Obrázok od Gino Crescoli z Pixabay
Mezinárodní situace – přehled v podání Karine Gevorkjan*)
Pár vět úvodem:
Hned na počátku se musím vyjádřit k pochvalným komentářům týkajícím se mých vystoupení, kde mě nezřídka označují za intelektuálku. Víte, já jsem se nikdy k intelektuálům nepočítala, protože jsem dosud nepochopila, o co jde. Dnes jsem našla definici tohoto jevu: – zdá se mi, že ta vrstva, která se dnes označuje za intelektuály, je jakousi agnostickou sektou svědků „ce Evropy“ a nic víc. Přičemž ten agnosticizmus spočívá v jejich přezíravému postoji k většině, která je ochotna jít jako dobrovolníci na frontu, protože chápou, co leží na vahách, a co se děje.
Nicméně, já jsem se ani dříve, kdy ještě nebylo ani tak ostudné chování řady lidí, mezi ně nepočítala, a to z toho prostého důvodu, že se nemohu počítat za něco o co nechápu a nemohu definovat. Vždycky jsem chápala, co znamená být vzdělaným, uctivým, vychovaným, delikátním, čestným – ale co je to být intelektuálním, to nevím.
Nicméně právě toto v dnešních podmínkách, kdy se svět obrací (možná pomalu) se oni chovají právě tak a vedou si jako sektáři – právě tak. Je třeba to pojmenovat, protože pokusy o karikaturu historické tragédie a obnovy je velmi nedůstojné a žádný vztah k „soli země“ to nemá. To za prvé. Za druhé by ch se chtěla dotknout návštěvy Si.
Návštěva Si-Ťinpchinga v Moskvě:
Na svém telegram-kanálu jsem tomu věnovala nedlouhý text, proto ho opakovat nebudu…
Mohu se mýlit, ale vycházím z předpokladu, že pro Si-Ťinpchinga byla tato cesta důležitější než pro Vladimíra Vladimíroviče, jakkoli i pro něj významná byla. Je to pro mě zřejmé podle řady příznaků, jejichž část jsem ve zmíněném textu popsala. Jsou to příznaky nepřímé, ale moje přesvědčení je pevné.
Její význam byl předáván jako poselství světu a čínskému lidu – tedy více než nám. A proto, jak já to chápu, čínská strana trvala na minimalizaci všech protokolárních procedur se státní návštěvou spojených. Je tu ještě pár momentů, které jsem v textu nezmínila:
1. Politik podniká státní návštěvu té, či oné země jen jednou za léta svého vládnutí. Si přijel už podeváté, a tato návštěva byla nazvána státní! To je velmi nezvyklé. Pokud někdo rozumí tomu, co je to diplomatický protokol a s tím spojená symbolika. On tedy přijel jako nový člověk , jiný než jaký jezdil dosud.
2. Právě na žádost čínské strany byla návštěva organizována poněkud dříve, než navrhovala ruská strana. Ruská strana navrhovala termín až po 23. březnu, protože v Rusku probíhá v této době rusko-africký summit a některé další akce. Nicméně čínská strana trvala na zahájení státní návštěvy právě 20. března. Proč? – Protože to je den jarní rovnodennosti, což je symbolicky neobyčejně důležité – nejen pro Číňany, ale i pro Iránce a další.
Význam této návštěvy, praktických dohod tam podepsaných, je až druhořadý, protože to byla návštěva významů, cílů, při které, jak já to chápu, byly přinejmenším návrhy a plány budování nových významů a cílů vzájemného působení a koexistence a světového řádu vysloveny. A byly zřejmě i přijaty. A další projekce bude asi tradiční, že jedni budou prosazovat, druzí brzdit, třetí sabotovat, atd. Nicméně vektor byl vyznačen.
Vše, co se týká Iránu a toho, že podpis dohody mezi Saudy a Iránem v Pekingu, by bez naší pomoci taková dohoda nebyla možná a její podání Pekingu bylo dramaturgicky skvělé. Předcházela tomu dvě setkání loni v létě mezi ministry zahraničí v Bagdádu, třetí jejich setkání v zimě v Ománu a pekingský podpis byl jakousi třešinkou na dortu, která byla v západních médiích označena za naprostou katastrofu… A návštěva Si v Moskvě se konala až poté. A znovu opakuji, že, dle mého, to bylo pro Si důležitější než pro Putina.
Je jasné, že v tomto přechodném období budou výzvy, jejich nebezpečí a následky jen narůstat. A ukazuje se, že možnosti naší země včetně bojových zkušeností apod., jsou pro obě země neocenitelné, protože čínská armáda se objektivně stihne přezbrojit, vycvičit, atd. až k roku 2027 – tedy k době, kdy i americké ozbrojené síly a zbrojaři budou v odpovídajícím stavu. Nejspíš máme šanci je předejít, což je důležité. Nejsem vojenský expert, nicméně, dle všeho soudě, je už předháníme – vycházím z prohlášení našeho prezidenta, že 80 % naší výzbroje už bylo obnoveno/modernizováno.
Evropa:
Pokud jde o Evropu, tam probíhají velmi zajímavé procesy. Já nesouhlasím s názorem, že ať si ta Evropa jde, kam chce, – nepatřím k sektě, s níž jsem, začala svoje vyprávění – nelíbí se mi černobílý přístup. Protože, jak je známo, nejen rozvědka, ale i intelektuálové hledají přátele. Intelektuálovi je samotnému smutno, a proto hledá jiného intelektuála – s jakoukoli barvou kůže nebo zkosení očí, atd. Proto v Evropě probíhají zajímavé procesy, mj. byl iniciováno podání k nejvyšší soudní instanci Slovenska, které mělo mnohou svoji výzbroj předat Ukrajině, přičemž iniciátorem podání byl proruský politik Štefan Harabín, který se chystá napřesrok kandidovat na slovenského prezidenta. My si o Slovácích myslíme, že jsou všichni katolíky, ale jsou tam i pravoslavní, mezi něž patří i on. Byl předsedou Nejvyššího soudu SR, vicepremiérem a je to velmi zkušený politik. Zajímavé ale je, že to podání bylo jasně podpořeno i politikem, jehož považovali za proamerického liberála – panem Ficem.
Pozice Orbánova je vám zřejmá, on je v avantgardě staré evropské elity a drží se. Zatím ještě Rakousko, bez ohledu na blbou rétoriku politiků, si přece jen zachovává svou neutralitu. My se nechystáme, s prominutím, plivat do ksichtu nikomu a spíš budeme všude hledat přátele. Mimo jiné nevylučuji šanci na to, že střední a část východní Evropy přejdou do naší bezpečnostní zóny – vůbec to nevylučuji a nic špatného v tom nevidím.
Je to snad maličkost, ale takové první vlaštovky už se začínají objevovat i v osobě některých expertů za oceánem, jako například naposled profesor s mnohoznačným příjmením Loyola, že by nebylo marné Rusku prodat to, co už na Ukrajině obsadilo – a na tom se rozejít … Znamená to, že už sondují půdu pro handl. No a moje hodnocení iniciativy Seymoura Hershe svědčí o tom, že v intelektuálním servisu nejvyšší ligy a v samotné nejvyšší lize lidí ovládajících hlavní světová aktiva, probíhá velmi vážný rozkol a publikace Hershovy na jedné a vystoupení Loyoly na druhé straně, pak Kissingera a dalších, svědčí o tom, že se hledají nějaká přechodná řešení, jež by měla oné světové elitě ulehčit do roku 2027 vybudování AUKUSu nebo obnovit základní fondy v Americe, modernizaci energetiky a infrastruktury vůbec, a znovu a vážně nastartovat vojensko-průmyslový komplex.
Zda se jim to podaří, zatím dáme za závorku, protože natolik přeformátovat společnost a provést takové experimenty na vlastních národech, vystěhovat reálný sektor za hranice vlastní země a nyní najít kádry, které by vám zajistily takový průlom a reindustrializaci? … – to my jsme takoví čarodějové – jako v tom vtipu o Gorbačovovi, který se zpovídá z nedodržení závazku likvidace zbraní a sovětské výzbroje: – „Ano, zničili, všecko jsme zničili … jen tenhle se ožral a zapomněl zničit – plukovník Ivanov za Polárním kruhem – hrdina Sovětského svazu “. My jsme prostě jiní…
My to máme civilizačně komplikované – Evropa nám je smyslově blíž, ale přestaňme se už konečně hrabat v těch formátech, které nám ze západu vnutili – ve smyslu – kdo vlastně jsme? My jsme my, identitu máme každý složitou, a stačilo se už rýpat v tom, zda patříme na východ, západ, do Asie, Euroasie, nebo podle zvráceného názoru Javlinského jsme „Asiopové“… – nic takového není a svět je složitější a zajímavější. S námi je dnes navíc i technologicky vyspělá Islámská republika Irán.
Arménie:
Teď něco k Arménii, k vojenské základně, atd. Samozřejmě, že intriky organizuje sám premiér Pašinjan, který dává dohromady nesystémovou opozici a vykřikuje na náměstích, že se Rusko moc nepředvedlo, atd. Takže situace je tam velmi složitá a oni se snaží využít aktuálních nálad. Turecká vojska stojí na hranicích… Domnívala jsem se, že Erdogan pod dojmem problémů po zemětřesení si dá pokoj, ale Američané mu zřejmě slíbili financování a vypadá to, že i zůstane (u moci). Ovšem Arménie nemá mobilizační zdroje pro ochranu vlastních hranic – pohraničníky. Proto, pokud odejde základna ruského mírového kontingentu, nebude mít kdo držet její hranice. Já mám ale představu, že pokud přestaneme myslet na Arménii, ale sami na sebe tady v Moskvě, tak ani Arménii nebude tak špatně, jak může být – ať se na mě moji příbuzní nezlobí. Dnes všecky provokace a snahy podpálit ten region, odvrací Irán a iránská letadla hlídkují podél celé hranice. V příhraničních oblastech jsou jejich vojska v pohotovosti a Irán dal jasně najevo, že nedopustí jakékoli změny statutu regionu, včetně územní celistvosti Arménie. V tomto případě považuji za nejrozumnější ignorovat, co se uvnitř Arménie děje, ať je tam kolik chce Francouzů nebo na velvyslanectví Američanů.
Tam nejde o Karabach, ale o snahu odříznout Arménii od Iránu. Pro Irán je to velmi důležité mj. proto, aby dopravní koridor Sever-Jih mezi ním a Ruskem měl trojitou diverzifikaci se šancí zapojení se pro Gruzii. Proto, a nikoli náhodou, ony nepokoje, podněcované anglosasy v Tbilisi. Pokud totiž bude realizován onen severojižní obchodní koridor, dříve, či později bude otevřena železnice, vedoucí přes území Abcházie a Gruzie k Černému moři – tak vše pomalu pospěje k jistému usmíření a možná v budoucnu i vzniku určité konfederace. Druhá linie – pozemní, se staví přes Azerbajdžán a třetí přes Kaspik.
Z dotazů:
Stát.tajemník USA Blinken požaduje pro Azrbajdžán pomoc při ochraně své dlouhé hranice s Iránem, prostřednictvím zrušení dodatku č. 907 zakazujícího USA přímou vojenskou pomoc Azerbajdžánu – jak to vidíte?
Nevím, zda je to iniciativa Blinkena, nebo té skupiny, která ho do funkce instalovala… prohlásit lze cokoli – ale jak to asi chtějí provést? Jen připomenu, že vojenská logistika je tam pro Američany ztížena i do blíže ležící Arménie. Možná ale, tady mám jisté podezření, obvyklá jejich touha použít cizích rukou – proč? Protože dneska tam která nejaktivnější země buduje své základny v Azerbajdžánu? Izrael! Má tam k dispozici čtyři letiště… A při současných velkých vnitrozemských problémech premiéra Netanjahu, by se mu hodilo obrátit pozornost za hranice. A Irán vše pozorně sleduje a je připraven – dokonce se tváří, že je slabší než ve skutečnosti. Azerbajdžán a zřejmě i Izrael jim na to skočili. Takže Azerbajdžán mohutně zbrojí a – dodatek nedodatek – kupuje zbraně v USA a přes Izrael je dováží, ale kupuje i přímo zbraně izraelské.
Otázka je, jak si poradí Irán – jeho postoj k Arménii nevychází z lásky k arménskému lidu. Dovoluji si připomenout, že jejich doživotní nejvyšší hlava státu je etnický Azerbajdžánec. Iránští Azerbajdžánci ale v převážné své části považují postsovětské Azerbajdžánce na zrádce, protože se objímají s potomky těch, kteří organizovali genocidu několika generací jejich předků. Právě tak to oni vidí, a nijak jinak. A propočítat sílu Iránu dnes není možné. Já jsem po posledním raketovém útoku Izraelců na pozice Iránců v Sýrii volala do Tel-Avivu, mluvila s jedním chytrým člověkem a položila jsem mu prostou otázku, zda se jejich náčelníci úplně zbláznili. Očekávala jsem nějaké vysvětlování, jací jsou Iránci zlí, atd – on mi ale odpověděl lakonicky – „ano, úplně“. Tam je veřejnost natolik vybuzená, že si tam netroufnete říci slovo jinak. Dokonce i bývalého ředitele MOSADu se pokoušeli za jeho rozumné výroky obvinit z vlastizrady…
*) Karine Gevorkjan (1956) – ruská politická analytička, expert na Blízký a Střední Východ.
Preklad: St. Hroch, 26. 3. 2023
