Rozložení sil a klanů
Prof. Dmitrij Jevstafjev 12. 1. 2026
Můj ctěný kolega ekonom Michail Chazin na svém profilu napsal:
„Profesor Jevstafjev zde napsal vynikající text, na který by se měli (ale z pochopitelných důvodů se tak nestane) odvolávat všichni politologové, nejen v Rusku, ale i ve světě.
Jádro věci je následující. Teorie nás učí, že s oslabováním hegemonů (což je zřejmé v situaci tvrdé ekonomické krize) vstupuje do hry mnoho sil, skupin a zemí druhé, ba dokonce třetí úrovně. Dříve neměly zdroje, aby odolaly tlaku hegemonů (kteří při sebemenším problému křičí: „Ticho!“), ale nyní se hegemonové o ně prostě nezajímají. A navíc už nemají dostatek zdrojů na jejich potlačení…
Problém je v tom, že „teorie je suchá, můj příteli, ale strom života bujně se zelená!“. To znamená, že politologové, zvyklí procházet se „mezi třemi borovicemi“ (každý samozřejmě má své vlastní), odmítají vidět nové výhonky. Někdo nedostal příslušné pokyny, někdo je neumí připravit (co když je tam jed!), někdo je jenom líný. A tito noví hráči se stávají (relativně, samozřejmě) stále vážnějšími a vážnějšími!
A tak je profesor Jevstafjev všechny klasifikuje! Ne, samozřejmě, ti, kteří to mohli udělat dříve, ale neudělali to, budou fňukat, kritizovat, rozmazávat slzy po stole a křičet: „Všechno je špatně, negramotné a málo vědecké!“ Když píšu něco podobného o ekonomice, ještě se mě snaží přibít ke zdi výkřiky: „Je to negramotný šarlatán, který nemá odborné vzdělání!“, ale s profesorem takový trik neprojde.
Zkrátka a dobře. Profesor je skvělý, všichni, kdo píšou o současné politice, by ho měli číst a odkazovat se na něj. No, nebo všichni rozumní lidé si udělají závěr: když se na něj neodkazuje, znamená to… No, sami chápete!“
***
Dnes se podíváme na téma soupeření mezi Trumpem a „neoglobálním Londýnem“. Hlavní chyba: – vidíme tam jen dva účastníky, v lepším případě čtyři, když přidáme „staré Londýňany“ a Brusel. Ve skutečnosti je sil, které jsou v té či oné míře zapojeny do této konfigurace, minimálně 10. Kromě nich uvedu:
– američtí euroatlantisté, kteří pohrdají Evropou a zbožňují „starou Anglii“ (ne novou). Zároveň jsou v konfrontaci s Trumpem. Je třeba si uvědomit, že tato skupina má podmínky pro plnohodnotnou odplatu, a to v boji proti Trumpovi i proti Evropanům. Řeknu to takhle: americká euroatlantická skupina, která posledních dvacet let jen ztrácela, možná nebude mít další šanci tvrdě vyrovnat účty se všemi (a zejména s Evropany). Včera jsem již psal, že pro Trumpa jsou euroatlantisté „téměř jeho“. Otázkou však je, do jaké míry je on jejich?
Pokračujme:
– „Pacifisté“, pro které je Londýn nebezpečným nepřítelem, ale také situativním spojencem. Hlavním problémem této skupiny je ztráta politické ochrany po Nixonovi. A navíc jsou příliš zapojeni do systému lobbisticko-politických vztahů v regionu, který je celkově protíčínský. Domnívám se, že budou spíše podporovat Trumpa.
– Američtí katolíci, kteří si začínají uvědomovat, že jsou specifickou etnicko-politickou skupinou. Objevující se pokusy o zprostředkování v případě Madura jsou špičkou ledovce rostoucího zapojení Vatikánu do euroatlantických záležitostí. Pro ně je Trump složitá postava, jakoby konzervativec, ale jakoby také téměř antikrist. Odvážím se „předpovědět“: – nakonec ho uznají za „antikrista regionálního rozsahu“. Ale hlavní otázka je jiná: „kolik je nyní ve skutečnosti vatikánů“?
– Čínské nadnárodní klany (včetně kriminálních), které zejména nadále považují „Chimeriku“ za možnou;
– Globální „digitálové“, věční oportunisté, kteří zatím zjevně neučinili své konečné rozhodnutí. Existuje riziko, že nastoupí do špatného vlaku.
– Operátoři arabských petrodolarů. Národnost v tomto případě není důležitá. Ale nyní mají na výběr, a hlavně možnost rozdělit „balíčky“. Je ale zajímavé, kam se vydají ti, kteří budou spojeni se Saúdy. To bude ve skutečnosti velmi zajímavý signál.
– Indické klany, které jsou obecně přátelské vůči Londýnu. Protrumpovský Modi byl spíše výjimkou.
Vidíte, vyšlo jich dokonce více než 10…
Pokud jde o Brusel, vyjádřím skepticismus, který se liší od názoru ruského mainstreamu: – vliv Bruselu bude v krátkodobém horizontu klesat.
Brusel a Ursula von der Leyen osobně (to není totéž) získaly poměrně velký vliv v Evropě, ale ne v euroatlantické oblasti. A získaly ho (to je také důležité) tím, že fakticky „vyplnily vakuum“. To nemohlo trvat donekonečna. Navenek situace stále vypadá chaoticky. Ve skutečnosti se však vakuum již začíná zaplňovat silami, které disponují významnými organizačními a politickými zdroji a usilují o uspořádání ekonomické situace kolem Ukrajiny, která se do listopadu 2025 řítila do chaosu. Tento pohyb ještě nebyl zastaven. Ale uvnitř ukrajinské „ekonomiky“ se objevily určité „rámce“, které nejprve naznačil antikorupční skandál a poté lithiová dohoda.
Na závěr uvedu citaci ze včerejšího příspěvku na soukromém kanálu:
„A ještě jedna malá podrobnost: jednání s Dánskem a EU o Grónsku nečekaně převzal Rubio. Věrný euroatlantista a tak dále. Rubio samozřejmě nechce být poslán „do zemědělství“ (narážka na praxi v sovětské nomenklatuře), tedy do Latinské Ameriky. Vyvstává však otázka: pokud bude dosaženo kompromisu ohledně Grónska a bude to dílem Rubia, a ne Kushnera a zástupců halasné rodiny Trumpů, komu bude Grónsko patřit? Trumpovi nebo euroatlantistům? To je také předmětem jednání. Ale model, podle kterého bude Grónsko „anšlusoováno“, bude s nejvyšší pravděpodobností realizován i ve vztahu ke Kanadě. A (šeptem) k Azorským ostrovům“.
Dále, jako obvykle v pondělí „hypotézy a domněnky“, – ale přidám také dvě otázky související s dlouhými prázdninami..
První otázka. Co je to „Trumpův svět“?
Lze jej považovat za výkyv v americké politice, nebo Trumpovy kroky odrážejí strategické zákonitosti vývoje? Přikláním se k druhému názoru. Po krizi v letech 2008/09 nabývala globalizace stále více parazitické podoby. Samotné zjevení se Trumpa je pokusem části americké elity zvrátit trend, který by dříve či později zachvátil i USA. „Trumpův svět“ je zcela přirozeným vývojem amerického imperialismu. K moci v USA se dostala politicko-lobbistická koalice, která pravděpodobně přibližně stejně hodnotí rizika pokračování existence „světa globalizace“ v dosavadním formátu, ale zcela odlišně vidí východisko z této situace.
Existují i nuance.
- Imperialismus chce přestat být postprostorový a postindustriální a proměnit se v aktuálně prostorový („Amerika jako velká arktická mocnost“) a industriální („Amerika – ropná supervelmoc“). K tomu byl zapotřebí člověk schopný „přes koleno“ zlomit dříve považované za neotřesitelné konstanty.
- Je také zcela srozumitelná: nikdo v USA nechce, aby se Trumpovi podařilo úplně všechno. Protože to by znamenalo vytvoření rodinně-oligarchického systému moci, do kterého se nedostanou všichni. Ale bylo ztraceno mnoho času. Z toho vyplynula nutnost uchýlit se k silovým metodám konsolidace, a to nejen prostoru, ale i finančních toků.
Druhá otázka. Co si myslím o situaci v Íránu?
Důvěryhodných informací je velmi málo. Mnoho kolegů vyvodilo dalekosáhlé závěry z videoklipů, které, jak se ukázalo, byly generované, nebo prostě falešné. Například na slavné fotografii íránské dívky, která pálí portrét Chameneího, se ukázalo, že dívka je Kanaďanka. A takových příkladů je mnoho. Pokud jde o rozhořčenou diskusi o tom, zda si Rusko může dovolit „ztratit Írán“, pak je bohužel tato otázka zcela mimo naši moc. Vnější vliv v Íránu nelze popřít, ale události mají i vnitřní příčiny. Nebyly fatální, ale konkrétní výbuch je výsledkem politiky íránského vedení po smrti (nyní již lze s jistotou říci – vraždě) prezidenta Raísího. Tehdy existovala šance na reformu systému „shora“ s podporou Ruska a Číny a naděje na znovuzískání geopolitického vlivu, který Írán měl na přelomu let 2023/24 a který je nyní ztracen. A ano, dnešní situace je částečně cenou za geopolitickou porážku. Velká lekce…
Následující rok a půl byl pro Írán obrovskou geopolitickou katastrofou, doprovázenou vnitřním zmatkem. Nazval bych to „předgorbačovským“ obdobím. Válka s Izraelem nebyla prohrána zázrakem, mimo jiné díky tomu, že Trump velmi potřeboval vítěznou „dohodu“.
Rusko nemělo možnost ovlivnit Teherán, který vždy dával najevo svou odtažitost od Moskvy, v žádném z obratů íránské politiky. Za Pezeškiana se to dělo demonstrativně. Írán byl správně označen za našeho „spolucestujícího“, nikoli spojence. Dodám: – pravidelně nás pohlavkoval (viz zákaz používat íránské základny naším letectvem pro operace v Sýrii) a stejně pravidelně hrál různé „projekty“ normalizace vztahů se Západem.
Írán je věčný „spolucestující“, ale nikdy „spojenec“. Íránská elita v posledních letech projevovala patologickou geopolitickou nezralost.
Ale je lepší mít po boku „spolucestujícího“ než „chaos“, a přesně o to jde. Pokud se podaří svrhnout současný islámský systém dvou opor, je nepravděpodobné, že stát přežije. Existují však nuance a některé předpoklady se právě jich budou týkat. Nápověda: – příliš mnoho hráčů je přesvědčeno, že Trumpovi se v Íránu nepodaří blesková válka a že se tam zasekne. Je prostě zřejmé, jak Trumpa tlačí do intervence.
Zdroj:
https://t.me/s/dimonundmir
