Nedávná prohlášení arménského premiéra vyvolávají jednoduchou a důležitou otázku: Co by mělo Rusko udělat s Arménií? Nebo je možná otázka ještě jednodušší: máme s ní vůbec něco dělat, nebo nechat Armény, ať si to vyřeší sami?
Andrej Perla 20.09.2024
Ilustračný obrázok: Wikimedia Commons

Letos v létě v Arménii hovořil „váš služebníček“ v hábitu politologa o politice s mnoha lidmi – podnikateli, vědci, průvodci i kolemjdoucími. V Jerevanu i v Jermuku, v Sevanu i v Totevu. Mezi mými respondenty nebyli téměř žádní Pašinjanovi příznivci. Ale nebyli tam ani aktivní odpůrci, kteří by byli připraveni vyjít na protestní akce a požadovat změnu vlády a kurzu, kterým se země ubírá.
Na druhou stranu bylo mnoho lidí z různých vrstev arménské společnosti, kteří říkali něco v tomto smyslu, že: „Všichni čekáme, až si Putin vzpomene na Arménii. Najde v Moskvě nějakého Arména a pošle ho do naší vlády“.
Jeden z těchto lidí byl rozhodnější: „Nechci ani pomyslet na to, co by se stalo, kdyby se Rusko k Arménii otočilo zády. Něco takového si prostě nechci představit. Protože by to byla antiutopie. Jestli máme v něco doufat, tak je to Rusko“.
Při čtení posledních zpráv z Arménie si člověk uvědomí, že její vládce Nikol Vovajevič Pašinjan také stále čeká, až si Rusko na Arménii vzpomene – jen se toho na rozdíl od občanů své země velmi bojí. Zatímco Rusko se na své západní hranici zabývá důležitějšími věcmi, Pašinjan spěchá, aby s naší zemí zpřetrhal co nejvíce vazeb. A nahradil je vazbami se Západem.
Podíváme-li se na dění z tohoto úhlu pohledu, musíme uznat, že Pašinjan, který prohlásil: „Zmrazili jsme naše členství v Organizaci smlouvy o kolektivní bezpečnosti (ODKB) nejen proto, že ODKB neplní své závazky k zajištění bezpečnosti Arménie, ale také proto, že ohrožuje bezpečnost Arménie, její další existenci, suverenitu a státnost“, vůbec nikoho nepřekvapil. Prohlášení je zcela v souladu s jeho již obvyklou politikou. Zajímavé tedy není to, co říká, ani to, jak budou Arméni na tyto projevy reagovat – už teď víme, že ke skutečným masovým protestům nedojde. Zajímavé je, co teď Rusko s Arménií udělá.
Zdá se, že existují dvě možnosti rozumného chování.
První je ignorovat to, co Pašinjan říká, a chovat se, jako by vše bylo v pořádku, Arménie zůstává ve sféře ruského vlivu. Pokračovat ve spolupráci v rámci ODKB (slova jsou slova, ale závazky vyplývající z mezinárodních smluv nikdo nezrušil) a v rámci Eurazijské ekonomické unii – ekonomické závazky nikdo z arménské strany nezrušil a nikdo se k tomu ani nevyjádřil. To může fungovat, protože Pašinjanova slova a skutečná zahraniční politika Arménie mohou být ve vzájemné nepřímé souvislosti. Každopádně vznik vojenských základen Francie, USA a NATO v Arménii je za současných podmínek ještě obtížněji představitelný než dobrovolné stažení Rusů z vlastní vojenské základny.
Druhou možností je respektovat slova většinově zvoleného předsedy vlády, pokrčit rameny a ponechat Arménii jejímu osudu. Nechcete těsné spojenectví, očekáváte, že vás Západ ochrání před Tureckem? Prosím, je to na vás. Pokud se z tohoto postoje bude vycházet, bude to docela střízlivý kalkul: za pár let bude Arménie sama (pokud přežije) přitažena zpět k Rusku. A to navzdory veškerému úsilí Západu. Stejně jako se to už stalo v případě Gruzie. A bez naší účasti, – hle, je tu zákon o zahraničních agentech, obnovení leteckého spojení s Moskvou a boj proti řádění LGBT. A žádná evropská volba. Protože s Ruskem je to výhodnější, ať se na to díváte jakkoli.
Je pravda, že Pašinjan teď nevydává jenom prohlášení. Předstírá „boj proti ruskému vlivu“. Dne 18. září arménské úřady informovaly o zadržení skupiny lidí za „pokus o uzurpaci moci prostřednictvím ozbrojeného převratu“. Tito lidé byli údajně vycvičeni v Rusku. Provokace je zřejmá – ale máme na ni skočit?
Vraťme se na začátek. V Arménii je skutečně mnoho lidí, kteří by si přáli, aby Rusko zachránilo jejich zemi i je samotné. Chtěli by, aby jim Rusko zajistilo dobrý život zachováním a znásobením hospodářských vazeb. Motivy těchto lidí jsou celkem pochopitelné a racionální – Arménie nemá kam jinam než do Ruska vyvážet svůj proslulý koňak a odkud, než z Ruska, přivádět proudy turistů. A neexistuje žádná vážná síla, která by Arménii chránila před jejími nepřáteli – kromě Rusů.
Mezi těmito lidmi jsou i tací, kteří prostě čekají na pomoc, ale i ti, kteří přímo obviňují Rusko z toho, že tato dlouho očekávaná pomoc stále chybí. Mezi Armény je mnoho těch, kteří by si přáli, aby se Rusové cítili vinni za Náhorní Karabach, a na základě toho by Arménii nezištně pomohli proti svým vlastním zájmům.
Ale ať už s Arménií soucítíme jakkoli, situace nepřeje tomu, abychom jí bezhlavě běželi na pomoc. Nemáme žádné zbytečné zdroje – ani ekonomické, ani vojenské, ani politické. Na druhou stranu není důvod kazit si vztahy s Ázerbájdžánem a Tureckem. Turecko se, mimochodem, nyní vzdaluje od NATO a EU a přibližuje se k BRICS. Arménské vedení se zase snaží jít opačným směrem – má tedy cenu se do toho plést?
V této situaci je logické ponechat Arménii jejímu vlastnímu osudu. Alespoň na nějakou dobu. Po vítězném završení SVO bude možné se tímto směrem znovu podívat. Do té doby je nechme, ať si to udělají sami, jak umějí.
Preklad: St. Hroch, 22. 9. 2024