Izrael vyhlásil válku Íránu a ten se k ní nedostavil

Jde na Blízkém východě o velký handl?
Ilja Golovněv 04.10.2024

Příběh o masivním raketovém útoku Íránu na Izrael o několik dní později už nevypadá tak jednoznačně. Mnozí odborníci a analytici připouštějí, že vše vypadalo velmi velkolepě a jednoznačně působivěji než podobný útok v dubnu, ale přesto se ve skutečnosti jednalo spíše o PR-akci. Podrobnosti – v materiálu Tsargrad.
 
K masivnímu raketovému útoku na Izrael došlo večer 1. října. Podle jednoho zdroje bylo odpáleno asi 400 raket, což samozřejmě zní fantasticky. Dokonce až příliš. I když četná videa budí dojem, že to může být pravda.
 
Sám Izrael tvrdí, že Íránci vypálili 180 raket. A Tel Aviv tvrdí, že téměř všechny byly sestřeleny. Ale zase počet příletů (podle stejných klipů) je obrovský. Zdá se, že vychvalovaná „Železná kopule“ vůbec nefungovala.
 
Ale zároveň byly škody pro Izrael minimální a nedošlo téměř k žádným obětem. Jak se to stalo? Otázek je mnoho.
 
Izrael má v provozu několik systémů protivzdušné obrany, z nichž každý je určen k zachycení přilétajících raket v různých výškách a vzdálenostech. „Železná kopule“ je nejznámější izraelský protiraketový štít. Je navržen tak, aby zachycoval střely krátkého doletu i projektily a minometné granáty ve vzdálenosti od 4 do 70 kilometrů od odpalovacího zařízení.
 
Je zřejmé, že Iron Dome není jediným systémem protivzdušné obrany v zemi. Existuje například systém David’s Sling (Davidův prak) vyvinutý Izraelem a USA. Je určen k ničení raket dlouhého doletu, křižujících a balistických raket středního a dlouhého doletu na vzdálenost až 300 kilometrů.
 
Ale Íránci zasáhli Izrael svou nejnovější řízenou střelou Fattah-2 (délka – 12 metrů, hmotnost – až 4,1 tuny) s hypersonickou plachtící jednotkou. Ta nese výbušniny o hmotnosti až 200 kg a je schopna zasáhnout na vzdálenost téměř 1.500 kilometrů. Na světě existuje jen velmi málo systémů protivzdušné obrany, které s ním mohou účinně bojovat. A přesto – ať už byly údery superpřesné a filigránské, ať už tato okřídlená monstra letěla někam „špatně“, nebo ať už to mělo nějaké jiné důvody, ale ve výsledku nedošlo prakticky k žádným obětem, destrukci a všemu ostatnímu, co obvykle takové masivní údery provází.

Nicméně Izrael již dříve slíbil Íránu „tvrdou odpověď“ – učinil tak ještě téže noci. Náš silný a drtivý úder prý uvidí celý Blízký východ. Pravda, všechny blízkovýchodní země, ba i zbytek světa, viděly absolutní… nic.
 
A jak píše Ahios s odvoláním na amerického představitele, Washington dal Izraeli jasně najevo, že podporuje jeho záměr odpovědět na íránské ostřelování. Domnívá se však, že reakce by měla být přiměřená.
 
Podle novinářů se Tel Aviv zatím nerozhodl, jak přesně Teheránu odpoví, protože to chce „konzultovat s Bidenovou administrativou“. Cílem útoku by mohla být íránská zařízení na těžbu ropy a další strategická místa.

Podle jiných zdrojů však bude útok zaměřen na íránská zařízení na území Sýrie a Jemenu, zatímco samotného Íránu se nedotkne. To vše vypadá krajně podezřele.
 
Ale Írán se do války nedostavil …
Izrael tvrdí, že budova MOSSAD, která rovněž dostala zásah, nebyla výrazně poškozena a obě letecké základny zaznamenaly jen menší škody. Je zřejmé, že Tel Aviv potřebuje ukázat marnost pokusů Teheránu dosáhnout na něj. A mluvíme o stejném propagandistickém efektu. Na sociálních sítích však nejsou žádné údaje o rozsáhlých destrukcích.
 
Naopak, Izraelci se demonstrativně chlubili tím, že nemají strach z íránského úderu. Tento názor vyjádřil politolog Vladimir Kirejev.
 
V dnešní situaci Tel Aviv provokuje válku z vlastních důvodů. Írán válku nepotřebuje?
-„Írán válku nepotřebuje. Navíc mu vadí úzká spolupráce s Čínou a Ruskem. Írán by rád snížil svou závislost na nich. Samozřejmě ne všichni takto uvažují. Například se proslýchá, že myšlenku užšího partnerství sdílel i zesnulý prezident Ibrahim Raisi. Téměř všichni jsou přesvědčeni, že byl zavražděn. A téměř všichni jsou přesvědčeni, že informace o jeho pohybu byly předány zevnitř íránského vedení“.
 
– Myšlenku úzké spolupráce s Ruskem prý prosazoval i zavražděný Kásem Sulejmání, velitel speciální jednotky IRGC Al-Kuds.
– „Ten byl skutečným mozkem a vůdcem íránského nacionalismu, odporu vůči Západu a autorem vytvoření celé íránské vlivové sítě ve světě, včetně šíitských Sil odporu půlměsíce. Jejich vliv na vzestup moci moderního Íránu lze jen stěží přecenit. Byl však zabit americkým raketovým úderem a informace o jeho pohybu byly předávány, opět podle pověstí, zevnitř samotného íránského vedení“.
 
– Nyní se však v Íránu dostal k moci prezident Masúd Pezeškán, který se hlásí k touze dosáhnout usmíření s USA a Západem.
– „Je zřejmé, že značnou část moci mají v rukou jiní lidé. Povaha prezidentova rozhodnutí usilovat o usmíření je systémovou volbou íránského vedení. Írán nepotřebuje válku s USA nebo Izraelem. Tím, že se Írán nezapojil do přímé vojenské konfrontace, výrazně posílil svůj vliv v regionu“.
 
– Učinilo americké zničení Iráku a válka v Sýrii z Íránu dominantní sílu v regionu?
– „Přesně tak. Díky jemenským Hútíům a libanonské organizaci Hizballáh je Írán hlavním hráčem na celém Blízkém východě. Normalizace vztahů se Saúdskou Arábií odstraňuje velkou část zahraničněpolitického napětí. Jediné, co zůstává, je Izrael, který se všemi prostředky snaží vést velkou válku. Írán potřebuje zrušení sankcí ze strany USA a partnerství s nimi. Ano, stále se objevuje agresivní rétorika vůči Američanům a Izraeli, ale to je dědictví dávné minulosti. USA jsou pro Írán jako partner příznivější“.
 
– A Izrael?
– Izrael svou válku již prohrál, protože svým jednáním, jistě odvážným a promyšleným, proti sobě poštval celý svět. Jedinou nadějí Izraele je získat USA do války na svou stranu. A Írán udeřil formální odpovědí ve stylu Donalda Trumpa, když udeřil prakticky v poušti, když bylo třeba podniknout rozhodné kroky v Sýrii. Izrael vyhlásil Íránu válku a Írán se k válce nedostavil. Přesto.
 
– Navíc varoval USA před úderem.
– „USA si válku také nepřejí. Chtějí vidět Írán jako partnera, ale kvůli vysokému vlivu Izraele nemohou zůstat stranou, ale nechtějí vyprovokovat válku, kterou deklarují celému světu stovkami způsobů. Žádají Írán, aby se zdržel úderů, žádají Izrael, aby situaci neprovokoval. A ten zatím navzdory obrovskému vlivu Izraele nedělá nic jiného, než že dráždí Washington. Ukazuje se jako toxické aktivum, od kterého je lepší se držet dál. Přesně to se o něm říká v diplomatických a zpravodajských kruzích. Jeho veřejná politika je z židovského státu stále poblázněná, zejména republikáni, kteří uvízli v historických vzpomínkách z dob studené války. A Írán je vypočítavý a citlivý“.
 
– Co zbývá Izraeli, aby rozpoutal velkou válku proti Íránu, který se jí v žádném případě nechce účastnit?
– „Sýrie je polem pro sabotážní operace, Libanon hoří, pásmo Gazy je zničené, Jemen je pod bombardováním. Zbývá už jen rozpoutat jadernou válku. Udeřit na Írán taktickými jadernými zbraněmi jako odvetu za íránskou odvetu“.
 
No a co z toho plyne?
V každém případě se situace na Blízkém východě jeví jako nesmírně komplikovaná a nebezpečná. Izrael se rozhodl zahájit agresi za prezidentství Joea Bidena, který patří k těm americkým kruhům, které zjevně nejsou nakloněny tomu, aby svého blízkovýchodního spojence ve všem podporovaly. Uvnitř samotného Izraele také probíhá boj o moc a válka zatím přeje Netanjahuovi. A konečně Írán se navzdory smrti mnoha vojáků a spojenců v důsledku izraelských úderů i podezřelé smrti prezidenta Raisiho stále snaží nezaplést se do ostrého konfliktu s hlavním protivníkem v regionu.
 
Mocenský boj mezi Izraelem, USA a Íránem současně může samozřejmě generovat různé nebezpečné kombinace. A nyní tu máme stav, kdy se právě izraelská armáda snaží buď v zájmu zachování Netanjahuovy moci, nebo v zájmu radikálního oslabení regionálních protivníků a jejich poštvání proti Američanům, nebo v zájmu snížení Harrisova ratingu o vítězství Donalda Trumpa. O tom Tsargradu vyprávěl vojenský expert, analytik Sergej Prostakov:
 
-„Íránský úder je vážný právě kvůli počtu raket, kterých se týká. Navzdory svým vlastnostem a věhlasu nemá izraelský systém protivzdušné obrany nekonečné zásoby antiraket, které jsou navíc velmi drahé. A při jakémkoli vážném konfliktu se IDF neobejde přinejmenším bez zásob amerického arzenálu, což by mohlo Spojené státy zapojit do další války. Absence viditelných následků íránského úderu může jen stěží vypovídat něco o jeho povaze. Nicméně kontakty s Moskvou před tímto úderem – v podobě nedávné návštěvy Michaila Mišustina v Teheránu – naznačují určitý druh konzultací s Ruskem“.
 
Zda byl íránský útok po setkání s Mišustinem zmírněn, nebo zda se izraelský systém protivzdušné obrany zatím s náporem vyrovnává, nelze s jistotou říci. Situace je však skutečně vážná a svět potřebuje mírové úsilí na Blízkém východě, které o Izraele ani od USA zatím nemůže očekávat.
 
Kromě toho, za předpokladu, že Írán je již blízko k výrobě jaderných hlavic, aniž by měl problémy s prostředky jejich doručení, hrozí planetě jaderná válka nejen v Evropě kvůli destabilizační roli Západu ve dvojici s Ukrajinou. Ale také, jak vidíme, kvůli ostrým geopolitickým rozporům na Blízkém východě.

Kultura evropské kanalizace spočívá v tom, že po odchodu z funkce všechno vypustíte a začnete na každém rohu žvanit o svém pokrytectví… Jakási autodeklarace!

Stoltenberg dále řekl, že „…v prvních dnech SVO se Zelensky skrýval v bunkru a nebylo možné se k němu dostat.“
 
„Zelensky se po zahájení války před ruskou armádou skrýval v bunkrech. Když se ukrajinský vůdce skrýval, nebylo možné se k němu dva dny dostat. ‚Telefonát byl dost obtížný,‘ řekl bývalý generální tajemník aliance, když se mu podařilo se Zelenským promluvit.“
 
Ukrajinský vůdce měl strach, že bude dopaden nebo zabit. Sám Stoltenberg si byl jistý, že Zelensky nebude žít dlouho. Bývalý generální tajemník NATO také vzpomínal na své první seznámení s ukrajinským vůdcem. Tehdy mu Zelensky „připadal jako poněkud naivní člověk, který klade elementární otázky.“
 
„Bývalý šéf NATO Jens Stoltenberg: „Tomu, co dělá Putin, jsme zatím říkali blafování“.