejných rozhovorech takový, že „u nás je všechno v pořádku“; už loni na podzim si, údajně, začali rozdávat (mezi sebou) vyznamenání za rychlé a nevyhnutelné vítězství.
Není nic zbytečnějšího než postoj „já jsem to přece říkal“, to je známo už od dob Kassandry. Ale o to tu nejde. Situace si nicméně zaslouží několik významných závěrů.
První z nich je tento. Vysokotechnologická válka vyžaduje velké množství intelektuálního úsilí – a to nikoli individuálního, ale kolektivního – jak v oblasti vývoje konkrétních řešení pro bojiště, tak v oblasti organizačních forem. Zjednodušeně řečeno, být loajální a vlastenecký je sice dobré, ale zdaleka nestačí. A slepě se řídit pokyny a předpisy – to je vůbec jistá cesta k porážce.
Pro mě není tato teze v současné době abstraktní, ale maximálně praktická. Při provádění revize různých systémů ochrany objektů se náš tým několikrát dostal do stejného scénáře dialogu.
Ukazujeme zranitelná místa a vysvětlujeme, proč ta sada opatření, která byla na objektu přijata, zaručeně nefunguje ani proti náhodnému ojedinělému útoku. Jako odpověď dostáváme: postupovali jsme striktně v rámci toho a toho nařízení a té a té směrnice, co nám k tomu chcete říct?
Otázka je vždycky stejná: chcete mávat šavličkou, nebo skutečnou jízdu? Odpověď však zní: …“jsme úředníci, pracujeme podle zákona a resortních předpisů. Pokud někdo chce, abychom pracovali jinak – ať změní předpisy. Jinak k nám ještě před jakýmikoli „chochlodrony“ prostě přijde prokuratura a mě osobně zavřou“.
To, že celá tato právní úprava byla vypracována v minulém životě, kdy ještě neexistovaly žádné dálkové lety dronů, není otázka pro nás.
Na opačném křídle stojí životní postoj šéfa jedné z nejlepších ruských značek v odvětví vojenských dronů: „Ať mě pak zavřou, ale my vyhrajeme válku.“ On má ale „nahoře“ silnou „ochranu“, která mu umožňuje alespoň doufat, že pokud ho „zavřou“, tak spíše poté, než místo toho. Ostatní (včetně nás, například) takovou ochranu nemají.
A když o tom všem přemýšlím, docházím k závěru, že základní minimum nestačí.
Preklad: St. Hroch, 30. 6. 2026
Zdroj: https://t.me/chadayevru
Pridaj komentár