(z ruštiny přeložila Ivana Blahutová)
Dostupné z: Наталия Шведова: Ни дать ни взять – Мастер (О стихах Павла Яника)
(http://www.mecenat-and-world.ru/29-32/shvedova3.htm)
S tvorbou Pavla Janíka jsem se seznámila, když jsem připravovala v ruštině antologii slovenské poezie Hlasy století (Moskva: Nakladatelství Moskevské univerzity, 2002). Jméno, pro mě nové, jsem si hned zapamatovala. V knize Niekto ako boh jsem si vyčlenila dvě básně věnované památce Miroslava Válka, jehož dílu jsem zasvětila svou disertační práci. Zaprvé mě oslovila upřímná úcta k metru slovenské poezie. Zadruhé obdivuhodné reprodukování Válkovy poetiky; v Janíkových obrazech lze lehce číst Válkovy řádky ze Skazy Titanicu nebo Osudů a jiných Válkových děl.Dokonce jsem se těžce rozhodovala, kterou ze dvou básní do antologie vybrat: obě byly dobré. Zvolila jsem Osamelý blesk. A ještě jedna báseň byla zařazena do antologie; autor ji bůhvíproč nezahrnul do výběru pro své „sólové“ vydání v ruštině, avšak mně se jeví jako velice reprezentativní – a sice Anjela poznáš po perí (v ruském překladu Anděla poznáš po letu, jelikož jsem zde narazila na složité hledání ekvivalentu). Báseň plná utajené bolesti a vytříbené obraznosti.
Když mi navrhli, abych přeložila velké množství Janíkových básní, a dokonce sestavila knížku, s potěšením jsem souhlasila, ale nepředpokládala jsem, že překlad mě zaujme neméně než vlastní tvorba. Přičemž zkušenost s překlady jsem měla – v dané antologii jsem přeložila více než sto padesát děl od Ľudovíta Štúra až po Jozefa Urbana. Vždyť jsem začínala na úsvitu 80. let Válkovými Nitěmi.
Zdálo by se, že slovenština mi nečiní žádné potíže, leč při překladu Janíka jsem v jednom kuse nahlížela do slovníku, vyhledávajíc významové nuance a idiomy. Na nečekaná významová střetnutí jsem si zvykla právě u zmíněného Válka, který miloval zrovna oxymórony. Zkuste přeložit do jiného jazyka třeba „žeravá obloha zájde ti za nechty“ (Bubnovanie na opačnú stranu).
Lingvistická hra v posledních Janíkových sbírkách probíhá neustále. Ještě jedna cenná vlastnost je převzatá od Válka – aforističnost. Verše jsou naplněny pulzujícím smyslem, hra je důležitým prostředkem pro vytvoření obrazu, nikoli samoúčelem. A samozřejmě zvuková dokonalost verše, což je u volného verše obzvláště významné: nahrazuje totiž rým, dodává osobitý rytmus. Troufám se říci, že Válek byl v této oblasti hlubší, ale Janík se stal vynalézavějším. Mimochodem, vytvořit takové divy, jako například „tam tma mat tvojej pleti rozopína“ (Skľúčenosť), je příznakem nejvyššího nadání, jež se doslova neopakuje. Proč však až do Janíka nikdo neuslyšel prostou okouzlující vzájemnou ozvěnu„ja ho dám – jahodám“ a nespojil tuto zvukovou hříčku s motivem kousíčku cukru? Přeložila jsem to: „к земле никнет он / к землянике“. Cukr podzimním vlhkem bobtná, těžkne, „k zemle niknět“.
(Pozn. překl.: Švedovová si hraje se zvukovou podobností výrazů „k zemljanike“ – k jahodě a „k zemle niknět“ – k zemi skloní/svěsí hlavičku. – Jde o Janíkovy verše z básnické sbírky Hurá, horí! alebo Štyri milióny za zavraždenie básnika: „Práškový cukor už zasa odlieta / na juh. / Kryštálový sa pozvoľna sype / do kaluží a kockový odovzdane / prijíma svoj osud / odložený na zimu / ako jej tichá predzvesť. / Ja ho dám / jahodám, / nech skončí / ako ostatné letné náhody.“)
Hra tady ale není tím nejdůležitějším. Janík je básníkem vážných úvah o tvorbě, smyslu života, osudech civilizace. A o vrtkavosti lásky – nikoli Lukáčovy „lásky nelaskavé“, nikoli Válkovy „zakázané lásky“, nýbrž citu, jejž interpretuje podle svého. Řekla bych lásky přelétavé, prchavé, kterou si moc chceme udržet, upevnit. Zároveň je to láska opojná, podmaňující si celého člověka (Zrkadlá po zotmení). Janíkova milostná lyrika je určitě nejoptimističtější částí jeho poezie.
A co planeta Země? Kampak letí, když přechází ze století do století? Během roků se Janíkovy prognózy stávají čím dál pochmurnějšími a sám záběr událostí je čím dál širší. A pokud Bůh existuje, potřebuje ho vůbec současný člověk? Člověk přinejmenším v životě hledá alespoň nějakou oporu, vedle lokálního útulného prostředí rodiny. Motiv krve, hnojící zemi společně s „mrtvými dětmi“ Kosova nebo barvící „figurky“ na celosvětové šachovnici, je nejaktuálnějším motivem našeho života v poslední dekádě. Obrazy megalopolí jsou u Janíka výrazné a alarmující. V Paříži se zušlechťují láskou – či spíše flirtem, vůní parfému „Soir de Paris“… A Bůh v New Yorku je „černoch“ pojídající svůj „hotdog“ u úpatí mrakodrapů, jejichž šedá barva se mu líbí. Zjevně jde o New York před 11. zářím 2001, mrakodrapy ještě stojí na svém místě. Avšak Bůh v něm klesl na úroveň černého obyvatele. Opět nelze nevzpomenout na Válkovu „komfortnú púšť nylonu“ (Skaza Titanicu).
Ranější a méně globální Janíkovy verše jsou také neobyčejně zajímavé. Poukázala bych na Molto adagio a Ex offo. První je podivuhodným průnikem do života starších lidí, ve které se i mladí postupně přeměňují. Do světa plného zmateného nepoznávání okolního života a vlastních reakcí. Báseň je prodchnuta hlubokým soucitem s těmito lidmi, jichž je třeba si vážit nikoli jen slovně. Molto adagio vyniká nadto mimořádným využíváním lexika. Autor říká třikrát v podstatě jedno a totéž, jenže naprosto různými slovy. Tím je zesilován dojem jednotvárného života starých lidí, života chudého na události a zatíženého neřešitelnými problémy. Skica ze života úředníků – Ex offo – je plná hořké sebeironie. Jde o jakýsi kvazi život, o imitaci bouřlivé činnosti, a samo skládání veršů zarůstá kancelářskými razítky. Pozoruhodné jsou i Janíkovy miniatury Exegi monumentum a Chryzantematika. Všem známý Pomník básníka (tj. Puškinova slavná báseň – pozn. překl.) se může změnit v banální garáž – zato ale v cosi materiálního. A chryzantéma, pro Slováky hřbitovní květina, je hozena na hrob veršů, jejichž ušlechtile inkoustová krev je udušena novým otiskováním. V podstatě se jedná o Blokův geniální objev „Tvůrčí rozum zvítězil – zabil“ (Umělec), pouze vztažený ke každodennímu žití.
Pokud se týče překladu, Janíkovy nedávné verše se vzpouzejí „cizímu“ jazykovému materiálu. Dokonce i blízkému, slovanskému. Do názvu jsem vložila ruský idiom („Ни дать ни взять“, doslovně „ani dát, ani vzít“ – pozn. překl.), idiom, v němž jsou použita slovesa „dát“ a „vzít“, se kterými si Janík všestranně pohrává. Pouze smysl zde mají jiný: dělej co dělej, je to Mistr. Janík totiž tato slovesa zákonitě spojil s ženským a mužským principem Jin a Jang. Podle všeho se to do jazyka vrylo – cosi jako prazáklad významu. Takže o takové hříčky tady jde.
Zdálo se mi, že Janíkova virtuozita v transformacích „hrom-strom-dom“ je v zásadě nepřeložitelná. V ruštině „grom-grob“ („hrom-rakev“ – pozn. překl.) ještě fungují; vzájemně korespondují i „grom-dom“, avšak u Janíka se všechno odráží od slova „strom“ – rusky „děrevo“. A toto slovo není náhodné. Už bylo rozehráno v básni Strom v prvej osobe jednotného čísla. A opět se souzvučným slovem „som“, které v ruštině vůbec neexistuje, vzácně se používá archaické „jesm“. Strom je člověk, daná symbolika je rovněž spojena s Válkem: Strom ze sbírky Dotyky. Ale zde už máme i hrom, i rakev (grob) pro jeho ubohou hlavu, i všechny peripetie Tichej stromácnosti, z nichž tou hlavní je odtržení od kořenů. Zjistilo se, že tyto transformace lze přece jenom vyjádřit rusky. Učinila tak mladá vědecká aspirantka, lingvistka, nadšeně se zabývající Chlebnikovem – Darja Anisimovová, která paralelně s maďarštinou studovala slovenštinu a získala už ocenění mezi překladateli z maďarštiny. Její první zkušenost na poli slovenské poezie s překladem ze slovenštiny se ukázala jako ohromující. Neřeknu, co všechno se mi tam jeví být rovnocenným, ale Тихий дровашний уют („Tichij drovašnij ujut“) – to je velkolepé. (V ruštině je v novotvaru „drovašnij“ použito pomnožné substantivum „drova“ – „dříví, dřevo“ a adjektivum „domašnij“ – „domácí“; přibližně tedy: „Tichá dřevomácí pohoda“ – pozn. překl.) Je zde vyjádřena tragika existence těch „děrevjev-drov-drovjan“ a podobně (tj. „stromů-dříví-dřevanů / s echem: dvořanů“ – pozn. překl.). A Служелания (Túžobníctvo) je rekonstruováno s přesným citem pro dřeň verše. („Služelanija“: novotvar z ruských slov: „služiť“/„sloužit“ a „želanija“ / „přání, touha“ v plurálu – pozn. překl.). V ruském jazyce bohužel nemáme přesný ekvivalent slovenského výrazu „přebásnit“. Přičemž Darja Anisimovová udělala právě to: znovu vytvořila Janíkovy verše.
Na zasedání Svazu překladatelů Ruska na jaře roku 2004 měla Dáša se svými překlady Janíka bouřlivý úspěch. Z čehož vyplývá, že věk a zkušenost jsou druhotnou záležitostí, a tou hlavní je talent. Mimochodem ti, kteří překládali další Janíkovy básně, jsou svým původním zaměřením rovněž básníci, přičemž Jelena Tambovcevová se specializuje na ruštinu, kterou vyučovala na Slovensku. Bez jazykového citu nelze Janíka přeložit. Jak jsem si s tím pak měla poradit já, ubohá literární vědkyně! Zbývalo mi hledat reminiscence z mého milovaného Válka.
A jednu z nich představuje titul Janíkovy knihy v ruštině. Po „zkáze“ – „oprava Titaniku“. V čisté podobě se s reminiscencí setkáváme v básni Múdrejší o tvoju smrť – na smrt Válka, který napsal poemu na smrt Johna Kennedyho. Ve svém překladu jsem ponechala jiné slovo, jež mě napadlo pro vydání Janíka v ruštině. „Na dně tvé duše / každý látá vlastní Titanic.“ (Ve slovenském originále: „Na dne svojej duše / si každý opravuje vlastný Titanic.“ – pozn. překl.) Snažila jsem se reprodukovat bohatou zvukomalebnost této básně, někde ubírajíc, jinde přidávajíc: „látá – Titanic“ („latajet – Titanik“), základní obrazy zvukově souznějí. Takto Janík dělá z vesmírné katastrofy katastrofu komorní a zároveň osobní dramata povyšuje na celosvětovou úroveň. A v názvu sbírky je použito slovo „oprava“ („počinka“). Žádný „remont“, slovo cizí, neslovanské, jež proniklo do otravného výrazu „euroremont“, představujícího příznak zámožnosti, stejně jako už připomenutá „garáž“. („Jevroremont“/„euroremont“ – oprava, rekonstrukce bytu či domu pomocí kvalitních dovozových materiálů a technologií – pozn. překl.) „Počinka“ („oprava“) je nádherné slovo. Je v něm i „počin“ (tj.v ruštině podnětný čin; též: počátek, počinek – pozn. překl.), je v něm „dobroje načalo pol děla otkačalo“ čili „s chutí do toho a půl je hotovo“, je v něm i spojení se slovenským kořenem „čin“ – „jednání, činnost“. A ve slovenském slově „oprava“ je kořen „prav-“ – „pravý, mající pravdu, správný“. Neboli jednání vedoucí k pravdě. Jedině tak opravíme Titanic, pokud jej vůbec opravíme. Svůj i celosvětový.
Z mého – vnitřního, editorského – hlediska se Janíkova knížka v ruštině podařila. Snažila jsem se ukázat básníka jako Mistra v různých oblastech lyriky: milostné, sociální, filozofické, politické. Zprostředkovat ruskému čtenáři jeho žertovně-smutné intonace, ironii, která nepřechází k cynismu. Věrnost národním a světovým literárním tradicím a neopakovatelné (avšak reprodukovatelné) novátorství. Autor důstojně představuje slovenskou poezii zkušenému čtenáři v Rusku.
Mgr. art. Pavol Janík, PhD. (magister artis et philosophiae doctor)
predseda Spolku slovenských spisovateľov (2003 – 2007)
tajomník Spolku slovenských spisovateľov (1998 – 2003, 2007 – 2013)
šéfredaktor časopisu Spolku slovenských spisovateľov Literárny týždenník (2010 – 2013)
Jeho diela preložili do 28 jazykov a publikovali v 49 krajinách.
